Rozbuška vybuchla na Národní

Nápad uspořádat u příležitosti 50. výročí protinacistického vystoupení studentů v roce 1939 nějakou vzpomínkovou akci se zrodil v prostředí tzv. nezávislých studentů. Ti se formovali od počátku roku 1989 a na podzim si dali název Stuha. Zvažovali, zda organizovat manifestaci k 17. listopadu odděleně, tj. jako nepovolenou demonstraci, anebo s Městskou vysokoškolskou radou Socialistického svazu mládeže (SSM), od níž dostali prostřednictvím jejího člena Martina Mejstříka nabídku ke společné účasti.

Nakonec si odhlasovali druhou variantu – to umožnilo získat úřední povolení a v neposlední řadě to skýtalo příležitost přilákat daleko větší účast studentů.

Podmínkou městských stranických šéfů bylo, že účastníci manifestace nesmějí jít do centra města, aby se předešlo opakování spontánních demonstrací z Palachova týdne v lednu 1989. Nezávislí navrhovali cestu z Albertova přes Václavské náměstí do Opletalovy ulice a parčíku před Hlavním nádražím, kde měla být pietní vzpomínka zakončena.

S takto uvedenou trasou měli vyrobeny tisíce letáků s názvem „Vezměte s sebou květinu“. „Nechceme jen pietně vzpomínat tehdejších tragických událostí,“ psalo se na pozvánce, „ale chceme se aktivně přihlásit k ideálům svobody a pravdy… Neboť i dnes jsou tyto ideály vážně ohroženy a my se nechceme dát zahanbit svými vysokoškolskými kolegy, kteří za ně před padesáti lety vystoupili.“

Nakonec byla přijata kompromisní dohoda: na shromáždění bude moci promluvit zástupce nezávislých a ti přijali svazáky navrženou trasu průvodu z Albertova na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Tam se měli účastníci manifestace rozejít.

Zástupci SSM, kteří se podíleli na přípravě manifestace, jednali i s představiteli disentu. Misi uskutečnil Jiří Daňhel, který ve vedení SSM zajišťoval styk s nekonformními skupinami, jak se říkalo vznikajícím nelegálním skupinám a organizacím mimo SSM. „Daňhel byl u otce 16. listopadu a v podstatě po dohodě se mnou přišel vyzývat, aby se do toho disent moc nepletl, aby tam nevystupoval a nezpůsobil nějaké komplikace,“ vzpomínal po letech Marek Benda, aktivista Stuhy a syn disidenta Václava Bendy. „Proto také můj otec Daňhela nevyrazil a v podstatě mu za disent přislíbil, že tam nehodlají aktivně vystupovat. Řeklo se prostě, že tohle je vaše akce, my tam přijdeme, ale uděláte si to sami.“

Příprava manifestace skutečně probíhala mimo hlavní kruhy disentu. Jádro Charty spolu s dalšími opozičními skupinami se připravovalo na termín 10. prosince 1989 (Den lidských práv), kdy chtěli uskutečnit vlastní vystoupení. Zamýšleli na tento den svolat do Prahy všechny dosavadní signatáře manifestu Několik vět, jichž bylo tehdy kolem 30 tisíc.

„Naším hlavním záměrem bylo, aby manifestace nepřipravovaly nezávislé struktury, ale studenti sami,“ připomněl v dubnu 1990 Marek Benda na stránkách dokumentární publikace Deset pražských dnů. „Kdyby měla celou akci zorganizovat opět Charta, byla by to pro studenty ostuda… Chtěli jsme začít pomalu, 17. listopad byla naše první akce…. Nechtěli jsme zpočátku klást politické požadavky jako třeba svobodné volby, neboť by to mohlo být chápáno jako výzva k okamžité konfrontaci. S otevřenou konfrontací s mocí jsme chtěli počkat, až nás bude víc. Chtěli jsme především získat masovou podporu a sjednotit studenty.“

