Článek
Vážený pane předsedo, Vážení členové Výkonné rady ODS, Vážení členové ODS,
Téměř přesně před 14 lety jsem vstoupil do Občanské demokratické strany a společně s ní a s Vámi ušel neuvěřitelný kus cesty. Na ní jsme společně zažívali velká vítězství i velké prohry, tak jak to v politice bývá. Do politiky jsem vstoupil nikoliv kvůli „kariéře“ či funkci, ale protože jsem věřil nějakým principům a ideám stojícím pevně na nezbytnosti hájit občanské svobody, nedotknutelnost soukromí, solidaritu mezi lidmi, život bez dluhů postavený na podnikatelské prosperitě a fungování malého efektivního státu, který zasahuje do životů lidí pokud možno co nejméně. Chtěl jsem tyto myšlenky ve veřejném politickém prostoru hájit. A také jsem to dělal, jak nejlépe jsem uměl. Na této cestě ničeho nelituji a vím, že se nemám za co stydět.
Dnes stojím po neuvěřitelné mediální smršti posledního týdne na symbolickém konci této cesty a rád bych se s Vámi podělil o několik svých pocitů a postojů. Nebudu se obhajovat, protože to sám nepotřebuji a ve světle sdělovacích prostředků je to jedno, neboť soud, vina i trest už byly dávno vyřčeny.
Musím začít tím, že odposlechy jsou svinstvo. Brutální a neuvěřitelný zásah do lidského soukromí. Komu do telefonu občas neujedou nervy? Kdo na někoho občas nezanadává? Kdo mluví s někým a o něčem, co druhého může zranit? Či do bezvědomí rozčílit Vašeho šéfa? Kdybychom přijali jako standard, že je normální „prodávat“ a zveřejňovat soukromé telefonní hovory, rozpadala by se manželství jako na běžícím pásu a v běžných pracovních kolektivech by vládla nepřetržitá paranoia. O politice a s ní spojeném veřejném prostoru ani nemluvě. Jsem přesvědčen, že několik měsíců „monitorování“ či spíše špiclování soukromí kohokoliv a jeho následné vypointování do krvavé mediální popravy zlikviduje i katolického kněze…
Musím pokračovat tím, že takový odposlech, který se v rukou zpravodajských služeb stane předmětem politických her, „obchodů“, tzv. „úniků“, následně „prodejů“ do soukromých bezpečnostních agentur je nebezpečné zlo, které podkopává a bude podkopávat stabilitu jakéhokoliv demokratického společenského systému. V něm se stáváme loutkami v rukou špiónů, „překupníků informací“ a médií. Přesněji řečeno – některých vybraných médií. Pokud toto paradigma přijmeme jako normu, jsme na začátku perverzního konce. Nevěřím, že ODS, která vždy proti takto zvrácenému světu bojovala, by na něj dnes byla ochotna přistoupit. Je to ještě jednodušší - dnes jsem to já, zítra pak kdokoliv z Vás.
Za koncentrované zlo považuji i interpretační formát „práce s odposlechy“ v rukou sdělovacích prostředků. Z jedné věty, z jednoho vytrženého slova z kontextu se stává atomová bomba. Tak tedy: „máš pod kontrolou výběr ředitele pobočky VZP“; nebo „…je třeba v tom udělat pořádek. Jinak v tom bude hroznej bordel“ (na adresu společnosti Navatyp po smrti jejího majitele); nebo „potřebuji noty…“ s následnými mediálními fantasmagorickými vývody a spekulacemi vytváří „radioaktivní záření“, které dokáže zničit neuvěřitelných deset let úžasné a úspěšné práce stovek lidí nikoliv proti, ale pro hlavní město Prahu. A důkazů je možné snést stovky. Že jsme na tyto světy virtuálních politických realit zvyklí? Možná ano, ale stejně nás to nezbavuje povinnosti proti nim bojovat.
