"Mrtvý student" vyburcoval veřejnost

V sobotu 18. listopadu kolovaly po Praze zprávy, že byl na Národní třídě ubit nějaký student. Někdy zaznělo i jméno – Martin Šmíd. K večeru dorazila zvěst i do stávkujícího Realistického divadla. Přítomný zpravodaj agentury Reuters Michael Žantovský ihned spěchal k telefonu. Pak však přišla Jana Šmídová ze Svobodného slova a řekla, že její syn Martin žije. Žantovský běžel svou informaci dementovat.

Přesto za několik hodin zprávu o smrti Martina Šmída odvysílala BBC i další stanice. Opíraly se totiž o jiný informační zdroj. Tím byl redaktor Petr Uhl z Východoevropské informační agentury (VIA), který svou zprávu založil na svědectví tehdy ještě nejmenované ženy. Ta měla být očitou svědkyní toho, když policisté Šmída mlátili – pravilo se v informaci VIA – a student na následky zranění zemřel.

V době, kdy se v Realistickém divadle vzrušeně diskutovalo, seděl Petr Uhl v bytě Petra Kužvarta, kde asi 15 lidí zakládalo Levou alternativu. Nevěděl nic z toho, co se herci i další přítomní v Realistickém divadle dozvěděli od redaktorky Jany Šmídové, ani to, že někteří studenti začali vzápětí zjišťovat, kolik Martinů Šmídů v Praze studuje.

Páteční manifestace se Petr Uhl neúčastnil. Byl na večeři v rezidenci u britského velvyslaneckého rady McGregora. Jako zpravodajka VIA byla na Albertově manželka Anna Šabatová. Na podkladě jejího svědectví i dalších informací telefonoval Uhl večer 17. listopadu zprávu do zahraničních rádií. Neznal rozsah zákroku na Národní třídě ani počty zraněných.

Když se v sobotu v podvečer vrátil od Kužvartů domů, bylo u nich plno lidí. Několik účastníků dramatu na Národní třídě, ale také různí zahraniční novináři a přátelé z Charty. Probíraly se poslední události včetně zvěsti o mrtvém muži, zabaleném do československé vlajky. K tomu neustále drnčely telefony od zpravodajů zahraničních agentur, rádií i deníků. Všichni se ptali: Je pravda, že v Praze byli mrtví? Že zahynul jeden student?

Někdy po páté hodině zašla Anna Šabatová k bratrům Paynovým, kteří bydleli ve stejném bloku domů (Jan byl jejich rodinným lékařem, Petr evangelickým duchovním). Tam se dozvěděla od přítomné dívky Miroslavy Litomiské (znala ji od vidění), že večer má přijít nějaká žena, která prý zná podrobnosti o smrti studenta. Anna Šabatová na její příchod nečekala a vrátila se domů.

Miroslava Litomiská na Národní v pátek byla. V průběhu demonstrace potkala na nábřeží Miloše Kulhánka, s nímž se předtím viděla asi třikrát. Šli spolu až na Národní. Pak si zmizeli na čas z očí a znovu se našli až po zásahu, když z demonstrace odcházeli. Přitom zahlédli v jedné z bočních ulic jakousi dívku, která stála opřená o zeď a držela se za břicho.

Nabídli jí pomoc. Neznámá odmítla. Odcházeli, ale po jejím dalším zasténání se vrátili. Někdo zavolal taxíka a odvezli ji do nemocnice na Karlově náměstí. Protože se zranění ukázala být vážná, chtěli si Danu – jak se Drahomíra Dražská představila Litomiské – v nemocnici nechat. Nesouhlasila a přiznala Litomiské, že fetuje a nechce, aby jí našli vpichy. Podepsala revers a obě dívky společně s Milošem z nemocnice odešly.

Bylo po půlnoci. Na stanici noční autobusové linky začala Dana vyprávět, co zažila na Národní. Mluvila o kamarádu Martinovi, který byl strašně zbit. Neuvedla jeho příjmení ani nehovořila o smrti. Obě dívky si vyměnily telefonní čísla.

V sobotu ráno Dražská zavolala a dopoledne se s Litomiskou znovu setkala. Šly opět do nemocnice a po cestě – na otázku Mirky, co se stalo s Martinem – Dražská řekla, že ho včera neodvezla z Národní sanitka, ale pohřební vůz. Dodala, že jí volal Martinův bratr Petr a líčil, jak k nim v sobotu ráno příslušníci SNB přišli oznámit, že Martin při zákroku zemřel. Poprvé sdělila i jeho příjmení – Šmíd. Vyprávěla přitom Litomiské, že byl jejím kamarádem v dětství, dlouho se neviděli a znovu se potkali při demonstraci na Národní. Studoval v prvním ročníku matematicko-fyzikální fakulty.

