Řehka: Musíme se připravit i na scénáře velké války. To není strašení

Jak se díváte na to, že se Ukrajincům podařilo proniknout v ruské Kurské oblasti až do hloubky 40 kilometrů?

Ještě je brzo to hodnotit – nevím, jaký bude výsledek, neviděli jsme ukrajinské plány a má to i svá rizika. Ale myslím si, že tato operace má smysl a význam. Povzbuzuje to i země, které podporují Kyjev, a přineslo to zpátky pozornost k ukrajinskému konfliktu, která se snižovala. To je určitě důležité na strategické a politické úrovni.

Důležitá je však operace i pro vojáky. Víme od lidí přímo z fronty, že to má velice pozitivní vliv na morálku ukrajinských vojáků. Navíc to vytváří dilemata pro Rusy – vidí, že nemohou hranici brát automaticky jako neprodyšnou, takže se tam mohou přesměrovat nějaké zdroje i v rámci zpravodajství. Určitě se z toho poučí a nebudou se moci soustředit jen na ukrajinskou Doněckou oblast, kde je jejich úsilí největší. I když zatím masivní přesuny sil z Doněcké oblasti nevidíme.

Ze strategického pohledu to také snižuje ruskou schopnost odstrašování. Vezměte si, jaké měli vždycky silácké řeči, jak vyhrožují jadernými zbraněmi, a teď k nim Ukrajinci vpadli a na ruské straně propukla totální panika a chaos. Ukrajinci tam zabrali poměrně značnou část území. A co se stalo? Nic. Myslím si, že není špatné, když to vidí někteří opatrní lídři ze Západu.

Nejde však jen o výhrůžky použití jaderných zbraní. Na Ukrajině i na Blízkém východě vidíme kombinované vzdušné údery balistickými raketami a drony, kdy to nejsou jen jedna dvě střely. Jak se bránit těmto úderům, když jsme v dostřelu některých ruských systémů z Kaliningradské oblasti?

Nejenom z Kaliningradské oblasti. Střela s plochou dráhou letu Kalibr se může odpálit z Baltu nebo odjinud a taky sem doletí.

Další memento této války je to, že dnes žádné bezpečné zázemí není. Ukrajinci nemají prostor, kam se uklidí a je jim tam dobře. Bezpečného zázemí přitom bude čím dál méně, protože roste technologická vyzrálost a dosah i přesnost zbraňových systémů. A hlavně jsou ty technologie mnohem dostupnější – podívejme se na jemenské povstalce Húsíe. Do budoucna se tento trend bude prohlubovat a problém poroste. Musíme si zvyknout, že ve vzduchu toho může být spousta.

Samozřejmě ale, že tak, jak se vyvíjejí zbraňové systémy, vyvíjí se i ochrana proti nim. Integrovaná protivzdušná a protiraketová obrana je velké téma v NATO, probírala se i na červencovém summitu ve Washingtonu. Máme v ní určité mezery – nejenom my, ale taky spousta jiných zemí. Musíme tyto schopnosti dál rozvíjet.

Jakým způsobem?

Odpovědí je vícevrstvá obrana. Ale zároveň je potřeba se podívat také na to, co je únosné a co není, protože dnes jste schopen vyvinout poměrně levné zbraňové systémy typu pomalu letících dronů Šáhid. Nevím to teď přesně, ale když řeknu, že jejich výrobní cena je nějakých deset tisíc dolarů, tak není udržitelné, abyste je sestřeloval raketami za dva miliony dolarů, což se občas děje.

Takže odpovědí je být chytří. Mít vícevrstvou obranu i ty, řekněme, hloupé, jednoduché systémy. Dříve třeba bylo běžné, že se vyhazovaly protiletadlové kanóny, kulomety, které dnes zase mají opodstatnění proti jednoduchým zbraním.

Jak dokonalá je taková protivzdušná a protiraketová obrana?

Je potřeba zdůraznit, že představa, že si vybudujete nějaký deštník, pod kterým jste v bezpečí, je úplně lichá. I kdybychom stonásobně zvýšili svoje schopnosti a kapacity, tak sem stejně vždycky něco dopadne. S tím musíme počítat. Není žádné bezpečné zázemí a neexistuje žádná stoprocentní obrana.

