Článek
Dnes před Vás předstupuji v roli Vašeho prezidentského kandidáta. V roli kandidáta dnes dominantní politické strany, která nese hlavní díl vládní zodpovědnosti. Opírám se jak o usnesení společného zasedání Vašeho poslaneckého a senátorského klubu z 9. května letošního roku, kterým mne tyto kluby nominovaly jako svého kandidáta na funkci prezidenta České republiky na příští volební období, tak o usnesení Výkonné rady z 26. května, kdy prezidentskou volbu označila za jednu ze základních priorit ODS pro nadcházející období, a z 22. září, kdy určila vyjednávací tým ve složení předseda, první místopředseda a předsedové poslaneckého a senátního klubu.
První, co zde dnes chci udělat, je poděkovat Vám za projevenou důvěru. Je to pro mne i velmi vhodná příležitost, abych Vám s plnou vážností poděkoval za volbu minulou, která - nikoli zanedbatelným způsobem - přispěla k tomu, co se v uplynulých letech v naší zemi dělo. To, že mne znovu kandidujete, je pro mne důkazem, že jsem většinu z Vás svým jednáním a svými postoji v této nejvyšší ústavní funkci nezklamal. Samozřejmě vím, že někteří z Vás ne vždy mé kroky a postoje chápali či s nimi souhlasili, ale to není žádná tragédie. Jinak tomu v demokracii být nemůže.
Pasivitu odmítám
Pozice prezidenta v našem ústavním systému není jednoduchá a dokonce není ani zcela jednoznačná, ale to není tím, co by mne trápilo. Vycházel jsem a vycházím z toho, že je toto postavení takové, jaké je, a že se v naší zemi do značné míry osvědčilo. Je však trochu jiné, než jak si ho mnozí lidé u nás představují. Po formální stránce je asi slabší, po reálné možná v lecčems silnější. Dostatečně jsem se přesvědčil o tom, že sladit tyto dvě pozice není jednoduché. Ve svých předvolebních projevech v Parlamentu na počátku roku 2003 jsem zmínil rozdíl mezi prezidentem aktivním a aktivistickým, což se od té doby stalo jistou normou hodnocení mého prezidentování. Ujišťuji Vás, že jsem si byl tohoto rozdílu v každém okamžiku posledních pěti let vědom, a jsem přesvědčen, že jsem byl po celou tuto dobu prezidentem "jen" aktivním.
Pasivitu - jako opak aktivity - v celém svém životě odmítám, ale hranici mezi aktivitou a aktivismem jsem střežil úzkostlivě. Z Hradu se nestalo alternativní politické centrum - a jestli se nemýlím, ani mi to snad nikdo nikdy nepředhazoval - a veškeré mé jednání vždy striktně vycházelo z mých ústavních povinností a pravomocí. Že se to někdy nelíbilo těm, kteří si přáli, aby prezident v tom či onom případě udělal více, je nevyhnutelné. I když každý z nás zcela přirozeně vychází převážně ze svého vlastního vnímání věcí, chtěl bych Vás ubezpečit, že pocit přílišného či naopak málo důrazného využití mého vlivu a mých prezidentských pravomocí mělo v různých chvílích celé naše politické spektrum, včetně ODS. Dokonce bych si troufal odhadovat, že ODS mohla mít - z logiky věci - tento pocit častěji než jiné politické strany.
Přesto věřím, že - s odstupem času - i ti z Vás, kterým se to tak jevilo, připustili či připustí, že jsem dělal jediné možné. U nás se často hovoří o prezidentovi nadstranickém, což je apel poněkud zavádějící, protože je zcela zřejmé, že v demokratickém systému pluralitní parlamentní demokracie prezident republiky nemůže být prezidentem stranickým. Nemůže však být prezidentem nepolitickým, neboť jeho funkce o politice je.
Demokracie ve shodě s Ústavou
Prezident se pohybuje ve veřejném prostoru a proto musí politické - zdůrazňuji nikoli stranické - postoje zastávat. Politickými postoji jsou nejen přispívání k udržování a posilování politické demokracie a Ústavou ČR předepsané dělby práce mezi jednotlivými složkami státní moci, nejen úsilí o celistvost státu a o jeho svrchovanost a suverenitu, nejen výkon funkce vrchního velitele ozbrojených sil, nejen zastupování státu navenek, včetně intenzivních kontaktů s politiky celého světa, a řada dalších věcí tohoto typu.
Pro prezidenta jsou povinnými politickými postoji i stanoviska k základním veřejným tématům - od debaty o registrovaném partnerství po stanovisko k pochodu neonacistů pražskou židovskou čtvrtí právě v den výročí pověstné Křišťálové noci nacistů v Německu před téměř sedmdesáti lety, abych jmenoval dva výrazné příklady. Že v těchto věcech prezident republiky přímo nerozhoduje, je věc úplně jiná. Snažil jsem se přispět k pokračování pohybu naší země ve směru nastoupeném v listopadu 1989: - k prohloubení politického pluralismu a demokracie, které jsou produktem co nejkvalitnější soutěže suverénních politických stran; - k zajišťování občanských práv pro všechny, ale se současným zvyšováním odpovědnosti všech; - k maximální svobodě ekonomické, v níž by tvořivá lidská aktivita nebyla blokována či přesměrovávána spoustou překážek, regulačních opatření a byrokratických předpisů; - k nezvyšování role státu ve společnosti a tudíž i ke skutečné svobodě každého jednotlivce. Věřím také, že se jistou stagnaci tohoto směřování, ke které u nás docházelo, v poslední době daří překonávat.
Postup vpřed
Jsem přesvědčen, že je naší povinností udělat všechno pro to, aby postup vpřed pokračoval i v dalších letech. Musí k tomu přispívat jak budoucí prezident, tak i nejsilnější a v dnešní chvíli hlavní vládní politická strana, tedy ODS. Prezident si konzistentnost svého jednání musí zajistit sám a názorové schizofrenii se musí umět vyvarovat. I ODS si svou jednotu musí udržet sama: - musí nalézt vyváženost mezi individuální svobodou svých jednotlivých členů na straně jedné a respektem ke zvolenému programu a ke svým vlastním, demokraticky zvoleným reprezentantům na straně druhé; - musí předkládat veřejnosti jasně formulovaný program a musí být schopna hledání racionálního politického kompromisu, který bývá - v každé demokratické společnosti a zejména v zemi s proporcionálním volebním systémem - nezbytný; - musí dokázat obojí vysvětlit a obhájit nejen před svými členy, ale i před celou veřejností. Právě o těchto nelehkých, a nikoli proklamacemi jednou pro vždy vyřešitelných věcech to je. Ale o tom jistě bude Váš kongres.
Dovolte mi zakončit své vystoupení poděkováním za nominaci do prezidentského klání a vyjádřením svého přesvědčení, že Vás v jeho průběhu, ale ani po něm, nezklamu.
Václav Klaus, Palác Žofín, Praha, 24. listopadu 2007
(mezititulky redakční)