Článek
Její výsledek se ukázal být pro hektický vývoj událostí rozhodující. Kolem dvaadvacáté hodiny bylo totiž založeno Občanské fórum. Nikdo z přítomných určitě netušil, že za několik dní podá demisi vedení KSČ.
Okamžitě jednat
V malém divadélku Ve Smečkách se toho večera sešly asi tři stovky lidí. Tvořili různorodou směs lidí z neoficiálních i oficiálních struktur. A nejen z nich.
„V divadle nebyl jen výkvět disentu a výkvět umělců, ale byli tam i agenti StB,“ uvedl před deseti lety v televizním dokumentu Tenkrát někdejší šéf StB Alojz Lorenc. „Nebylo by velkým problémem přistavit tři autobusy a všechno sbalit. Ale my jsme byli již zhruba od poloviny roku 1989 rozhodnuti, aby ta změna, která musela ve společnosti nastat, nastala jistým způsobem, který nezatíží budoucnost našich národů.“
Ze zachované svodky z tohoto dne je evidentní, že StB znala podrobnosti o průběhu diskuse i obsah přijaté petice vzniknuvšího Občanského fóra. Autor svodky v závěru vystihl podstatu neobvyklého večerního představení: „Je zřejmé, že jednání nelegálních i nově zformovaných struktur mělo daleko zásadnější význam než akce, které probíhaly na ulici.“
Jak ukazuje zachovaný magnetofonový záznam, po dvou hodinách košaté diskuse zasáhl Václav Havel a navrhl znění provolání. V něm se konstatovalo, že se Občanské fórum „cítí být způsobilé okamžitě jednat se státním vedením o kritické situaci v zemi, vyjadřovat aktuální požadavky veřejnosti a jednat o jejich řešení“.
Jděte tam, ať vědí
Občanské fórum hledalo možnost, jak vystoupit na veřejnosti. Nakonec se podařilo zajistit prostory nakladatelství Melantrich (situovaného uprostřed Václavského náměstí) a díky technikům hudebních skupin i ozvučit. V úterý 21. listopadu byla odtud ve čtyři odpoledne zahájena první ze série manifestací v režii OF, které vešly do dějin jako melantrišské balkóny.
V následujících dnech na nich vystupovaly v hlavních i vedlejších rolích desítky herců sametové revoluce. Patřil k nim i symbol roku 1968 Alexander Dubček, který se poprvé po dvaceti letech objevil v českých zemích. Bylo to v pátek 24. listopadu a účastníci 300tisícové manifestace si jistě vzpomenou na jedno z hesel, které dav v závěru Dubčekova vystoupení skandoval: „Miloši, střídáme!“
Velký aplaus měl toho dne i dělník z ČKD Petr Miller, když do mikrofonu pronesl: „Dnes nás přišlo deset tisíc. Požadujeme zrušení Lidových milicí a zničení jejich zbraní.“ Odpovědí mu bylo skandování: „Zrušte je!“ Potom padla otázka: „Jak nahradí milicionáři zameškané hodiny, když už několik dní nepracují?“ A opět skandování davu: „Milice do práce! Milice do práce!“
V samém závěru manifestace oznámil její moderátor Václav Malý, že ústřední výbor KSČ právě zasedá ve Vokovicích. Vzápětí přistoupil k mikrofonu Václav Havel a dodal: „Jděte tam, ať vědí, co si o nich myslíte!“ Marně se někteří Havlovi přátelé snažili dramatika přemluvit, aby výzvu odvolal, neboť může způsobit nesmyslné nebezpečí. Jak se však ukázalo, obavy byly zbytečné. Davy tentokrát hlavního řečníka – snad i s ohledem na mrazivé počasí – neposlechly a do Vokovic dorazil pouze hlouček lidí.
Jako by o nic nešlo
Za zdmi stranické školy debatoval ústřední výbor už od deseti hodin. Předcházelo tomu intrikování v zákulisí. V nejvyšších stranických kruzích kolovaly stále se měnící informace, kdo z členů politbyra odstoupí. Při úvodním Jakešově referátu zazněla nakonec tři jména – Gustáva Husáka, Aloise Indry a Karla Hoffmanna.
Na nevydařené a opatrné vystoupení generálního tajemníka reagoval jeden z prvních diskutujících slovy, že referát byl „napsán někde v bunkru člověkem, který nevidí život kolem sebe“. Další – jak můžeme číst ve stenografickém záznamu celého jednání (knižně vydaném pod názvem Poslední hurá, 1992) - poznamenal: „Začíná se tradičním způsobem, jako by se tady nic nedělo a jako by o nic nešlo... Každý se stáhl, každý čeká, každý vyčkává, kdo za něho co kdy udělá. Soudruzi, vývoj je tak prudký, že nedostaneme možnost k reparátu!“
Účastník zasedání Miroslav Štěpán byl ve svých pamětech (Zpověď vězně sametové revoluce, 1991) velmi kritický: „Divoká a nesmyslná hra osobních ctižádostí v okamžiku pro zemi osudovém... Nevystupovali jednotliví členové, ale organizované skupiny... Ústřední výbor se pomalu ale jistě rozkládal v době, kdy akční jednota byla nezbytná... ÚV KSČ v kritické situaci klesal na úroveň pavlačových klepen a ztrácel schopnost řešit principiální otázky... Při volbě nového generálního tajemníka se šlo ani ne cestou kompromisu, ale nejmenšího odporu.“
Návrh na ozbrojený zásah
Mnozí z diskutujících požadovali, aby odstoupilo celé předsednictvo. Jednu z mála výjimek představoval Milán Václavík, ministr národní obrany. Neměl nic proti generační obměně vedení strany, ale namítal: „Udělejme to někdy na příštím předsednictvu, ale nyní, když jsme společnost do tohoto dovedli, tak najděme společně východ, jak ji z toho vyvést, aby komunistická strana v našem státě dále fungovala, a ne abychom předali moc někomu, jako se to stalo v Polsku a v Maďarsku.“
I když v závěru své řeči poznamenal, že „existuje možnost politickými prostředky situaci zvrátit“, připojil současně návrh, který představoval pokus o získání podpory politického vedení k ozbrojenému zásahu.
