Pianista Alexander Melnikov: Celý život se stydím za to, že jsem Rus. Teď tisíckrát víc

Proč jste se rozhodl hrát na čtyři různé klavíry a cembalo?

Je to drobný historický exkurs do žánru fantasie, což je zvláštní druh hudebního díla, ve kterém mají skladatelé velkou volnost, i když to je velké zjednodušení. Je hezké vidět, jak se měnil tento žánr a jak byla hudba ovlivněna vývojem nástrojů a naopak, jak byl vývoj nástrojů ovlivněn hudbou.

Je naprosto nemožné to udělat historicky správně, nebo alespoň poučeně. To je nesmysl, každý to ví. Ale myslím si, že pro publikum je zajímavé sledovat propojení mezi vývojem nástrojů a hudby.

V programu budete hrát i díla Alexandra Skrjabina a Alfreda Schnittkeho. Jaké to je uvádět jejich díla v době války na Ukrajině, když se objevují výzvy, aby se ruská hudba nehrála?

To je důležitá otázka a pokládal jsem ji i svým ukrajinským přátelům. Byl bych však rád, kdyby mi někdo vysvětlil, jak třeba Petr Iljič Čajkovskij, který zemřel 24 let před bolševickou revolucí, může být zodpovědný za zločiny Putinova režimu?

Nechci být pokrytec a chápu, že tu mohou být silné protiruské nálady, ale ty by se neměly extrapolovat do věcí, jako jsou hudba nebo obecně kultura. Ani Hitler by mi nezabránil, abych hrál Beethovena nebo Bacha.

Jak si ale asi umíte představit, je to pro mě velmi složité téma a těžko se mi o něm hovoří. Vždycky se mi vybaví nesmrtelný film Charlese Chaplina Diktátor. Každý si vzpomene, jak si diktátor pohrává s globusem, zatímco zní předehra k Wagnerovu Lohengrinovi. Bohužel si málo lidí si pamatuje, že na konci filmu Chaplin, už ne jako diktátor, ale jako holič, pronáší svou pacifistickou řeč.

Ta je pro Chaplina velmi důležitá, protože v ní předává světu své poselství. Na pozadí zní stejná hudba. Chaplin nebyl idiot.

Další věcí je, že většina slavných ruských skladatelů byla častěji obětí režimu, než aby s ním kolaborovala. Když nyní ukrajinský dirigent odmítne, aby na koncert byla zařazena Šostakovičova symfonie, respektuji to, ale nesouhlasím s tím.

Pokud tu je někdo, kdo může vyprávět nanejvýš odzbrojujícím způsobem o zvěrstvech a nezáleží na tom, jestli šlo o zvěrstva sovětského režimu nebo jiná, je to Šostakovič. Jestli je tu někdo, kdo trpěl, ale také se postaral, abychom si zvěrstva pamatovali, tak je to on.

Cítil jste na sebe po začátku války nějaký tlak, protože jste Rus?

Ano, ale to je jen drobná nepříjemnost. Přišel ke mně někdo ze Švédska a řekl mi: Nikdo z Ruska nebude vystupovat v našem městě bez ohledu na to, jaké má občanství, bez ohledu na politické názory, na to, kde žije.

To je pro mě problém, protože jak se to liší od Putina, který říká, že Ukrajinci jsou nacisti? Je to úplně stejné. Je velmi snadné dokola říkat, že je Rusko hrozné. Bezpochyby je. Představuje zlo. Má země je zlo. Ale když jste tak zaměstnáni myšlenkami, že jste maják demokracie, tak si lidé neuvědomí, jak nebezpečná je tahle cesta.

Je mi líto, že druhá světová válka skončila ani ne před sto lety a nikdo se z ní nepoučil. Z toho jsem smutný, a ne z toho, že pociťuju tlak proto, že jsem Rus. Vůbec nezáleží na tom, jestli jsem cítil nějaký tlak. My nejsme oběti. Obětí jsou Ukrajinci.

Proč jste v roce 2013 opustil Rusko a už se do něj nevrátil?

Nepřemýšlel jsem, že bych opustil Rusko. V mé profesi na tom tolik nezáleží, protože jsem prakticky pořád na cestách. Nikdy jsem neplánoval odejít, až teď jsem tam prodal svůj byt. Ale nebyl jsem tam deset let.