V nemocnici Dražská znovu podepsala revers. Litomiská ji doprovodila do zaměstnání – pracovala v telefonní ústředně a také zde vyprávěla kolegyním svůj příběh – a sama odešla domů. Nevydržela však s novými dojmy sama a navštívila své dobré známé, sourozence Paynovy, a všechno jim řekla.

Petr Payne byl v pátek na Národní a zásah policejních oddílů viděl na vlastní oči. Když slyšel Mirčino vyprávění o zážitcích Dražské, neměl důvod nevěřit. Však také spolu po chvíli za ní odešli do práce – domluvili se, že po směně k Paynovým přijde. Tam v přítomnosti pěti lidí – bylo to krátce po dvacáté hodině – zopakovala na magnetofonový pásek svůj příběh. Když po ní chtěli podrobnosti, namítla, že jí není dobře, a odešla. Několik minut poté byli bratři Paynové i s její výpovědí u Uhlů.

Pásek s nahrávkou se zachoval a v roce 1990 ho měla k dispozici první, tzv. Stankova vyšetřovací komise Federálního shromáždění. Její člen Václav Bartuška přepis nahrávky publikoval ve své knize Polojasno a divil se, jakým klidným tónem Dražská o tragédii vyprávěla. V bytě u Uhlů její slova inkriminovaný večer poslouchala šestice Petr Uhl, Anna Šabatová, Petr Pospíchal, Jan a Petr Paynovi a náhodně přítomná Dana Smetanová.

Petr Uhl k tomu před lety uvedl: „Přehráli jsme si několikaminutový pásek třikrát, některé pasáže i vícekrát. V diskusi se mezi námi neobjevily žádné pochybnosti o pravdivosti události, kterou Dražská vylíčila. Jen se váhalo nad některými podivnostmi. Tak jsme nakonec využili jenom její osobní svědectví, aniž bychom ji jmenovali. Kolem 22. hodiny jsem začal psát zprávu na stroji, když volal zpravodaj agentury Reuters, který sídlil v hotelu Jalta. Zprávu jsem do telefonu částečně přečetl a zbytek improvizoval. Za další hodinu jsem totéž zatelefonoval Juditě Čeřovské, která spolupracovala se Svobodnou Evropou. Ještě před půlnocí naši zprávu vysílala BBC.“

Tuto stanici poslouchal Václav Benda. Krátce nato volal Uhlovi a hodnověrnost zprávy zpochybnil. Jeden z jeho synů studoval na stejné matematicko-fyzikální fakultě jako údajně ubitý Šmíd a o ničem nevěděl. V neděli v poledne zprávu o mrtvém dementovala ministryně školství a posléze také ministr zdravotnictví. Ukazovalo se, že údaje Dražské neodpovídají skutečnosti. Tyto i další pochybnosti přiměly Petra Uhla, aby VIA vydala opatrné dementi noční zprávy.

Týž den, tj. v neděli 19. listopadu, poskytla Dražská v hotelu Fórum rozhovor americké televizi NBC, v němž před dvěma svědky opakovala svůj příběh z Národní. Potom přišla společně s Litomiskou a Šabatovou k Bendům, kde musela dvě hodiny odpovídat na důrazné Bendovy otázky. Ten souběžně několikrát telefonicky mluvil s Petrem Uhlem a opakoval, že Dražské – aniž by ji jmenoval – nevěří a že se do všeho zamotává. Po odchodu žen se díval z okna a referoval Uhlovi o jejich zatčení. „Krátce nato jsem vydal dementi zprávy o smrti Martina Šmída,“ vzpomínal Petr Uhl s tím, že v této zprávě bylo poprvé uvedeno i jméno Dražské.

Shodou okolností přicházela tehdy k Bendům v odpoledních hodinách na smluvenou schůzku Hana Marvanová a byla před domem také zatčena. Jak vzpomínala v Lidových novinách (2. 11. 2004), byla „zavřená na policii na náměstí Míru“ společně s Dražskou a měla možnost s ní mluvit. Jevila se jí jako „úplně nevěrohodná“, protože „nebyla schopna odpovědět na základní otázky“. „Na výslech si ji brali z nepochopitelného důvodu separátně, pak ji zase pouštěli mezi nás,“ dodává Hana Marvanová. „Já jsem za ty dvě hodiny, co jsme s ní mluvili, dospěla k názoru, že je buď blázen, nebo nastrčený agent. Případně že je na drogách.“

Stejné pochybnosti o pravdivosti vyprávění Drahomíry Dražské měla před 20 lety také Anna Šabatová. Ještě ten nedělní večer, kdy byly obě ženy po zadržení propuštěny, vymámila na Dražské adresu rodičů Martina Šmída.