„Navrhuji,“ řekl, „uvést do bojové pohotovosti armádu, bezpečnost, milici bez nějakých zásahů atd., aby tyto složky byly připraveny, jestliže k něčemu dojde, věci řešit. Není možné čekat, až nám něco udělají, je potřeba mít tyto síly připraveny. Já tady nevolám po žádném krveprolití, já navrhuji, aby jednoznačně byla přijata opatření ke sdělovacím prostředkům. Jakákoli, jestliže ne po dobrém, tak po zlém, ale tyto sdělovací prostředky jim vzít z rukou.“
Ministrovi odpověděl vzápětí Lubomír Štrougal: „Lze předpokládat, že tu může existovat pokušení řešit demonstrace a stávky exemplárním a nekompromisním způsobem. Nedej Bůh, aby někdo k takovému kroku sáhl. Znovu opakuji, nejde o kontrarevoluci. Jde o výraz občanské nespokojenosti s námi, se způsobem vedení a vládnutí. Neadresujme to jen těmto soudruhům, i já jsem tam ještě téměř před rokem seděl. Adresujme to také sami sobě. A přiznávejme si svůj díl odpovědnosti.“
Bývalý předseda federální vlády měl snad ze všech diskutujících nejblíže k pravdivému vidění reality a nabídl, co v dané situaci dělat: „Mějme na paměti, že to, co se nám jeví jako radikální, nepřijatelný krok dnes, zítra už nemusí nikoho zajímat. Čím později začneme jednat s těmito společenskými realitami, které ovlivňují veřejné mínění, tím hranice kompromisu může být pro stranu nepříznivější.“
Přípitek v Lucerně
Hrstka demonstrantů dorazila k budově Vysoké školy politické nedlouho po 19. hodině. Snad právě ve chvílích, kdy se uvnitř skládaly funkce. Když se to venku dozvěděli, začaly prý některé účastnice líbat příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří tvořili ochranný kordón.
Dole v Praze, v sále Lucerny, tou dobou začínala tisková konference Občanského fóra. Když Alexander Dubček mluvil o nutnosti zrušení ústavního článku o vedoucí úloze strany, přisedl si k vystupujícím na jevišti hudební publicista Jiří Černý a po chvíli se mu podařilo vykřiknout do pléna: „Právě jsme se dozvěděli, že generální tajemník ÚV KSČ a celé předsednictvo dali své funkce k dispozici!“
Celý sál zaburácel radostí, kterou vystřídal potlesk a ovace. A potom ještě podruhé, když byla Černého slova přeložena do angličtiny. Vzápětí kdosi vykouzlil láhev šampaňského a účastníci tiskové konference si připíjeli na první velké sametové vítězství nad protivníkem.
My jsme prohráli
Pozdě v noci došlo k rekonstrukci předsednictva. Bylo zvoleno několik nových a veřejnosti neznámých lidí, ale zůstali v něm i někteří z těch, kteří byli, jak se ukázalo, pro veřejnost nepřijatelní. Proto bylo již na nedělní večer 26. listopadu svoláno další mimořádné zasedání ÚV, po němž museli z politbyra odejít Miroslav Štěpán, Jozef Lenárt a Miroslav Zavadil.
I z tohoto jednání existuje stenografický záznam. „Soudruzi, chlubíte se silou tady, to není žádná odvaha. My jsme totiž prohráli a vyberme si, jestli chceme, aby to bylo krví a silou, anebo jestli politicky dovedeme také něco vymyslet,“ řekl bez servítků Antonín Kapek, který v pátek vehementně prosazoval Lubomíra Štrougala do nejvyšší stranické funkce.
V závěru svého vzrušeného projevu se ukázal být dobrým prorokem: „Vždyť to není pravda, že je to jenom v Praze. Vždyť je to v celé republice. A víme to z historie: kontrarevoluce, revoluce – vždycky začíná a končí v Praze. Musíme se přizpůsobit situaci a aspoň jednou táhnout na šachovnici dříve než oni.
Promiňte mi tu otevřenost a doufám, že to nepůjde hned ven. My jsme prohráli funkci prezidenta! Tak je to daleko. A jestli neuděláme překvapivý tah, tak bude konec a můžeme tady vyhrožovat čím chceme. Jméno nového prezidenta je známo – vykřičeli ho a ono to tak bude, a nezabráníme tomu.“