Možná si říkáte: „na každém šprochu pravdy trochu“… Je užitečné znát pravdu. Takže tedy k obsahu oněch odporných, nezákonných, ukradených a prodaných odposlechů: Prý jsem ovlivňoval výběr ředitele krajské pobočky Všeobecné zdravotní pojišťovny. Sice jsem to neudělal, byť nejspíše podle špinavých odposlechů chtěl a jako důkaz mi může sloužit, že vybraného ředitele jsem předtím ani potom neznal, a dokonce jsem se s ním, pokud mi paměť slouží, ani nepotkal. Ale přesto i tady jsem připraven přijmout smyšlenou virtuální realitu a v ní dokázat, že jsem se ničeho nejenom nezákonného, ale ani špatného nedopustil. Za posledních deset let jsem vstupoval do výběru stovek ředitelů a podředitelů, na úřadě i mimo něj. Chcete-li něco řídit, musíte na to mít kvalitní a schopné lidi, kterým věříte. A to se týká i zdravotnictví v Praze. Krajům a hejtmanům připadá ze zákona působnost v oblasti zdravotní a sociální péče. Ředitel krajské pobočky VZP je z tohoto hlediska naprosto klíčová figura. Jestli bych si v jeho případě něco mohl vyčítat, tak potom nikoliv fakt, že jsem se snažil ovlivňovat výběr ředitele (což jsem ve skutečnosti neudělal), ale daleko spíše fakt, že jsem s ním následně nespolupracoval (či jsem ho k ničemu „netlačil“). A nemá to nic společného s nějakými partikulárními zájmy a projekty. Pochopil bych, kdyby mě média kritizovala za to, že jsem pomáhal tomu či onomu soukromému subjektu získat od pojišťovny výhodnou smlouvu. Ale takový případ neexistuje ani jediný. Pan Janoušek měl své smlouvy s VZP uzavřeny daleko dříve, než jsme se vůbec poznali.
Prý pan Janoušek rozhodoval o všem podstatném v Praze, včetně veřejných zakázek. Soudíme tak z pokynu úředníkovi: „Zavři oči a podepiš to…“ Je až neuvěřitelné, že se nikdo neptá, co měl vlastně onen „vlivný úředník“ podepsat? Smlouvu? To asi těžko, když se jednalo o pronájmy či prodeje v akciové společnosti Dopravní podnik HMP. Ten úředník nemohl podepsat vůbec nic. Ve skutečnosti o tom jednali, rozhodovali a „podepisovali“ statutární orgány – představenstvo, dozorčí rada, management společnosti. Ve výjimečných případech rozhodovala Rada města či Zastupitelstvo se svými výbory. Opět jako kolektivní orgán. Pan Janoušek byl určitě mimořádně komunikačně zdatný, ale jeho skutečné rozhodovací možnosti a schopnosti nebyly žádné. Jestli „lobboval“ a snažil se ovlivňovat, to asi nejspíše v některých případech ano. Ale je to úplně stejné, jako když se kdekoliv projednává a schvaluje nějaký projekt, nebo v parlamentu zákon. Vždy se objeví lidé, podnikatelé či lobbisté, kteří se snaží ovlivňovat druhé. Děje se tak všude ve vyspělých demokraciích. Lobbing je prostě normální jev. Že by mohl nebo dokonce měl mít v ČR jasná pravidla? Nejspíše ano.
Neustále slyším spekulace o předražených zakázkách. Vždy se objeví nějaký chytrák a tvrdí: „je to předražené, já bych to postavil levněji“. A mává takzvaným auditem, který obvykle pro jistotu nikomu neukáže. Rád bych řekl, že toto dokáži také a to na každém orgánu státní správy, na každém ministerstvu, na každém kraji, v každé malé či velké obci. A budu se také zaštiťovat odbornými stanovisky, posudky „audity“. Žijeme v zemi, kde se rozhodování o veřejných zakázkách řídí zákonem. Jediná otázka, kterou si můžeme položit je: „byl nebo nebyl dodržen zákon“? Ano či ne? Černá nebo bílá? Žádám, aby každý ten, který dnes křičí, co a jak a kde bylo či je drahé, ukázal na konkrétní zakázku a prokázal či nechal prokázat, že došlo k porušení zákona. Jakmile se totiž cena veřejné zakázky jednou řádně vysoutěží, tak vlastně nezbývá zadavateli, než smlouvu na konkrétní vysoutěženou částku podepsat. Kdyby zákon umožňoval licitaci o ceně, tak bychom jistě ušetřili a ve finále stavěli za menší peníze. Ale zase bychom byli pod nepřetržitou palbou, že jsme i tak „usmlouvali“ málo…
Jaká tak asi mohla být v této oblasti role pana Janouška? Nejspíše se snažil některé zakázky ovlivnit, stejně jako se to snaží dělat tisíce jiných v Praze i na jiných místech, chcete-li lobbistů. Ale připisovat mu omnipotentní, „magickou moc“ toho, který vše ovládá a řídí je opravdu nejenom absurdní, ale také směšné. Je to také urážka těch tisíců lidí, kteří se na správě naší metropole podíleli a podílí. Dotýkáme se tak pro ODS bolestivého okamžiku, jehož zrození i autorství spadá do času Topolánkovy vlády. Vytvoření virtuálního světa řízení krajů a obcí prostřednictvím „kmotrů“ byl a je naprosto zničující koncept. Byla to forma Topolánkova vnitrostranického boje s cílem získat v krajích větší vliv. Že tento „experiment“ měl a má pro ODS zničující efekt, že dochází pouze k jakémusi přeskupení „moci“ a vlivu, že Mirek Topolánek byl ten poslední, který měl morální právo tak činit - to vše už je jenom povzdechem nad minulostí.
