Na bipolární poruchy není mustr, vychází se z rozhovoru

Odpovídá to epidemiologickým datům. Víme, že asi jedno procento obyvatel má bipolární poruchu, takže jednoduchým přepočtem by to v Česku mělo být zhruba 100 tisíc lidí. To ale neznamená, že všichni vyhledali pomoc. V řadě případů to bývá neléčeno. Pacienti s touto poruchou se ale mohou ukrývat i pod jinými diagnózami.

Je hodně těch, kteří by patřili spíš do tzv. bipolárního spektra. Představte si to jako jakousi mlhovinu diagnóz nebo vnitřních dispozic pro onemocnění, které zasahují i do jiných diagnostických kategorií.

Jsou tam dva patologické (chorobné) póly nálad – deprese a mánie, proto bipolární afektivní porucha (BAP). Deprese je opravdu patologicky snížená nálada charakterizovaná například pocitem bezvýchodnosti, ztráty energie, zoufalství. Jsou tam i tělesné projevy, kdy osoba nejí, nespí, nebo se naopak přespává, objevuje se kolísání nálad během dne.

Mánie je naopak patologicky zvýšená nálada obrovským množstvím energie, člověk je extrémně nápadný okolí, má odbrzděné chování, zastavuje lidi na ulici, utrácí neuváženě prostředky, nespí a je stále v pohybu, protože ho ta mánie žene. Nemůžeme si to ale představovat jako střídání kopečků a údolí. Je to daleko složitější. Jsou mezitím období složitých změn nálad i délky a charakteru spánku.

Diagnóza může být celkem jasná a přímočará, držíme-li se mezinárodní klasifikace nemocí. Stále spoléháme na rozhovor s pacientem, informace od jeho okolí a bezprostřední dojem, který na nás daný člověk činí.

Nemáme žádný spolehlivý nástroj, jako jsou neurozobrazovací metody nebo odběry krve. Z toho, co slyšíte a vidíte od pacienta a jeho doprovodu, můžete podle současné klasifikace velice dobře sestavit diagnózu. Aby to byla bipolární porucha, musí člověk aktuálně mít minimálně jednu mánii.

Když máte podobně závažné psychiatrické onemocnění, tak je opravdu na místě dlouhodobé ambulantní vedení. Člověk chodí pravidelně k lékaři a je kontrolován jeho stav.

Předstírat se dá ledacos, ale skutečná patologie těžko. Předstírat depresi, aby byl člověk týdny inhibován (v útlumu) a nebyl schopen fungování v tomto světě, to asi nedokážete. BAP je onemocnění, které nezanechává dlouhodobě člověka v takovém stavu, aby byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti neustále narušeny natolik, aby nebyl třeba schopen porozumět smyslu a účelu trestněprávního řízení. To je nesmysl.

To je spíš na soudního znalce. Při extrémní podobě BAP, ve které jde jedna mánie za druhou – což je spíš hypotetické, protože v našich zeměpisných šířkách převažují deprese – a dotyčný se dopouští velmi neuvážených kroků, které ohrožují jeho nebo jeho rodinu na zdraví, majetku nebo na cti, je možné uvažovat, že bude zbaven svéprávnosti.

Ani v takové situaci to ale obvykle není úplně, ale jen ve vztahu k vykonávání některých činností, třeba uzavírání smluv. BAP je onemocnění, které naštěstí zanechává člověka v mezidobí většinou bez závažných trvalých následků, dotyčný dokonce bývá velmi výkonný. Klasickým příkladem byl uznávaný herec Miloš Kopecký, který trpěl velmi závažnou formou BAP, a podívejte, co po sobě zanechal.

U těch to bývá častější. Zatímco schizofrenie je příklad onemocnění, které má řadu menších nebo větších trvalých následků, tak BAP do toho naštěstí nepatří. Během fází je tam strašlivé utrpení, ale v mezidobí funguje člověk docela dobře.

Je to spíš na jeho individuálním posouzení. Neexistuje na to přesný mustr. To je také důvod, proč některé posudky mohou být elastické. Jako lékař a psychiatr s pětadvacetiletou praxí, sledující některé kauzy zpovzdálí, mám pozdvižené obočí, že někteří byli opakovaně omezeni na svéprávnosti, ač vypadají jako ze žurnálu a ještě donedávna řídili hromadu firem.

Je zajímavé, že si vybírají v populaci stále stejnou daň. Nemáme na to spolehlivá data, ale vše nasvědčuje tomu, že jsou to onemocnění dost uniformního rázu všude na světě. Nic neukazuje na to, že by jich přibývalo.