Po dohodě mezi nezávislými a SSM vyslovily souhlas s konáním manifestace pražský a posléze i nejvyšší orgán KSČ. Ideologický tajemník městského výboru KSČ Viktor Pázler mluvil dopoledne 15. listopadu ve své kanceláři s náčelníkem pražské správy StB Jiřím Bytčánkem. Přišli také Martin Ulčák s Jiřím Daňhelem, kteří tlumočili obavy organizátorů z mocenského zásahu. „Znovu bylo mnou i Bytčánkem potvrzeno, že žádný zásah není připraven a že k němu dojít nesmí,“ uvedl později při vyšetřování Pázler a plk. Bytčánek o stejné schůzce řekl: „Pokud by studenti nebo účastníci demonstrace postupovali jinou cestou, sdělil jsem jim, že z pokynu prvního náměstka federálního ministerstva vnitra Lorence jim bude cesta do centra – to znamená na Václavské náměstí, eventuálně na Pražský hrad – přehrazena příslušníky SNB, přičemž však nebude proveden žádný zákrok.“

Dopoledne 17. listopadu 1989 vyhlásil federální ministr vnitra František Kincl mimořádnou bezpečnostní akci a uložil náčelníkům jednotlivých správ SNB zabezpečit tento den klid a pořádek. Ráno téhož dne navštívil Milouše Jakeše. Ten, jak tvrdí ve své knize Dva roky generálním tajemníkem, „znovu zdůraznil, že proti účastníkům se nesmí zasahovat, neboť by to vážně poškodilo KSČ. Ministr Kincl s tím souhlasil a řekl, že je zabezpečeno, aby se průvod neodklonil na Václavské náměstí. Blíže to neobjasňoval a také jsem se ho na podrobnosti neptal.“

Ještě předtím, údajně kolem sedmé hodiny ranní, hovořil ministr Kincl s Miroslavem Štěpánem na jeho pracovišti. Zopakovali si stanovisko, že navzdory připravenosti bezpečnostních složek nesmí k zásahu dojít. Šéf pražské organizace KSČ ujistil ministra, že do středu města lidi nepustí a že v případě potřeby před Václavským náměstím přehradí směr postupu průvodu.

Výsledkem jednání nejmocnějších mužů režimu byl zcela protichůdný závěr. Manifestantům se mělo zabránit v přístupu do centra Prahy, ale bez použití pořádkových prostředků neboli bez zásahů. V této rozporné instrukci spočívala hlavní příčina zmateného sledu událostí poté, kdy povolená manifestace v okamžiku odchodu z Vyšehradu ztratila legální charakter a skončila nakonec až na Národní třídě.

Průvod se zpočátku choval podle dohody. Organizátorům se podařilo přesvědčit účastníky, aby z Albertova šli na Vyšehrad k hrobu K. H. Máchy. Cestou studenti skandovali „Jakeše do koše!“ a „Dejte šaškům rolničky!“ Když došli na Vyšehrad, ozývalo se: „Jsme na špatném hradě!“ Tam byla akce ukončena, ale lidé se rozejít nechtěli a dav se spontánně vydal do centra Prahy – v obecném smyslu dosáhnout Václavského náměstí.

Postupně jich v průvodu bylo asi deset tisíc a vládla v něm ohromná atmosféra. Podle vzpomínek mnohých tak osvobozující pocit ještě nezažili. Většina z nich byla na takové akci poprvé. Někdejší parlamentní (tzv. Rumlova) komise prokázala, že trasa demonstrantů nebyla nikým záměrně ovlivňována a průvod došel na Národní třídu v důsledku náhodných okolností, které jeho cestu provázely.

Tato komise rovněž vyvrátila – na základě vyšetřování provedeného Vojenskou prokuraturou – svědeckou výpověď Ludvíka Zifčáka (poručíka StB, nasazeného do studentského prostředí pod jménem Milan Růžička) z 30. března 1990, v níž si podsouval klíčovou úlohu v tehdejších událostech, když tvrdil, že jeho úkol byl údajně součástí širšího spiknutí s cílem odstranit zkompromitované vedení KSČ. Mimo jiné uváděl, že průvod jím byl záměrně doveden na Národní třídu a on tam později sehrál roli těžce raněného.

Vyšetřovací komise prokázala, že Zifčák před listopadem navrhoval úplně jinou trasu, ovšem na Národní se v čele demonstrantů opravdu pohyboval – jak o tom svědčí fotografie Jana Šílpocha uveřejněná v Mladém světě na sklonku roku 1989 – a raněn byl po ráně obuškem do předloktí (nikoli do hlavy, jak vypověděl). Poté se stáhl do větší vzdálenosti od kordonu a zde (u jazykové školy) v důsledku psychického a fyzického vypětí omdlel. Vedle něj ležela jeho kabela v červenomodrobílé kombinaci, která z dálky snad připomínala vlajku, což mohlo přispět k rozšíření fámy, že na Národní ležel mrtvý přikrytý československou vlajkou.

