Současná kalamita v lesích má odlišný charakter než rozmnožení kůrovců v minulosti

Ke státním lesům jsem nastoupil v roce 1998 hned po absolvování vysoké školy. Postupně jsem prošel provozními pozicemi od revírníka přes lesního správce, krajského ředitele v Šumperku až do pozice ředitele lesního a vodního hospodářství. V této funkci jsem byl od ledna letošního roku.

Je to tak. Nicméně toto pověření neznamená řízení společnosti pouze v nouzovém, provizorním režimu. Podnik musí plnit všechny úkoly v plném rozsahu, a to zejména s ohledem na aktuální kalamitní situaci.

Jednoznačnou prioritou je včasné zpracování kalamitního dříví, které je napadené kůrovci nebo postižené chřadnutím lesů obecně. Letošní jarní období nám opět ukázalo, že situace se změnou klimatu může být výrazně rychlejší, než jsme předpokládali, a ostrý přechod ze zimy přímo do letního období nám při práci v lesích působí značné problémy.

Největší rozsah kalamitního stavu je v oblastech s nedostatkem srážek a spodní vody, což vytváří stresové stavy pro lesní porosty. Jde o severovýchodní a střední Moravu. Zasažena je také Vysočina a část jižních až západních Čech.

V naší republice jsou rozsáhlé smrkové lesy různého stáří. V minulosti dosahovalo zastoupení smrku více než 70 procent celkové plochy lesa. Jde o dědictví po našich předcích, ale těžko jim to dnes můžeme vyčítat. Hospodařili podle svých zkušeností a tehdejších znalostí. V současné době ale dochází k tomu, že vlivem klimatické změny, která je mnohem rychlejší, než se dalo předpokládat, ubývá srážek a zároveň roste průměrná teplota. Srážky jsou navíc nerovnoměrně rozprostřené v průběhu roku a spíše se střídají přívalové deště se suchými periodami. Narušuje se tak vodní bilance v krajině. Tedy rozdíl mezi množstvím vody přijímané a vydávané. Pokud se vodní bilance zhoršuje tím, že nám z prostředí více vody ubývá, než zůstává, tak potom samozřejmě vláha chybí na polích i v lesích.

Nedostatek vody se projevuje v první řadě tím, že stromy nejsou schopny vytvářet obranné látky, například pryskyřici. A chybí-li obranné látky, nejsou schopny tvořit si přirozenou imunitu a podléhají druhotným škůdcům. U smrku to jsou především kůrovci, ale například i houba václavka.

Samozřejmě i zdravý porost bývá občas napadán škůdcem, ale většina stromů je schopna se ubránit. Kůrovec je přirozenou součástí smrkového lesa. Ovšem v případě, že se stromy nejsou schopny přirozeně bránit, dochází k rozsáhlému napadání větších porostů a populační dynamika škůdce roste výrazně rychleji.

Lesníci mají dlouhodobě vyzkoušené metody boje s podkorním hmyzem. Jsou to například úmyslně pokácené stromy – lapáky nebo lapací feromonové pasti – lapače. Nejdůležitějším prvkem boje proti kůrovci je ale včasné nalezení napadených stromů, jejich odvezení z lesa a následná asanace. A jak jsem se již zmínil, pokud jsou porosty dostatečně zdravé, jsou schopny se kůrovcům bránit a fungují i lesnické obranné mechanismy. A naopak v případě, že je oslabena obranyschopnost porostů, stávají se konvenční metody nefunkčními.

Pokud bych použil příměr, pak je to podobná situace jako například s chřipkou. Onemocní-li jinak zdravý člověk, do týdne by měl chřipku běžnými medikamenty vyléčit. V případě, že má ale narušenou imunitu, chřipku paralenem nevyléčí, naopak může pro něj mít i fatální důsledky.

Dnes se nacházíme v situaci, která je výrazně odlišná od předchozích kalamit. A to právě z toho důvodu, že v minulosti byly neoslabené, zdravé porosty polámány větrem a následně v nich došlo k přemnožení kůrovců. V tuto chvíli je situace diametrálně jiná, protože škůdci napadají rozsáhlé oslabené porosty, jimž chybí imunita.

Pro řešení aktuální situace je nejdůležitějším, respektive jediným opatřením včasné zpracování napadených stromů a jejich odvezení k asanaci tak, aby se populační dynamika šíření brouka co nejvíc zpomalila. Tím by neměly vznikat tak rozsáhlé holiny a měli bychom dostat větší časový prostor pro obnovu smíšených, stabilnějších lesů.

Kalamitní situace v oblasti severovýchodní Moravy a Slezska je poměrně dramatická. Po těžbě kalamitního dřeva tu vznikají rozsáhlé plochy v desítkách až stovkách hektarů. Naštěstí taková situace není ve všech oblastech republiky. Do budoucna ale není vyloučeno, že se poškození nerozšíří. Pokud bude změna klimatu (ubývání srážek a zvyšování teploty) pokračovat současným tempem, tak může být obdobná situace brzy například na Vysočině, v jižních Čechách, západních Čechách a rozsah bude nesrovnatelně větší. Je proto dobře, že se o tomto problému více hovoří a společnost vnímá potřebu plnění všech funkcí lesa mnohem významněji.

