Článek
Když jsem ve středu 19. ledna kolem deváté hodiny ráno doposlechl naprosto nečekanou telefonickou nabídku, připadal jsem si pomalu jako teta Kateřina, jíž listonoš právě doručil onu dlouho očekávanou zprávu, která má zcela změnit její život. Ovšem mně přijetí té nabídky zbytek života nejen změnilo, ale dokonce už asi napořád obrátilo naruby. Pět týdnů po onom telefonátu totiž začala bátoriáda…
A tak jsem již desátý měsíc terčem verbálních útoků ze všech možných stran a koutů a nebere to kraje konce. Rozhodl jsem se proto v posledních dnech, že už přestanu znova a znova přesvědčovat české žurnalisty a jejich čtenáře, posluchače a diváky, že nejsem „starej fašoun, nácek a rasista“, jak se o mně vyjádřil například ministr Kalousek ve snaze zničit mi existenci z těch či oněch důvodů, které mi dodnes nejsou zcela jasné.
Snažil jsem se o to již dost dlouho a došel jsem k závěru, že je to úplně marné a krajně ponižující. A spotřebovává to příliš mnoho času a energie, jichž v mém věku už vůbec není nazbyt. Vyzkoušel jsem za těch deset měsíců takřka všechny způsoby obrany, včetně nedávné obrany slovním útokem zúmyslně podobným svou okázalou neomaleností tomu, co uprostřed léta proti mně podnikli ministři české vlády Kalousek a Schwarzenberg. A to jsem přesvědčen, že nepodjatý a obeznámený čtenář si pomyslel, že jsem byl ještě velmi shovívavý, protože nálepka „starej fašoun, nácek a rasista“ je v dnešní době společensky, kariérně a politicky dočista likvidační.
Obyčejný „šmejd“ je proti této baterii jen dehonestační filigrán, takže to byla ještě pořád polohrubá – a hlavně následná – záplata na velmi hrubé pytle… A výsledek? Prý jsem si tím všechno moc a moc pokazil, zaznělo dokonce i „z vlastních řad“.
Rád bych věděl, co jsem si asi tak „pokazil“ – snad ne tu Kalouskem zlovolně vykonstruovanou a nafest přiklíženou likvidační nálepku „starýho fašouna, nácka a rasisty“? Když navíc už mám na třech předchozích případech ověřeno, že podání trestního oznámení pro pomluvu nemá v našem bezprávním státě šanci na úspěch, a na soudní poplatky za náležitě odstrašující civilní žalobu našetřeno nemám.
Mí odpůrci a jimi najatí likvidátoři zkrátka tahali v mnoha aspektech za konec provazu o hodně delší a tomu se nedá věčně vzdorovat. Co ale také čekat jiného v zemi, kterou vede premiér, jehož jeden ministr byl členem zločinecké organizace. A aby toho nebylo dost, tak k novému řediteli České televize a k jeho členství v téže zločinecké organizaci se Petr Nečas vyjádřil, že „dělat z toho fatální věc je přehnané“.
Budiž, ale já jsem, pane ministerský předsedo, členem žádné zločinecké organizace nebyl a v mém případě nešlo o funkci ministra či šéfa veřejnoprávní televize. Tak z jakého důvodu jste se proti mně tak ostře a nesmlouvavě vyhranil? Dozvím se to někdy? Nebo jsem pro vás opravdu větším ohrožením renomé vaší vlády než ti zmínění někdejší členové komunistické strany?
Dospěl jsem tedy v posledních dnech k závěru, že by už bylo jen plýtváním času dál každodenně usilovat o nápravu pověsti, kterou mi s úspěchem poničili především ministři Kalousek a Schwarzenberg, jimž ochotně sekundovali další politici a najatí či zaslepení novináři a různí blogeři a aktivisté prapodivných spolků. Uznávám ovšem, že rezignace na obranu proti falešným nařčením a pomluvám nutně znamená, že se již nebudu moci veřejně angažovat v iniciativě D.O.S.T., která nemá s fašismem, nacismem ani rasismem nic společného, natož stát dokonce v jejím čele. A to nejen proto, že bych mohl celé hnutí diskreditovat, nýbrž také proto, že bych dál a dál musel spoustu času věnovat obraně proti neutuchajícím insinuacím a na organizování a koordinaci té potřebné práce ve prospěch naší země by mi pomalu nezbyl čas. A to si předseda strukturovaného hnutí, před kterým se rýsují velké a těžké úkoly, nesmí dovolit. Z těchto důvodů se na nejbližší schůzi výboru vzdám funkce předsedy Akce D.O.S.T. i samotného členství v jejím výboru.
Když jsem v půlce října oznamoval svůj odchod z funkce vicekancléře ministra školství, rozloučil jsem se s novináři slovy „na brzkou shledanou“. Tentokrát už odhaduji, že „shledaná“ bude za hodně dlouho, jestli ještě vůbec kdy. Sám si dokonce přeji, aby se v budoucnu už neobjevil pádný důvod pro můj návrat k té vždy nevděčné a kdejakým ničemou opovrhované a vysmívané práci pro vlast. Bylo by to určitě ku prospěchu mému a mé rodiny a znamenalo by to zároveň, že v našem státě už je zase jednou všechno, jak má být. Doufám, že mé rozhodnutí mí přátelé a příznivci pochopí. A když napoprvé ne, tak jim doporučuji radu nestárnoucího Starého mistra: „Chceš-li podržet něco do krajnosti plné, lépe, když toho necháš…“ (Lao-c’, 9. kapitola)
Teď se hlavně budu muset dát do úklidu té spouště, kterou mi ze života během necelého roku někteří Čechové i leckteré Češky s neskrývanou chutí udělali. A převažující část jejich spoluobčanů k tomu řádění bohužel mlčela. Chci s tím začít co nejdříve a snad ještě není pozdě. A bude to konečně zase práce, která má smysl – pravý opak toho zarputilého prosazování chimér typu občanská svoboda a státní suverenita, o něž Čechové a Češky většinou už nejspíše nestojí. A je otázkou, zda kdy vážně stáli.
Mí odpůrci a ostatní nepřátelé občanské svobody a české státní suverenity mohou tentokrát začít slavit úplně bez obav a opravdu hodně nahlas. Už nemám vůli jim čelit. Síla by se snad ještě našla, ale vůle už ne. Ostatně – vždyť dnes ani není po nezištné práci pro vlast a národ opravdu slyšitelná poptávka. A sotva v dohlednu bude. A nedohledno, nedohledno je pro šedesátiletého člověka už příliš daleko…