Petra Procházková: Putinova válka je překvapivě stejná jako ta čečenská

Cítím se už docela dobře, mírně unaveně, protože to byl docela výkon, i fyzický. Ujeli jsme osm tisíc kilometrů, ale ani nemůžu říct, že jsem ráda, že to mám za sebou. Moje první pocity totiž byly, že odjíždím od rozdělané práce. Co se tam ještě bude dít a kdo to napíše? Ale teď už jsem se trochu uklidnila.

Částečně ano. Ale věděla jsem, že budeme muset cestu přizpůsobit tomu, co se děje na frontě. Ale měli jsme pár záchytných bodů. Jedním bylo výročí černobylské katastrofy, chtěli jsme napsat reportáž o lidech, kteří obsluhují černobylskou elektrárnu. A potom jsme moc chtěli na východ a zůstat až do 9. května, tedy do výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce, jak to Rusko nazývá, to se očekávaly nějaké akce.

Ano, my jsme kvůli tomu jeli do Oděsy. Přemýšleli jsme, co se bude dít, a nakonec nejvíc, co se dělo, bylo, že tam vyhlásili na celý den zákaz vycházení. Zatímco ty předchozí dny byla každou chvíli siréna, protiletecký poplach a někdy i přílet rakety. Proto jsme si toho devátého z auta vzali dokonce neprůstřelné vesty i helmy s sebou do bytu a nakoupili jsme si hodně jídla a pití a byli jsme připraveni, že se může něco stát. A ono se nestalo vůbec nic. Celý den nebyl ani poplach, ani žádná raketa. Až tedy večer začaly bohužel rakety lítat. A jedna nám skutečně prolétla kolem balkónu. Kolegové fotografové, kteří tam kouřili, tak viděli z asi 150 metrů, jak je sestřelena ruská raketa protiraketovou obranou.

Ale to určitě. Já strach mám. Já jsem před odjezdem byla i doma pod velkým tlakem svého syna a celé rodiny, která se bála, co by se mohlo stát. Ale moje ambice nebyla jet přímo na frontovou linii. Ono to ani moc nejde, protože ukrajinská armáda si teď hodně hlídá svá vojenská tajemství. A cizí novináře, i když s akreditací, nikam nepustí. Rakety sice létají po celé Ukrajině, ale to se zase musíte spolehnout na to štěstí, a hlavně se neubytovat třeba vedle nádraží nebo vojenské základny. Nebo stát někde dlouho na kolejích, kam se trefují. I tak můžete ta rizika eliminovat.

Řada věcí. Hned po příjezdu ve Lvově, když jsme se vzbudili ráno, tak přiletěla raketa. Už dřív tam byly útoky, ale na vojenskou základnu za městem. A tady se chtěli trefit do železniční tratě, protože se Rusové snaží zabránit přílivu zahraničních zbraní na Ukrajinu a tohle je jedna z těch hlavních tras. Ale trefili se o 30 metrů vedle, kde byl pneuservis. Zemřelo tam osm lidí, byly to první civilní oběti ve Lvově, a my byli na místě asi jen 20 minut poté, a napsali jsme tak první reportáž vlastně mnohem dřív, než jsme chtěli.

Každé jinak, nejhůř je na tom Charkov. Ono je důležité, jestli na město dostřelíte jen raketami, to je případ Oděsy a Lvova, protože rakety jsou drahé. A i Rusové se snaží jimi šetřit, a tak míří hlavně na strategické cíle nebo na město v dosahu frontové linie. Tam je dělostřelectvo a masivně ostřeluje cokoliv a to zničení pak vypadá úplně jinak. Ohořelé paneláky, některé zřícené, to je právě část Charkova. V Dnipru to tak není a v Záporoží to doposud také tak nebylo, ale tady už útoky zesílily.

My jsme spali v Dnipru. Zvolili jsme to, protože je to město, které má právě dobrou protivzdušnou obranu, není v dosahu frontové linie, navíc tam mám známé a je to i relativně blízko jak do Záporoží, tak do Charkova.

