Rusové chtějí zničit naši historii, řekl ředitel lvovského úřadu na ochranu památek

Nyní se věnuješ pomoci na frontě, nebo záchraně památek, kostelů, staveb?

Celou dobu pracuji na záchraně památek, protože když pomáháme na frontě, tak je to jenom jiná forma záchrany kulturního dědictví, neboť ruská armáda ničí kulturní památky. Naši vojáci, kteří nyní bojují na frontě, také brání kulturní a architektonické památky. Pokud sem nedej bože přijdou Rusové, tak zničí vše a nebude žádné dědictví, žádná kultura, nic. Proto moje a naše pomoc vojákům je taky ochranou kulturního dědictví, byť se dál věnujeme restaurování, konzervaci a záchraně kulturního dědictví.

Pamatuji si, že jsi mi už v roce 2016 říkal, že příslušníci dobrovolnických praporů ochraňují ukrajinskou kulturu. Tehdy jsem tomu nevěřil, ale teď vidím, že je i kvůli záchraně památek potřeba posílat na frontu zbraně.

Dál posíláme našim vojákům a důstojníkům věci, které jim pomáhají bojovat a přežít a hlavně vítězit. Kromě toho se však dál zabýváme ochranou památek. A to my představuje ohromné množství různých lidí, kteří se na Ukrajině spojili, aby zachraňovali kulturní dědictví a bohužel také zaznamenávali zločiny, kterých se dopouštějí ruské jednotky, když ničí architektonické památky, když vykrádají naše muzea.

Všechna muzea, která byla nějaký čas pod ruskou okupací, byla rozkradena. Vyrabovali chersonské i mariupolské. Ruská strana všechno odvezla a nyní to ukazuje jako svůj majetek a svoje kulturní dědictví. U toho, co nemohou odvézt, se starají, aby všechno zničili jako vandalové a tato země zůstala bez historie, bez vlastní identity, bez možnosti chápat kořeny našeho národa. Chtějí zničit naše kulturní dědictví, abychom žádné neměli.

Oni taky říkají, že neexistuje žádný ukrajinský národ.

Ano, názorným příkladem je, jak rozstříleli památník Tarase Ševčenka, památník našeho velkého básníka. Proto chápeme, že nebojujeme jen pro to, aby přežili lidé. Válka se nevede jen kvůli zisku území, ale aby se vymazala celá kultura, celá historie, aby se na Ukrajinu zapomnělo. Chtějí zcela zničit naši historickou identitu.

U vás je hodně kostelů a dalších památek. Už jste provedli dokumentaci jejich podoby, dokud ještě stojí, než přiletí další iskandery a kinžaly nebo střely s plochou dráhou letu? Máte jejich 3D scany?

Ohromné množství kulturního dědictví a architektonických památek ničí při bombardování, ale na Ukrajině se už hodně udělalo při digitalizaci cenných objektů patřících ke kulturnímu dědictví. To vyžaduje ohromné finanční prostředky.

Protože jsou u nás dobří specialisté, kteří to mohou udělat, je to jen otázka techniky, s jejíž pomocí se provádí digitalizace. K dnešnímu dni je už hodně objektů naskenováno laserem a fotogrammetricky zdokumentováno. Mimo to naše organizace vytvořila instrukce pro duchovní, jak připravit objekt na možnost bombardování, co udělat pro požární bezpečnost a jak je nutné provádět inventarizaci cenných předmětů, které je možné odvézt. Od kolegů v Chorvatsku, kteří zažili válku v Jugoslávii, víme, co dělali při inventarizaci, protože rabující vykrádali objekty a ukradené věci – předměty patřící ke kulturnímu dědictví – vyváželi za hranici. Aby se vrátily, musíme mít opravdu velmi přesnou informaci o předmětech, aby se vytvořil precedens a vyvezené předměty kulturního dědictví se vrátily do země.

Když je válka, tak nikdo nepřemýšlí o kulturním dědictví. Rusové se starají jen o to, že chtějí vyhrát. Na nic se neohlížejí.

Bezesporu, jsou tu lekce z historie předchozích válek, z předchozích okupací Ukrajiny. Po okupaci byly památky kulturního dědictví rozkradené – muzea, galerie, výstavy, kostely. Všechno odvezli. Bohužel se nám nedařilo dosáhnout, aby se nám všechny věci vrátily. Počítám však, že se to nyní změní a nám se vrátí Rusy rozkradené kulturní dědictví.

Co nejvíce potřebujete? A nemyslím jen na ochranu památek, ale záchranu Ukrajiny. Co považuješ za nejdůležitější?