Ano, ovšem dlouhodobá opatření nejsou vůbec jednoduchá. S ohledem na vývoj počasí bohužel nevíme, které dřeviny se stanou v budoucnu náchylné k různým chorobám či odumírání. Pouhá změna druhové skladby tedy situaci nevyřeší. V případě, že bychom znali další vývoj, zasadíme odolné druhy. Dnes trpí suchem nebo jinak odumírají zejména smrky, borovice, duby, jasany nebo například jilmy. Bohužel předvídat, jaké druhové složení by bylo pro budoucí lesy tou správnou cestou, neumíme. Pro budoucí stabilitu lesů je proto nutné vytvořit nejen druhovou pestrost, ale i prostorovou a věkovou rozmanitost.

Ano, Lesy České republiky skutečně už několik desítek let vysazují druhově pestřejší porosty. Ale při běžném hospodaření se ročně obnoví jen zhruba jedno procento lesních porostů. Nám coby státnímu podniku legislativa přikazuje vysazovat meliorační a zpevňující dřeviny do výše minimálně 25 procent. Jsou to převážně listnaté stromy, ale i například jedle. Naopak nejde o modřín, smrk nebo borovici. Už dlouhodobě ale tuto hodnotu překračujeme a vysazujeme více než 50 procent, a v nižších polohách dokonce 80–90 procent.

Když se na problém podíváme matematicky, tak Lesy České republiky hospodaří na 1,2 miliónu hektarů plochy lesa. Ročně obnovíme zhruba 12 tisíc hektarů. Potrvá tedy desítky let, než se druhová skladba obmění stoprocentně. Změna ve výsadbě je výrazná, ale protože hospodaříme s dlouhověkými dřevinami, tak pocítíme změnu až za relativně dlouhou dobu.

Kalamitní situace vzniklá mimo jiné klimatickými změnami postihuje v rámci České republiky všechny vlastníky bez ohledu na způsob obhospodařování. Obdobně jsou na tom i ostatní státy středoevropského regionu – Rakousko, Německo, Slovensko nebo Polsko. Pro představu, v celé České republice se dlouhodobě ročně těží 18 miliónů kubíků dříví. Z toho bylo v roce 2017 celkem 5,4 miliónu kubíků dřeva kůrovcového. Státní podnik Lesy České republiky, který hospodaří na méně než polovině lesní výměry v republice, zpracoval 2,7 miliónu kubíků kůrovcového dřeva. Z toho je patrné, že se tento problém týká všech vlastníků. Osobně se domnívám, že je velmi důležité, aby celá společnost vnímala chřadnutí lesů jako celospolečenský problém. Vždyť lesy přinášejí nejen hospodářské užitky, ale mají mnoho mimoprodukčních funkcí. Od tvorby kyslíku, čištění ovzduší, zadržení vody v krajině přes ochranu proti erozi až po funkci rekreační nebo estetickou.

Při kalamitě máme coby státní podnik omezené možnosti pružněji reagovat. Potřebujeme rychle zpracovat kalamitní dřevo, ale náš postup je pevně řízen zákonem o zadávání veřejných zakázek. V případě, že je stav u všech vlastníků lesa stejný, tak může být tento systém méně pružný. Pokud krajinou projde povodeň nebo zemětřesení, je to vnímáno jako mimořádný stav a samosprávy i společnost přijímají okamžitá opatření. Chřadnutí lesních porostů je v tuto chvíli chronické, ale k obdobnému posouzení zatím nedochází.

Holiny vzniklé po velkoplošných kalamitních těžbách by bylo možné zalesnit v poměrně krátké době, ale v mnoha případech to nemusí být žádoucí. Právě z toho důvodu, že by nám opět vznikaly stejnověké, málodruhové porosty, byť složené z listnatých dřevin. Domnívám se, že je do budoucna potřeba využít i například přípravných porostů pionýrských dřevin. Došlo by tak k okamžitému ozelenění vykácených ploch s tím, že k obnově dřevinami cílovými bychom přikročili až po deseti dvaceti letech. Tím bychom dosáhli větší druhové, prostorové i věkové pestrosti. Současná legislativa nám ale velí zalesnit každou plochu do dvou let, využití pionýrských dřevin v uvedeném smyslu je možné pouze na výjimku. Myslím, že by tento způsob obnovy lesa měl být všem vlastníkům umožněn. Důležité pro obnovu lesa po kalamitě je také snížení stavu zvěře v lesích.

Ano. K rozšíření smrkových monokultur přispělo i to, že jehličnaté stromy jsou zvěří méně poškozované. Pokud budete mít vedle sebe listnatý strom nebo třeba jedli a vedle smrkový porost, zvěř si vybere vždy raději listnáče. Ani využití pionýrských dřevin, o kterém jsem hovořil, nebude možné s vysokými stavy zvěře, protože by mladé stromy okousala dříve, než vyrostou. Pokud budeme mít přiměřené stavy zvěře v našich lesích, tak obnova druhově, věkově i prostorově pestrých lesů bude probíhat v mnohem rychlejším tempu, než tomu je dnes.

Nemám strach, že by z české krajiny les zmizel, je třeba si ale zvyknout na to, že bude jiný, a také mít trpělivost, protože to chvíli potrvá. Jsem přesvědčen o tom, že všichni lesníci maximalizují úsilí pro zvládnutí tohoto dnes nepříznivého stavu. Je ale velmi dobře, že se o tomto problému více hovoří, že je o něm veřejnost informována. Lesy jsou obnovovány zejména pro budoucí generace a samozřejmě jim nemůžeme zanechat krajinu bez stromů a života.