Kolařík: Raketa mi přelétla nad hlavou

Původně chtěl pomáhat Ukrajině, kam posílal humanitární pomoc, v poli, ale nakonec monitoroval dění. Válku však mohl poznat hned po příjezdu: „Přivítání ve Lvově bylo poněkud drastické. Ihned po příjezdu začaly houkat sirény, byl vyhlášen letecký poplach.

Ten den zažil Lvov jeden z největších útoků, kdy asi pět raket dopadlo na železnici. Jako voják aktivní zálohy jsem se po tomto zážitku neotočil, protože jsem ale byl časově limitovaný, tak jsme po konzultaci s ukrajinskými důstojníky dospěli k závěru, že toho udělám více, když nebudu několik týdnů podstupovat výcvik a krátce sloužit v rámci ozbrojených sil, ale využijeme toho, že jsem novinář a podívám se do míst, o kterých se tady hodně mluvilo, jako byla Irpiň, Buča, Černobyl a Mykolajiv.

Přístav Oděsa navštívil v době, kdy ještě nepominuly obavy z možné invaze: „V květnu, když jsem navštívil Oděsu, tak tam stále hrozil výsadek ruského námořnictva. Oděsa byla v kleštích, protože zezadu bylo Podněstří, kde byla mobilizována brigáda ruské armády, a na druhé straně u Mykolajivu se stále bojovalo a nebylo jasné, jestli ruská armáda zmobilizuje dostatečné síly, aby postoupila k Oděse. Situace ale už byla klidnější, protože to bylo asi měsíc po potopení křižníku Moskva. Otevíraly se bary na plážích.“

Uvedl, že děti dokonce chodily na atrakce nedaleko přístavu, ovšem koupání bylo zakázané. Někteří zákazu nedbali a dopadli špatně. Zmínil, že zpočátku dokonce Rusové ostřelovali ukrajinské pobřeží z lodí.

Mnohem horší byla situace v Zatoce, kde je jediný most spojující Ukrajinu s oblastí u rumunských hranic. Tam byl svědkem zničených budov a viděl i dítě, jemuž po raketovém ostřelování museli amputovat nohu.

„Když jsem byl na začátku června v Mykolajivu, tak situace byla jiná než v Oděse, protože Mykolajiv byl a stále je frontovým městem, de facto pár kilometrů od fronty, a je pod neustálým ostřelováním. Sám jsem byl svědkem toho, když na město ve večerních hodinách letěla ruská raketa, de facto mi přelétla nad hlavou a po výbuchu na ukrajinských pozicích jsem potom viděl mohutné odvetné ukrajinské ostřelování ruských pozic.“ Město však chránilo široké ústí řeky Bug a Rusové nesoustředili dostatečné síly, aby je mohli obklíčit a útočit na ně z pevniny.

Měl možnost navštívit i chersonskou frontu: „Navštívil jsem obec Ševčenkove a byl jsem přítomen dělostřelecké výměně mezi ruskými a ukrajinskými pozicemi. Ukrajinští vojáci mi ukazovali své zákopy i kazetovou munici, kterou na ně házejí ruská vojska.“ Dodal, že palba byla vedena jen v určité hodiny, protože ani jedna strana neměla dost munice.

„A byl jsem velice rád, že jsem viděl zásah ukrajinského letectva, protože jsem v prvních dnech války slyšel prohlášení mluvčího ruského ministerstva obrany, že zavládla převaha ruského letectva,“ dodal Kolařík. Alex Švamberk připomněl, že Moskva opakovaně hlásila úplné zničení ukrajinského letectva.

„Už cestou do Mykolajiva mě v protisměru překvapil nezvyklý konvoj, na několika nákladních autech byl rozbombardovaný stíhací bombardér ukrajinského letectva, zřejmě z mykolajivského letiště, který rozmontovali a převáželi do zázemí.“ dodal Kolařík a ukázal i fotografii sestřeleného ruského vrtulníku.