Hlavní nejsou zbraně, ale pochopení, že bráníme Ukrajinu i Evropu před naprosto nelidskou hordou ruské armády. Jakmile nás Evropa a svět uslyší a pochopí, že bojujeme proti svému zničení, jakmile pochopí, že bojujeme za celou Evropu, tak nám budou poskytnuty zbraně i další pomoc. Nechceme zbraně, protože bychom měli rádi zbraně, jsme mírumilovní, ale chceme se bránit. Bránit sebe, bránit další země, protože Rusko je agresor, který nikdy neskončil u okupace jedné země. Pokud by nedal bůh, tak by po okupaci Ukrajiny pokračovali do pobaltských zemí, do Polska.

Já si myslím, že by nejdříve šli na Moldavsko.

Bezpochyby. Moldávie a potom pobaltské země Estonsko, Litva. A Gruzie. Chtějí využít zdroje, které jsou v těchto zemích, aby ještě více posílili svou armádu na válku proti Evropě.

Válka je dlouhá, je těžké přežít. Mají ještě lidé takový entuziasmus, jako měli v prvních měsících války?

To není entuziasmus, to je pochopení, že buď budeme bojovat za svou nezávislost, nebo nebudeme. Toť vše. Je to otázka života a smrti. Jestli nás bude Rusko okupovat, tak nás vysídlí, postřílejí, zničí, pošlou do vězení, do koncentračních táborů. Známe historii z roku 1918, historii roku 1934 a známe i historii 16., 17. a 18. století, co se stalo, když ruská vojska vstoupila na ukrajinské území. Zabíjeli všechny iniciativní, všechny elity, likvidovali kněží, učitele, všechny, kteří by mohli myslet na odpor. Brali lidi jen jako otroky. A jenom to, že se Ukrajina mohla obrozovat za pomoci těch, kteří mohli během okupace odjet, ať už na počátku 20. století, nebo v jeho polovině, podpora ukrajinské diaspory, to dalo možnost obnovit kulturní, politickou a ekonomickou elitu. Proto všichni doufáme, že se můžeme postavit Rusku, bránit sebe i svou budoucnost.

To je ale složité, protože je hodně obětí, mrtvých. Obtížně se pokračuje v boji, když tolik lidí umírá. Vrátil jsem se z hřbitova a tam dnes pohřbívali tři lidi.

A umírají hlavně vlastenci, kteří se na nic neohlížejí, ani na své zdraví, ani na další věci. Pochopili, že chtějí bránit svou zemi, svůj národ, šli na frontu a naneštěstí umírají. Naším dluhem je pak uctít památku těchto lidí, kteří zemřeli, kteří zemřeli na frontě, pod okupací, protože i za okupace naši lidé byli zabiti jenom za to, že byli Ukrajinci. Jenom za to, že se nechtěli stát Rusy. Říkali: Jsme Ukrajinci. A jenom za to je Rusové zabíjeli.

A bude potřeba pomáhat těm, kteří se vrátili a nemají ruce, nohy.

Před námi je opravdu mnoho výzev. Doufáme, že nám celý svět pomůže jak s rehabilitací raněných, tak i s rehabilitací těch, co se vrátí z války, protože u nich není poškozené jen fyzické zdraví, ale taky psychika, duševní zdraví.

To bude poškozené i u těch, kteří nebyli na frontě. U všech lidí.

Stoprocentně, znám tady ve Lvově, daleko od fronty, děti, které mají psychické problémy kvůli sirénám, protože máma děti v noci budí a odvádí je do sklepa, aby je ochránila. To je pro děti trauma a tato traumata bude taky potřeba léčit.

Znám děti, které se bojí letadel, protože zažily bombardování. Bojí se taky hlasitého zvuku, protože se schovávaly ve sklepích a do paměti se jim vryly výbuchy. Chápeme, že to nebude lehké, ale víme, že buď přežijeme a uspějeme, nebo nás zničí.

A kdybys měl říci, co bys chtěl reálného, co by pomohlo tobě nebo tvojí práci?

Je to přízemní, ale otázka peněz je vždy podstatná. Proto jsme vděční vládám a organizacím, které nám pomáhají financovat nákup různých materiálů, aby se mohla evakuovat muzea. Taky jsem vděčný těm organizacím, které pomáhají léky a vybavením našim vojákům, aby přežili a zvítězili. To je pro nás skutečně důležité. Nerad hovořím o penězích, ale představují možnost. Nechápu lidi, kteří chtějí, aby jim peníze dělaly další peníze. Peníze, to je možnost pomáhat muzeím, restaurovat kostely nebo pomáhat přežít našim vojákům v této opravdu hrozné válce.