Speciál: Válka v Izraeli - Historie

Vytvoření Státu Izrael v roce 1948 předcházelo více než padesát let snah sionistického hnutí o založení židovské země. Sionismus zformuloval na konci 19. století vídeňský židovský novinář Theodor Herzl. V knize Židovský stát se pokoušel řešit problém Židů vyznávajících své náboženství, kteří byli v křesťanských zemích ostrakizováni, ve městech museli žít v ghettech a od středověku se stávali terči pronásledování a pogromů jako národ, který nechal ukřižovat Krista, i když důvody byly mnohdy prozaičtější. Židé věnující se obchodu byli bohatší. Židům byly připisovány ty nejhrůznější zločiny, což přetrvávalo až do moderní doby, jak to dokazovala Dreyfusova aféra ve Francii nebo u nás hilsneriáda. Herzl navrhl, aby se Židé vrátili do Palestiny, kterou v jejich národním povědomí reprezentoval pahorek Sion v Jeruzalémě – odtud pojem sionismus. Tam měli založit vlastní stát, který si budou sami spravovat.

Herzlova myšlenka byla revoluční a dočkala se příznivého přijetí zejména u chudých Židů z východu Evropy, kteří neměli tolik příležitostí k seberealizaci jako jejich emancipovaní souvěrci na západě. První vlna židovských přistěhovalců přišla do Palestiny už v roce 1882. Zanedbané a chudé území náležející k Osmanské říši bylo obydleno většinou Araby, kteří ale svou identitu vztahovali k jednotlivým kmenům, příslušnost k jakémukoliv státnímu útvaru pro ně tehdy nehrála roli. Pozdější Palestinci se tehdy nijak nelišili od jiných Arabů v okolních regionech Osmanské říše. Kromě nich v Palestině po celou dobu zůstávala také komunita nábožensky založených Židů. Nově příchozí Židé, kteří se v zemi předků rozhodli usadit, si od arabských vlastníků kupovali půdu a začali ji sami obdělávat. Jejich příchod však vyvolal napětí, protože Arabové jim mnohdy prodávali pozemky, na kterých už žili jiní lidé. Představitelé osmanské správy se však nových vlastníků zastali, protože Turci dbali na dodržení práva.

Šanci na vznik samostatného státu ale přinesla až první světová válka s ní spojený rozpad Osmanské říše. Dokud existovala, nebylo reálné, že by Židé mohli odtrhnout část jejího území a vyhlásit tam vlastní stát. Pro vznik budoucího Izraele byla velmi důležitá Balfourova deklarace z roku 1917. V ní britská koruna deklarovala podporu sionistickým myšlenkám a ideji založit židovský stát na území Palestiny, která po první světové válce spadala pod správu Velké Británie. Balfourova deklarace vycházela ze Sykes-Picotovy dohody z roku 1916 o rozdělení částí Osmanské říše, jejíž půdorys je na Blízkém východě viditelný dodnes. Francie podle ní měla převzít pod přímou správu Sýrii a Libanon, Velká Británie Irák a Zajordánsko, zatímco Saúdská Arábie a Jemen získaly nezávislost. Palestinu podle rozhodnutí Ligy národů z roku 1922 spravovali Britové.

Židé Brity podporovali ve válce s Osmanskou říší, už u Gallipole jim pomohl Siónský sbor mulařů a na konci války už bojovalo pět tisíc Židů pod vlastní vlajkou ve čtyřech praporech Královských střelců. Odchod Židů do Palestiny však mohl také řešit aktuální problém Londýna, jímž byl příliv židovských emigrantů z Ruska po revoluci.

Židovská populace rostla a z pestré směsi přistěhovalců pocházejících z různých prostředí se postupně stával jednotný národ spjatý společnou zemí a společným jazykem, kterým se stala po dvou tisíciletích oživená hebrejština. Židovský rozmach vedl ke střetům s arabskými obyvateli, kteří bez půdy odkoupené Židy ještě více chudli. K prvnímu vážnému střetu došlo v roce 1921, další, ještě ostřejší přišel v roce 1929 po střetech u Zdi nářků v Jeruzalémě, kde se nachází Chrámová hora, jež je posvátným místem jak pro židy, tak pro muslimy i křesťany. Většinou se jednalo o spontánní krátkodobé potyčky, mající ráz pouličních výtržností, na nichž se podíleli na jedné straně zchudlí Arabové, ale na druhé straně i nejmilitantnější sionistické kruhy.