Obrana ovšem není jenom otázka té aktivní části, nýbrž také odolnosti. Musíte být schopen některé údery do určité míry absorbovat. Je nutné nemít jedno místo, které když dostane zásah, tak to třeba vyřadí celou energetickou soustavu. Souvisí s tím i systém vyrozumění obyvatelstva, civilní ochrana a tak dále.

Asi nás může trochu mrzet, že se v Evropě nakonec nevybudoval před lety plánovaný systém protiraketové obrany s radarem v Brdech.

Dnes zpětně vidíme, že to byl docela dobrý případ úspěšných dezinformačních operací. Bylo by užitečné vzpomenout si, kdo měl tenkrát jaký postoj a co říkal, a do budoucna se z toho snažit poučit.

Avšak není to tak, že se systém budování protiraketové obrany úplně zastavil. Aliance vybudovala svoji obranu a my jsme se zachovali, jak jsme se zachovali.

Také se ukazuje, že není dobré šetřit na skladech. Představa, že ušetříme, když nebudeme platit za sklady pro věci, o kterých se může zdát, že už nejsou potřeba, asi není úplně vždycky nejrozumnější.

Určitě. Dnes jsme na nové úrovni kolektivní obrany, kdy jednou z věcí, která se sleduje, jsou i zásoby, třeba munice. Logistika just in time, tedy s dodáním načas, a princip odložené potřeby a podobné nesmysly v přípravách na větší krizi neplatí. Někdy se musíte chovat trošku neekonomicky, protože obrana něco stojí.

Asi je to jako s pojištěním. Je drahé a zdánlivě se ho nevyplácí platit do doby, než přijde povodeň.

Ano, ale je naprosto legitimní a v pořádku si říkat, kam až chcete jít a jaké riziko přijmete. Všichni chápeme – a vojáci to také chápou -, že společnost není jenom armáda a že se zdroje musejí rozdělit.

Ale je potřeba rizika přijímat vědomě. Je rozdíl v tom, když si řekneme, že sem dáme nějaké peníze a dost, protože si spočítáme rizika, upozorníme na ně a vědomě je přijmeme. To je v pořádku. Říká se tomu řízení rizik.

Byl bych ale rád, kdyby lidé, kteří rizika přijímají, a to včetně politických lídrů, se pod tato rizika jasně podepisovali. Když řeknou, že do něčeho nebudeme investovat, aby také sdělili, že vědí o riziku a riziko přijímají. Ne že to budou přenášet na někoho jiného nebo se budou snažit riziko zamlčet a tvářit se, že neexistuje.

Rusové ukazují, že stále platí převaha počtu, ať už zbraní, byť kolikrát zastaralých, nebo lidí, byť mnohdy špatně vycvičených. Jak se bránit tomuto způsobu vedení války, který se na konci studené války považoval za přežitý?

V médiích kolovala některá moje vyjádření častokrát vytržená z kontextu nebo je vykřikovali někteří politici s tím, že straším válkou. Ale to, co jsem říkal na velitelském shromáždění vojákům, že se musíme připravovat na konflikt vysoké intenzity a velkého rozsahu s technologicky vyspělým protivníkem, který má jaderné zbraně, není strašení válkou.

Vojákům jsem říkal, jaké máme zadání v nové obranné strategii, kterou schvaluje vláda. Je v ní scénář velké války, na kterou jsme se podle zadání z doby před pár lety neměli připravovat, protože tady platil princip odložené potřeby a takový konflikt se považoval za nepravděpodobný a předvídatelný.

Dnes je taková situace, že se musíme připravit i na scénáře velké války mezi velkými státními aktéry, jako jsou Rusko a Ukrajina. Ukazuje se, že i operační kapacita jako kombinace schopností i kvantity se pořád počítá.

V kvantitě ale můžeme jen těžko soupeřit.

Naše strategie přirozeně nikdy nebude založená na tom, že bychom někoho chtěli ubít opotřebením a masivními počty a výdrží. To by nebylo chytré. Takto to má i Aliance. Budeme se vždycky snažit dosáhnout nad potencionálním protivníkem nějaké technologické výhody.