„Přinutila jsem ji, aby se mnou jela na Zahradní Město,“ vzpomínala v roce 1994. „Nejdříve mě tam různě tahala po sídlišti a potom ukázala na jeden dům. Sama stála asi třicet metrů opodál. Marně jsem hledala na jmenovkách jméno Šmíd. Zavolala jsem Dražskou a v podstatě ji vtáhla do domu. Řekla jsem jí, že tady žádní Šmídovi nebydlí, a ona po chvilce ukázala na jméno Švarc.“

To však už bylo na Annu Šabatovou příliš: „Naštvaná jsem zavřela domovní dveře a tvrdě po ní vyjela, aby si uvědomila, že její zásluhou mám zatčeného manžela a že ji prostě nepustím, dokud mi neřekne, jak to skutečně bylo. Právě v této situaci mi Dražská řekla, že sice kluka tohoto jména kdysi znala, ale jeho smrt na Národní třídě si vymyslela. Byla jsem na ni v tu chvíli strašlivě naštvaná. Přesto jsem jí ještě nabídla odvoz taxíkem do města. Odmítla a zůstala tam. Od té doby jsem ji neviděla.“

Zato měli v příštích měsících s Drahomírou Dražskou co do činění různé komise a vyšetřovatelé. Svým chováním a měněním výpovědí přímo vybízela k různým spekulacím. Jednu chvíli dokonce tvrdila, že si nic nepamatuje a žádnou kazetu nenamluvila.

Mnoho úsilí bylo věnováno tomu, aby se odhalilo, jestli Dražskou někdo naváděl, řídil či instruoval. Časem padla teorie o disidentském záměru i verze, že byla agentkou StB. Prokázalo se také, že její případ nijak nesouvisel s působením příslušníka StB Ludvíka Zifčáka, nasazeného do studentského prostředí pod jménem Růžička.

Nakonec řekla Drahomíra Dražská vyšetřovateli Vojenské prokuratury to, co dávno předtím Anně Šabatové. Že si svědectví o mrtvém studentovi vymyslela – ze vzteku, protože byla sama při demonstraci zbita. Na Národní třídě se večer 17. listopadu 1989 ocitla náhodou, neboť kvůli odkloněné dopravě nejela tramvaj (v níž cestovala) svou trasou a ona musela vystoupit. „Doznala, že si byla vědoma, že v případě údajné smrti Martina Šmída šířila lež,“ uvedla prokuratura. „Jakékoli další okolnosti, zejména motivaci původního tvrzení, odmítla vysvětlit."

Petr Uhl nebyl jediný, kdo neověřenou zprávu o mrtvém studentovi od Drahomíry Dražské rozšířil. V bytě Petra Payna seděli večer 18. listopadu Luboš Rychvalský (prezident Společnosti za veselejší současnost) se svou budoucí ženou Bárou Štěpánovou.

„Připravovali jsme zprávu z Národní pro Svobodnou Evropu,“ vzpomínal Rychvalský na stránkách Lidových novin v roce 2004, „a najednou tam přišla taková nesympatická podivná dívka se zafáčovanou rukou a že jede z nemocnice, kde zemřel její kamarád Martin Šmíd. My nějak sehnali telefon ke Šmídům, volali tam, myslím, že nikdo nebyl doma. Byl to zmatek, já vím, že jsme té holce neměli věřit, ale prostě jsme tu zprávu pustili a začali tisknout letáky o Martinově smrti.“

Státní správa a bezpečnostní složky se snažily dezinformaci o mrtvém Martinu Šmídovi vyvrátit. Byli nalezeni dva – žijící – studenti matematicko-fyzikální fakulty toho jména. Ani jeden z nich Dražskou neznal a nikdy neviděl. Martin Šmíd z Berouna na demonstraci 17. listopadu nebyl, pražský Martin Šmíd ano.

Došel s kamarády až na Národní třídu, ale opustil demonstranty ještě před policejním zásahem. V neděli večer televiznímu reportérovi řekl, že klidně mohl být někdo mrtvý a že když si to uvědomil, sáhla na něj smrt. Šot však byl nešikovně sestříhán (vynechána první část výpovědi) a navíc natáčen s novou kamerou, která se porouchala (místo barvy byl odvysílán zastřený černobílý obraz), takže divák mohl mít dojem, že se zase lže. V pondělí musel Martin Šmíd znovu do televize, aby vyvrátil nové spekulace.

Petr Uhl byl zatčen v neděli odpoledne a obviněn z šíření poplašné zprávy a poškozování zájmů republiky v cizině. Po týdnu byl z vazby propuštěn a 26. listopadu se na Letenské pláni statisícům přítomným i miliónům televizních diváků za falešnou zprávu o smrti Martina Šmída omluvil. Trestní stíhání proti němu bylo zastaveno prezidentskými amnestiemi. Uhl se však stíhání domáhal, aby byl případ objasněn. Neuspěl. V létě 1990 byla věc odlože