On byl Mariupol v podobné situaci už v roce 2014. A mě už tehdy překvapilo, že se nestal součástí té Doněcké lidové republiky, protože právě tady žije velký podíl nejen ruskojazyčného obyvatelstva, ale i etnických Rusů a mluví se tu rusky. To má velký význam, protože oni velmi často sledují ruské sdělovací prostředky, a jsou tím pádem pod vlivem ruské propagandy. A v Mariupolu tehdy visela v jednu chvíli ruská vlajka, pak ji strhli a byla tam ukrajinská. A střídalo se to a bylo hodně na hraně, kde Mariupol zůstane. Co překvapilo všechny, byla ta schopnost ukrajinských vojáků držet se v ocelárnách Azovstal takovou dobu a vázat na sebe početné ruské síly.

Mě ještě víc znepokojoval osud těch civilistů. A ve chvíli, kdy byli evakuováni, se z toho stala čistě vojenská operace. Do té doby to zapáchalo válečným zločinem a v budoucnu se o tom jako o válečném zločinu mluvit bude, protože v době, kdy tam prokazatelně byly stovky civilistů, se na ten objekt útočilo naprosto nemravným způsobem. A nelze to ospravedlňovat tím, že tam byl Azov a další ukrajinské jednotky, protože byly obklíčeny a nemohly Rusům nic způsobit.

Bylo to srovnatelné s Čečenskem. Mě vůbec nejvíc na Ukrajině překvapilo, jak je to srovnatelné s Čečenskem, s dobýváním Grozného, a jak se vůbec nic z hlediska té armády za tu dobu, protože tohle jsem zažila v zimě 1994/1995, vlastně nezměnilo. Týká se to chyb, které Rusové dělají, té bezohlednosti vůči civilnímu obyvatelstvu a té propagandy. Tehdy se o Čečencích říkalo, že jsou všichni islámští teroristé, teď se o Ukrajincích říká, že jsou to nacisté. Takže je to úplně stejný model, a i technicky podobný způsob válčení, podobné zbraně. Ale i tak si v Čečensku nepamatuji, že by nastala taková situace jako tady v Azovstalu.

Já jsem si myslela, že ti lidé budou ve strašném stavu. Ale když přijeli, tak jsem pochopila jednu věc, která je zachránila. Oni nic nevěděli, byli ve velkém informačním vakuu. Na rozdíl od vojáků neměli žádné spojení. Nežili společně v tom podzemí, měli přidělené místo v těch katakombách a nic nevěděli. Bylo jim samozřejmě hrozně, báli se, slyšeli, že se něco strašného děje, věděli, že jsou velké oběti mezi vojáky, ale byli tak izolováni, že si možná nepřipouštěli míru té hrůzy, která se děla na povrchu. A všichni popisovali, že pro ně bylo nejhorší, že když vyšli, tak se nemohli dostat jednoduše do bezpečí. Rusové je nejdřív vezli do nějakého filtračního tábora, tam hledali, jestli nemají nějaká tetování, jestli mezi nimi nejsou převlečení vojáci, dokonce nepustili dál jednu ženu, u níž zjistili, že její muž je policista. Takže tady byl ten stres ještě větší, než když seděli v podzemí.

My jsme na ten úplně první autobus s prvními evakuovanými lidmi čekali několik dní v Záporoží. A oni nám velmi podrobně popisovali tu cestu, jak jeli do Novoazovsku, pak do Berďansku, tam museli přespat. A to z podzemí popisovali úplně klidným hlasem. Měli tam problémy s hygienou, protože měli vodu na pití, ale už ne na to, aby se pořádně umyli. Ptala jsem se jich, co dělali ve volném čase, tak nejpovídavější byli dorostenci. Dvě dívky mi říkaly, že tam našly nějaké staré svetry, rozpletly je a z nich si dělaly zvířátka, povídaly si, četly, hrály různé hry. Trávily ten čas asi tak, jako když je člověk ve vězení. A první, po čem se lidé vrhli, byly telefony. Oni měli své telefony, ale ne nabité, a v Záporoží dostali karty. Tak hned volali, kde jsou jejich příbuzní, jestli se dostali ven, jestli žijí. Byli okamžitě v takové akci.