Ale nakonec je válka souboj vůlí. Pokud je to velká válka mezi státy, tak to platí téměř vždycky. Historicky se ukazuje, že žádná není malá, omezená, krátká. Většinou taková válka trvá delší dobu a nakonec rozhoduje vůle společností a států se bránit. Ovšemže je to i o ekonomice a počtech, kolik jste schopen zmobilizovat lidí, ani to není nic nového.

A jak se na to chystat?

Máme obrovskou výhodu, že jsme součástí kolektivní obrany Severoatlantické aliance. Ale pozor. Není to tak, že když nám bude ouvej, přijde Aliance a nějak nám pomůže. My jsme ta Aliance a jako její součást máme nesrovnatelné výhody, na které bychom sami nikdy nedosáhli, ale pořád máme úkol se bránit.

Na to se občas zapomíná, že každý stát v NATO se má i podle alianční smlouvy připravovat na to, aby se byl schopen bránit.

Význam Aliance je vidět, když se podíváme do historie. Kdyby existovala podobná Aliance v roce 1937, 1938, tak by Hitler nemohl tak snadno zabírat jeden stát za druhým.

Za to, že žijeme tak dlouho ve světě, kde je mír, vděčíme tomu, že NATO je historicky nejúspěšnější aliance. Letos oslavila 75 let existence a my 25 let členství, což znamená, že nejsme žádní nováčci, ale normálně zaběhnutý člen.

Jsme v situaci, která je historicky nejlepší, jsme obklopeni přáteli nebo spojenci. Nejsme sami a to je obrovská výhoda.

Mluvíme spolu v době výročí 21. srpna, takže se nemohu nezeptat na invazi z roku 1968.

Já jsem ji nezažil, zažil jsem jen důsledky. I když situace let 1968 a 1938 byla jiná, vnímám ji podobně. Byli jsme okupováni a poníženi a v důsledku toho jsme roky trpěli.

Obsazení proběhlo bez odporu a bez boje, což ve mně trošku vyvolává pocit zoufalství. Častokrát se vedou diskuse o tom, jestli jsme se měli bránit, nebo neměli, jestli to bylo možné, nebo ne. Osobně v tom vidím poučení, že někdy stojí za to se bránit, i když v té době nemusí výsledek vypadat dobře. Rozhodování má vliv na sebevědomí a sebeúctu národa. Kdybyste se jako jednotlivec někde nechal fackovat bez obrany, asi byste z toho neměl dobrý pocit a do budoucnosti by vás to ovlivnilo. Nevím, proč by to mělo být jiné s národem.

Má to taky přesah do obrany, protože vzorcem chování buď ponoukáte budoucí možné protivníky, anebo si vybudováváte respekt. Kdybych dnes vzal agresivní Rusko, tak si myslím, že by vůči Polsku kalkulovalo na základě historické zkušenosti úplně jinak než vůči Čechům. Tím nepopírám řadu hrdinských skutků a projevů obrovské osobní odvahy našich lidí.

Byl jsem na pietě před Českým rozhlasem a premiér Fiala tam řekl, že svoboda nemůže být omezená, že buď jste svobodní, nebo nejste. A je potřeba si říct, že i odhodlání a vůle bránit si svobodu nejsou omezené – buď je máte, nebo nemáte.

Když se ale podíváte na válečné konflikty, jako je ukrajinský, a vidíte množství obětí, není lepší se někdy nebránit? To je často argument lidí, kteří říkají, že je potřeba za každou cenu uzavřít mír a že je obrana svým způsobem zbytečná, protože se mrhá hodnotami a lidskými životy.

Vždycky chceme mír. Každý, kdo viděl válku – a já jsem ji jako voják viděl –, chápe, že válka je jenom neskutečné lidské utrpení. Dopady jsou hrozné: vidíte zmrzačené děti, rozbité rodiny, spoustu nešťastných lidí. To si nikdo nepřeje.

Primárně se chceme vyhnout válce. Proto budujeme schopnosti, abychom odstrašili protivníky. Ale ne vždycky, za každých okolností a za každou cenu se musíme vyhnout válce. Jsou hodnoty, které stojí za to bránit.

Takže není každá válka zbytečná?

Ne, každá válka není zbytečná.