Kartáčky na zuby, sprostá slova či jiné „intimnosti“ komentovat nebudu, ani dědické řízení po Richardu Navrátilovi, majiteli firmy Navatyp (na rozdíl od stovek jiných firem totiž, paradoxně, Navatyp za posledních 5 letech od městské rady zakázek dostal minimum, pokud vůbec nějaké, a to na rozdíl od časů dávno minulých).
Jeden pro mě naprosto fatální problém nakonec okomentovat musím. Zákony jsou od toho, aby se dodržovaly. A musí je dodržovat všichni – politici, policie, Bezpečnostní informační služba, soukromá bezpečnostní agentura ABL, ale i novináři. Jestli někdo pořídil protizákonně odposlech, musí být potrestán. Jestli někdo legální odposlech „prodal“, ať už novináři či soukromé bezpečnostní agentuře, musí být potrestán. Jestli z českých zpravodajských služeb unikají odposlechy, je něco v nepořádku a je třeba hledat chyby v systému i konkrétní viníky. Jestli novinář zveřejní něco, co nesmí, musí být potrestán. Padni komu padni.
Platí to i pro mě. Pokud se prokáže z konkrétních, byť ilegálně pořízených a „vykupčených“ odposlechů, že jsem se dopustil porušení zákona, vyvodím z toho osobní odpovědnost. Třeba i složením poslaneckého mandátu. Předem jej ale skládat a utíkat jako uličník s absurdním přiznáním na čele k něčemu, co jsem neudělal, ale nemohu. Naopak, budu bojovat do posledních dechu za čest, hrdost a elementární lidskou důstojnost. Koneckonců, na to jsem byl vždycky zvyklý. Ať už na Everestu nebo v české politice.
Zvolil jsem tuto obsáhlou formu otevřeného dopisu, protože vím, že ve Vašich hlavách se rodí mnoho otázek. Nemohu odpovědět na všechny. Vím, že ti z Vás, kteří mě znají, dnešnímu virtuálnímu obrazu v médiích nevěří. Ptáte se možná, co udělám já. O svém odchodu do „politického důchodu“ už jsem se rozhodl dávno. Politické ambice už nějaký čas nemám. Dnes už tak složitou situaci pro ODS nechci ještě více ztěžovat. Vážím si práce všech Vás, kteří se každý den snažíte obhajovat to, proč ODS vůbec vznikla. Proto také, abych to nedělal ODS ještě těžší, ze všech politických rolí a funkcí odejdu. Ale mohu tak učinit až v čase, kdy kauza pořízení, úniku, prodeje a následného zveřejnění odposlechů bude uzavřena. A také vyšetřena, a to i na můj účet. Opět platí – padni komu padni. Přeji si, aby se tak stalo co nejdříve. I já už toho totiž mám až nad hlavu a rád bych se v klidu jednou vyspal. Nemohu odejít v čase mediální štvanice jako uličník, mám-li stoprocentní jistotu, že jsem nic špatného neudělal. Proto Vás žádám, abyste toto rozhodnutí nechali na mně.
Na závěr zbývá už jenom položit několik otázek: Komu vlastně tato mediální kauza slouží? Kdo ji načasoval na právě tento okamžik? Kdo tady „vrtí psem“? Jakou roli v příběhu hrají zpravodajské služby? Ty legitimní, ale i ty „druhé“? Co vlastně dělala, dělá a bude dělat ABL? Co má 5 let starý a poněkud neaktuální „špiclovací příběh“ zastínit? O čem se vlastně kvůli němu nemluví? Jaký druhý tah na šachovnici nastane po rituální, krvavé popravě Pavla Béma? A kdo bude další?
Přeji Vám šťastnější a klidnější dny, než jsou ty, které dnes prožívám já.
Váš Pavel Bém
V Praze, 26. března 2012