Zmínil i otázku, jak je to možné, že Cherson padl: „Do dneška se vede na Ukrajině diskuse, jak je možné, že Antonivský most chránil jen jeden obrněný transportér, když válka trvala druhý třetí den, a že tento most nebyl vyhozen do vzduchu. Kdyby byl vyhozen do vzduchu, Cherson by nepadl.“

Podle analytika je však situace ruských jednotek v Chersonu bezvýchodná: „Domnívám se, že se ruské jednotky ocitly v pasti. Řeka Dněpr, která od sebe odděluje ruské armády – tu v Chersonu od posil, které by přišly třeba z Krymu. Pro ukrajinskou armádu to představuje ohromnou příležitost zajmout tuto armádu spíš než vyhnat jako v Charkovské oblasti. Existují tam jen tři přemostění a všechna byla důsledně ostřelována, takže jsou pro těžkou techniku nepřekročitelná. Fronta se tak přiblížila, že už je mohou ostřelovat i z děl a ne jen drahou municí z HIMARSů. Existují i záběry, jak se posily pokoušely dostat po těchto mostech a dopadly špatně. Ruská armáda se pokusila postavit několik pontonových mostů a ty dopadly podobně. Pontonový most se neutají a pro něj tu nejsou podmínky, most je vždy pod palbou.“ Zmínil, že se pontonové mosty budují buď dál od fronty náhradou za zničené, nebo při postupu na místech, kde je možné přejít řeku, aniž by tomu nepřítel hned bránil.

Rusové proto musejí používat k zásobování přívozy: „Civilisty používají jako štít, převážejí současně vojáky a techniku s civilisty.“

K aktuální úspěšné ofenzívě v Charkovské oblasti uvedl, že ho až tak nepřekvapila, protože se o ofenzívě na jihu mluvilo až příliš dlouho a byli tu i jiné indicie: „Dávalo veškerou logiku, že cílem bude Cherson, ale pak ukrajinská armáda oznámila, že bude mediální pokrytí dělat sama, a novináři poprvé měli zákaz jít na všechny fronty.“

Kde se zaútočí, netušili dlouho ani sami vojáci, jak mu sdělili ti, s nimiž je v kontaktu: „Vojáci se o operaci dozvěděli tři dny předem a první hodiny operace byly nejisté, protože Rusové, kteří si nebyli vědomi toho, jak rozsáhlý se koná útok, se na první linii poměrně mohutně bránili. Během prvních hodin bylo zraněno a zabito mnoho Ukrajinců, ale poté, co útok rozšířili a opětovali palbu, tak si Rusové uvědomili, že jejich obrněná vozidla jsou snadným cílem, a raději nechali všechno za sebou, i zbraně, munici, a utíkali o život.“

Vysvětlení má i pro to, proč Ukrajinci uspěli: „Převaha tam byla jasná a díky dodávkám západních zbraní se Rusům postavilo větší množství obrněné techniky, než by byli Ukrajinci sami schopni dát dohromady.“

Kolařík zmínil, že se do operace zapojili čeští dobrovolníci: „Karpatská Sič, ve které slouží možná až desítky Čechů, se účastnila této operace. Češi slouží i na Donbasu a na jihu, ale nejvíc je jich u Charkova. Od jara bránili Charkov. Morálka je díky úspěšnému útoku ve směru na Izjum dobrá. Úspěch ofenzívy je i úspěchem našich lidí, kteří tam bojují.“

Kolařík zmínil, že Izjum nebylo jen logistické centrum a místo soustředění jednotek, munice a techniky, ale taky se tam opravovala vojenská technika, které se nyní zmocnili Ukrajinci.

Kolařík i Švamberk se shodli, že válka ještě nekončí, protože Rusové okupují ještě rozsáhlé oblasti Ukrajiny: „Teď se vojáci už připravují na zimu. Je tu výzva našich vojáků i Čechů, kteří slouží na Ukrajině, aby podpořili vojáky před zimou, protože je důležité, aby měli teplé oblečení.“ Uvedl, že vojáci ale nepotřebují jen teplé oděvy a prádlo nebo dnes tak důležité drony. Ale třeba i přístroje pro noční vidění a infrakamery. Ty mohou pomoci záchranářům, aby mohli vyhledávat a pomáhat zraněným ještě za tmy.