Speciál: Válka v Izraeli - Vůdci a osobnosti

Ariel Šaron přezdívaný Arik patřil k nejvýznamnějším izraelským vojevůdcům a politikům, který od vzniku Izraele ovlivňoval dění ve státě, ať už jako voják nebo jako politik. Podílel se na úspěších izraelské armády v Šestidenní válce a v Jomkippurské válce. Byl však i velmi schopným politikem, který dokázal reagovat na aktuální situaci. Přestože patřil k radikálům, v závěru politické kariéry přistoupil na dohodu s Palestinci a v roce 2005 prosadil jednostranné stažení z pásma Gazy.

Šaron se narodil 27. února 1928 v mošavu Kfar Malal, který tehdy patřil ještě na území britské Palestiny. Jeho otec měl polsko-německé kořeny, matka přišla z Ruska.

Ve čtrnácti letech, tedy ještě před vznikem izraelského státu, za jehož nezávislost bojoval, se Šaron připojil k podzemní povstalecké skupině Hagana. Během války za nezávislost vedl v roce 1948 oddíl pěchoty tzv. Alexandrijské brigády. V roce 1953 založil a velel speciálnímu komandu „101“, které provádělo mnohdy velmi kontroverzní akce, včetně uloupení egyptského radaru v průběhu tzv. opotřebovávací války.

V roce 1973 se sice rozhodl z armády odejít a věnovat se politice, avšak za několik měsíců byl povolán zpět, aby vedl ozbrojenou divizi ve válce proti sousedům Izraele, jež vypukla v říjnu 1973 na židovský svátek jom kippur. Velel operaci, při které izraelské jednotky překročily Suezský průplav, což zajistilo jeho zemi vítězství.

Do Knessetu byl Šaron poprvé zvolen v prosinci 1973, ale o rok později rezignoval na svůj post. Spoluzakládal nový pravicový blok Likud. V letech 1975 až 1976 pracoval jako poradce pro bezpečnost tehdejšího premiéra Jicchaka Rabina ze Strany práce. Do Knessetu se vrátil v roce 1977, posléze působil jako ministr zemědělství za Likud v první pravicové vládě Menachema Begina a v roce 1981 byl jmenován ministrem obrany. V této funkci o rok později nařídil invazi do Libanonu zmítaného občanskou válkou. Operace „Mír pro Galileu“ vedla k tomu, že Organizace pro osvobození Palestiny opustila Libanon, odkud podnikala útoky na Izrael, což zvýšilo bezpečnost židovského státu. Na druhou stranu ale Šaron kvůli ní musel odstoupit z funkce. Vyšetřovací komise ho učinila nepřímo odpovědným za masakr dvou tisíc lidí v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. Spáchali ho křesťanští falangisté, ale izraelské jednotky proti jejich řádění nezasáhly. U mnoha Arabů má proto od té doby přezdívku „bejrútský řezník“.

Šaron se však do politiky vrátil. Později se v čele ministerstev různých resortů snažil urychlit židovské osídlování Západního břehu Jordánu, zejména přistěhovalci ze Sovětského svazu. V letech 1990-92 pracoval jako ministr výstavby a bydlení a předseda Ministerské komise pro imigraci a absorpci. Za přílivu ruských imigrantů do Izraele po rozpadu Sovětského svazu Šaron vytvořil program na přijetí přistěhovalců včetně výstavby 144 tisíc nových bytů. Nesouhlasil se smlouvami s Palestinci (1993), ani s Jordánskem (1994).

V roce 1999 byl zvolen předsedou bloku Likud. Po ztroskotání mírových rozhovorů v Camp Davidu v červenci 2000 a vypuknutí druhé intifády, kterou pomohl rozpoutat svou zářijovou návštěvou na jeruzalémské Chrámové hoře, jednal s tehdejším premiérem za Stranu práce Ehudem Barakem o vytvoření vlády národní jednoty.

Když Barak rezignoval a populární Benjamin Netanjahu oznámil svůj záměr nekandidovat na post premiéra, Šaron se stal oficiálním kandidátem strany. Likud vyhrál volby 6. února 2001 se Šaron stal jedenáctým premiérem Izraele. Měsíc nato představil Knessetu svoji vládu, v níž si sám nadále ponechal zodpovědnost za imigrační záležitosti. Jeho tvrdší linie znamenala opuštění Barakových plánů na navrácení Golanských výšin a rozdělení Jeruzaléma.

Za jeho vlády začal Izrael v roce 2001 z bezpečnostních důvodů budovat kolem svého území bezpečnostní bariéru. Šaron se však snažil krizi na Blízkém východě řešit i politicky a výměnou za mír souhlasil se vznikem Palestinského státu. Šaron podepsal Bushem navržený plán míru na Blízkém východě, nazvaný Cestovní mapa. Když se plán nedařilo realizovat, rozhodl se Šaron pro jednostranné řešení situace, v roce 2005 prosadil i přes odpor své mateřské strany Likud a radikálních židovských organizací jednostranné stažení z pásma Gazy, jehož okupace tak skončila po 38 letech.

Musel se kvůli tomu spojit s opoziční Stranou práce, protože jeho stávající koaliční partneři – ultrapravicová Národní jednota a Národní náboženská strana stejně jako část Likudu – stažení odmítala.

V listopadu 2005 Šaron ohlásil odchod z Likudu a vznik nové středopravé strany Kadima (Vpřed), která si dala za cíl definitivní stanovení hranic Izraele.

V další kariéře mu však zabránily zdravotní problémy. První mrtvici prodělal 18. prosince. Rychle se po ní vrátil do úřadu, po druhé mozkové příhodě ze 4. ledna 2006 ale upadl do kómatu, z něhož se už neprobral. V perzistentním vegetativním stavu zůstal až do své smrti v 11. ledna 2014.

Strůjce dohody s Jásirem Arafatem Jicchak Rabin se narodil se v Jeruzalémě v roce 1922. Za své snahy o nastolení míru však nakonec zaplatil životem, dva roky po dohodě s Arafatem ho v listopadu 1995 zabil mladý židovský radikál.

Rabin, který vystudoval střední zemědělskou školu, svoji vojenskou kariéru započal v roce 1940, kdy se připojil k Palmachu, elitní jednotce ilegálních ozbrojených sil Hagana. Ve válce o nezávislost velel brigádě Harel, rozmístěné na jeruzalémské frontě. Dalších dvacet let sloužil v izraelské armádě na velitelských pozicích. Rabin zavedl do izraelské armády novou výcvikovou metodu a velitelský přístup, který se stal známým příkazem „následujte mne!“. Vyvinul bojovou strategii založenou na pohybu a překvapení, která byla uplatněna při Šestidenní válce v roce 1967.