Když jsem tam byl naposled, tak jsem se cítil jako špunt v šampaňském. Nemohl bych tam vydržet déle než tři sekundy.

Nyní chápu, že už tam nikdy nepojedu, ať se stane cokoli. I kdyby tam nějakým zázrakem zítra Putin nebyl a válka na Ukrajině skončila, nepojedu tam. Rozumově si to umím zdůvodnit, ale pocitově to není snadné.

Může se to změnit?

Doufám, že ano, ale v tuto chvíli je to tak, jak to je. Přitom tohle není ten největší problém.

Tím je válka. Proč byste se po ní nevrátil?

Protože jsem byl velice zasažen množstvím lidí, kteří v Rusku tohle všechno podporují. Ale nechápejte mě špatně, mnoho věcí na Západě také nemiluju. Jenže nejsem ze Západu, jsem Rus a příliš mě to zranilo a pohoršilo. Pro mě není v pořádku, co v Rusku mnoho lidí říká a jak to říká.

Čím to, že tolik velkých ruských umělců nakonec skončilo v exilu?

Nevím, jestli je to velikostí země, mentalitou lidí, historií, klimatem. Nejsem historik. Myslím, že v tom především hraje roli velikost a to, že všechny slovanské kmeny skončily v primitivních vesnicích, kde žily uniformním způsobem života. Přečetl jsem toho docela dost a vím, že to není šťastná země. Nikdy nebyla.

Jak se může Rusko změnit, když tolik významných lidí emigrovalo?

Vím, že dnes žijeme s ideou pozitivního myšlení a mělo by se říci, že by nikdo neměl ztrácet naději. Ale já nemám žádnou naději. Jsem velmi pesimistický. Neříkám nic pozitivního. Lituji. Takže odpověď je ne. Nemůže se změnit.

Není smutné něco takového říkat?

Samozřejmě je to smutné. Řekl jsem snad, že to není smutné? Ne, je to velmi smutné.

Zvláště, když jste Rus.

Jsem jen jednotlivec, takže to nehraje roli. Jsem z toho nekonečně smutný, je to tragické. Ale naše civilizace už je v takovém stavu. Rusko je problém, ale i mimo Rusko vidím další problémy, z nichž jsem velmi smutný. Od chvíle, kdy Rusko podniklo invazi na Krym, jsem velmi zasmušilý.

Na začátku války jsem byl, myslím, jedním z prvních, kdo proti ní hned otevřeně promluvil. Přesto se identifikuji s Ruskem ještě více než předtím. Neříkám, že nemám s tou zemí nic společného. Mám s ní společné úplně všechno. Jenom se tam prostě nikdy nevrátím.

Co vám v této souvislosti běží hlavou?

Jsem hrozně naštvaný. Celý život jsem se musel stydět za to, že jsem Rus. A teď se musím stydět tisíckrát víc. Strašně se stydím za to, co má zločinná země dělá. Já to nezměním, ale nezapomenu.

Když bych dříve, v relativně dobrých časech, přijel do Prahy, cílil bych vinu za rok 1968. Tohle je ale tisíckrát horší. Nechci tak přemýšlet, ale přesně tak to je. A opět je to velmi komplexní problém. Už si nevzpomenu, kdo řekl, že první obětí války je pravda.

Do 21. února 2022 bych mohl leccos říkat o ukrajinském nacionalismu a šovinismu, jakmile však byl vypálen první výstřel, je mé srdce s Ukrajinou. Člověk se musí postavit na jednu stranu a já jsem nikdy nepochyboval, na kterou.

To však v žádném případě neznamená, že bych neměl rád Rusko nebo se mi líbilo, co dělají západní mocnosti. Ale nemáme jinou realitu. Udělal bych všechno, co mohu, abych pomohl Ukrajině. Místo toho beznadějně přihlížím, jak je ničena, a nakonec bude zničena.

Je to hrozné, jenomže taková už je válka. Ale co mohu dělat? Nic. Lhal bych, kdybych řekl, že bych dokázal jít bojovat nebo zabít Putina. A změnilo by se něco, kdyby byl Putin zabit? Nejsem si tím jist.