Dvacet minut po 19. hodině – v době, kdy průvod několika tisícovek manifestantů zabočil z nábřeží kolem Národního divadla na Národní třídu (cesta na Pražský hrad byla zatarasena policejním kordonem) – dostal velitel Pohotovostního pluku VB pplk. Břetislav Zdráhala pokyn přehradit Národní třídu na úrovni ulic Perštýn–Spálená a zabránit manifestantům v postupu na Václavské náměstí.

Čelo manifestantů došlo až k mužům s plexisklovými štíty a obušky. Zastavili se. Prvních několik řad se posadilo na zem. Někteří zapálili svíčky a dívky se pokoušely rozdávat policistům květiny. Dav skandoval hesla – humorná i politicky ostřejší. Nejčastěji „Máme holé ruce!“ a „Svobodu!“. Zpívala se i hymna a také písně Ach, synku, synku nebo Jednou přijde mír.

Mezitím jiné jednotky SNB uzavřely Mikulandskou a Voršilskou ulici a vzápětí se objevil další kordón u Národního divadla, čímž se demonstranti – bylo jich v těch chvílích na Národní třídě asi 2–3 tisíce – ocitli kolem 19.45 v sevření ze všech stran. V půl deváté se situace vyvinula tak, že po mnoha výzvách k rozchodu došlo k eskalaci násilí ze strany zasahujících příslušníků SNB a OZU (30členný oddíl zvláštního určení, tzv. červené barety) vůči již početně prořídlému, ale stlačenému davu. To v něm způsobovalo posuny a tlaky, při nichž hrozilo ušlapání.

Atmosféru průvodu uzavřeného v pasti nadobro zlomilo, když se objevily dva transportéry SNB se zábranami. Dav skandoval: „Gestapo, gestapo!“ Všechny zachvátil strach. Stáli namačkáni na sebe a nemohli nic dělat. Jeden policejní kordón postupoval proti druhému a vytlačoval zbytek demonstrantů do Voršilské a Mikulandské k vytvořeným „uličkám“ z příslušníků bezpečnostních jednotek. Při probíhání „uličkou“ byli mnozí surově zbiti obušky, kopanci i údery karate. Někteří studenti se skryli ve vchodech domů na Národní třídě, odkud je však skupiny „červených baretů“ vyvlékaly zpátky na ulici a znovu bily.

Krátce po deváté byla demonstrace rozehnána.

Některé momenty z průběhu zásahu pořádkových sil se nikdy nepodařilo objasnit. Například zda některý z politických činitelů dal k zásahu příkaz. Ze zachovaných nahrávek je zřejmé, že velící důstojník Bedřich Houbal ani velitel zásahu na Národní třídě Michal Danišovič nevěděli, co se vlastně na Národní odehrává. Celý zásah provázel velký chaos. Úkolem bylo uzavřít dav, ale již nebylo zřejmé, co s ním měli dělat dál.

Po odjezdu pořádkových sil se na místě shromažďovali lidé a podléhali celkové psychóze, jakou neuvěřitelně tvrdý zákrok vyvolal. Ti, kteří proběhli „uličkami“, připouštěli, že tam mohli zůstat mrtví (podle šetření nezávislé komise zdravotníků bylo na Národní třídě údajně zraněno až 568 osob). Ještě týž večer se někteří účastníci demonstrace vypravili do pražských divadel. Padala slova o možnosti studentské stávky.

V tomto podhoubí se druhý den ujalo „svědectví“ o ubitém studentovi, které odvysílaly v noci ze soboty na neděli některé zahraniční rozhlasové stanice. I když tuto zprávu v neděli 19. listopadu oficiální média dementovala, lidé tomu nevěřili. Naopak, mnozí viděli, chtěli vidět anebo nemohli nevidět děsivou symboliku: padesát let po tragické smrti Jana Opletala opět student zabitý policií! Zase bijí naše děti! To už režim přehnal…

Brutálně rozehnaná demonstrace na Národní třídě zapůsobila jako rozbuška pro překotný vývoj událostí, jež si až svým dalším průběhem vysloužily protimluvný přídomek sametová revoluce.