Člověk v tísni: Nejcennější věc je ticho

Člověk v tísni na Ukrajině působí od roku 2014, kdy konflikt začal na Krymu. Na začátku předminulého týdne jsme kvůli vývoji války přesunuli naši kancelář z Kyjeva do Lvova, odkud nyní koordinujeme humanitární pomoc. Byli jsme s kolegou ve Lvově podpořit náš ukrajinský tým a pomoci jim se základním nastavením nové kanceláře. V rámci této cesty jsme také navštívili kolektivní centra, kde přebývají lidé, hlavně ženy, kteří uprchli ze svých domovů.

Hlavně ohrožení jejich rodin a potomků. Pozorujeme, že utíká velké množství matek s dětmi ve věku od dvou měsíců až na prahu dospělosti. Muži od osmnácti do šedesáti jsou mobilizováni do armády. Často jsou ve městech vidět rodiny při loučení, chlapi odchází bojovat a ženy s dětmi se vydávají vstříc naprosto nejisté budoucnosti.

Nevědí, kdy válka skončí. Nechtějí utíkat, jen se vrátit domů a přejí si mír. Často se také mění jejich plány, protože vše, co dělají, je hlavně pro zabezpečení svých dětí. Některé z nich se rovnou rozhodnou odjet za hranice. Jiné zůstanou v kolektivních centrech, sanatoriích a vyčkávají, jak se situace bude vyvíjet.

Čekají, jestli se situace zhorší, či ne. Jsou ale připraveny se okamžitě sebrat a utíkat dál. V Charkově mi jedna matka řekla, že dokud nebudou přímo na město padat bomby, zůstane na místě. Všechny ženy se shodly, že jim jde hlavně o bezpečnost dětí. Nechtějí, aby jejich potomci byli vystresovaní a slyšeli střílení.

V sanatoriích ve městech Morshyn a Skhidnytsia, která jsme navštívili, třeba nebyly budovy vytápěné. Ženy, které jsem tam potkal, mi ale řekly, že si nejvíce váží toho, že je tam ticho. Po dnech, kdy neustále slyšely střelbu, sirény, které značily možný letecký útok, je pro ně ticho nejcennější věcí, protože ony a jejich děti nemusí poslouchat zvuky války. Všechny se snaží nějak vstřebat zážitky z posledních týdnů.

Většina žen vyprávěla, že střelba a bombardování byly velmi blízko jejich domova, což je zahnalo do krytů, sklepů. Tam strávily často i několik dní, v některých případech necelý týden. Bály se vyjít ven. Pak se vydaly na útěk, kde často také byly svědkyněmi bojů. Jsou hodně traumatizované, když o své cestě mluví, často se rozpláčou. Právě proto chceme zvýšit psychosociální pomoc Člověka v tísni na Ukrajině.

Vedle naší poradní telefonní linky, která na Ukrajině funguje od začátku konfliktu v roce 2014, chceme zřídit mobilní psychosociální týmy, aby mohly probíhat individuální či skupinové terapie. Při nich se lidé budou moci svěřit, co je trápí.

Matky hodně řeší, jak svým dětem válku vysvětlit, protože potomci vnímají, že se kolem nich děje něco nestandardního. Jenže ženy nevědí, jak s nimi o tom mluvit. Proto bychom jim chtěli v rámci psychosociální pomoci doporučit různé způsoby komunikace o tomto konfliktu.

Nepoznal bych, že mají za sebou takové zážitky. V kolektivních centrech se spíše snaží zabavit, malovat, hrát si s dalšími dětmi. Nicméně mi jedna maminka říkala, že její potomek měl možnost spát na matraci sám, mohl se v klidu vyspat, ale odmítl to. Chtěl se v noci přitulit ke své mámě. Cítí se více v bezpečí, když ho máma obejme a spí s ní. Některé ženy se mi také svěřily, že si myslí, že děti traumata mají, ale že se to projeví v pozdějším věku.

Téma sexuálního a domácího násilí nemůžu okomentovat, s nikým jsem se tu přímo o něm nebavil. Předpokládám, že by mi to oběti ani neříkaly, protože nejsem psycholog. Terapeutická pomoc Člověka v tísni je navíc postavena na bázi individuálních rozhovorů a podrobnosti o problémech klientů mi ani sděleny být nemohou. S případy podvodných převaděčů jsem se tu také nesetkal.