Měli jsme tam chlapce, asi patnáctiletého. Byl to Rus žijící v Mariupolu. Přijel jako jeden z prvních a chodil tam každý den. A bylo vidět, že někoho vyhlíží. Vyprávěl, že je tam jen s maminkou, babičkou a kocourem. Protože když utíkali z Mariupolu, oni nebyli v Azovstalu, bydleli v paneláku, tak už ten poslední den před odjezdem si balili věci a přilétla tam raketa. Zabila mu tatínka. A to bylo neuvěřitelné, on to říkal takovým monotónním hlasem, bez jakékoliv emoce, a vysvětloval mi proč. Že tatínek udělal chybu, protože šel k tomu oknu. Pak utekli do Záporoží a on tam vyhlížel, jestli nepřijedou jeho sousedé, spolužáci, známí. Chtěl vědět, že ta komunita, se kterou vyrůstal, nějak žije, vyptával se ostatních na různé adresy, jestli tam ten dům ještě stojí a podobně. Takže to bylo takové, jako když skončila druhá světová válka a pak lidi chodili po Evropě a hledali své příbuzné.

Byly velké obavy, že pokud se dostanou do ruských rukou, tak to může znamenat jejich týrání a mučení, možná i mimosoudní popravy. Protože pluk Azov je v Rusku naprosto mytizován a demonstrován jako původce veškerého zla, takže to volání po krvi je i ze strany ruské veřejnosti. Myslím si, že se v tuto chvíli podařilo do té akce zapojit mezinárodní organizace jako OSN a Červený kříž natolik, že alespoň existuje jmenný seznam všech těch mužů a žen. Těch vojáků tam bylo kolem dvou tisíc a mezinárodní organizace teď garantují, že budou dohlížet na to, jak bude s vojáky nakládáno. Máme taky první zprávu od velitele azovských vojáků Prokopenka, který se dovolal své ženě a řekl jí, že je s nimi zacházeno slušně. My ale nevíme, jaká zákulisní dohoda panuje mezi Rusy a Ukrajinci, vždycky je to tak, že dohoda mezi vojáky je neveřejná a že se vojáci snáze dohodnou než politici. Protože kdybychom naslouchali tomu, co teď zní z úst politiků v Rusku, tak bych se o osud vojáků z Azovu a dalších jednotek bála.

Pohltilo mě a pohlcuje mě pořád. Teď budu cynik, ale podle mě jako novinář nemůžete najít lepší zemi na světě, která vás bude inspirovat a celoživotně naplňovat z hlediska té tvůrčí ambice. Samozřejmě, jsou i jiné zajímavé země, ale Rusko má pro nás jedno specifikum, že ať chceme, nebo ne, jsme si v něčem trochu podobní a více si rozumíme. To jsem pociťovala vždy, když vedle mě stál americký kolega. Byť uměl rusky, tak já jsem jim rozuměla jakoby víc. Rozuměla jsem jejich vtipům, pořekadlům a ta témata se tam na vás valí, protože ta země je v mnoha ohledech paradoxní. Moje kolegyně Dana Schmidt, česko-dánská novinářka, vždycky říkala: „Chudáci ti v Bruselu, co tam mají psát? Ale ty si tu vyjdeš zítra na Rudé náměstí a máš reportáž.” A měla pravdu.

Na té válce je geniálně vidět, v čem je ten zásadní rozdíl. V čečenské válce po celou dobu Jelcinovy éry fungovala svoboda médií. My jsme si mohli psát, co jsme chtěli. My jsme přecházeli frontu, třeba několikrát za měsíc, byli jsme na ruské straně a pak na čečenské. Ne že by se k nám chovali Rusové nějak extra dobře, ale ta možnost byla. Mohli jsme jak v ruských médiích, tak u nás opravdu ostře kritizovat ruské vedení. To teď vůbec není možné. V Rusku přišel člověk, který řídí stát jako tajnou službu, který je paranoidní, vidí za každým rohem nepřítele. A když ho nevidí, tak ho vyrobí, aby mohl lépe ovládat lidi, protože vystrašený člověk je nejlépe ovladatelný.

Míří dnes Rusko k severokorejskému modelu? A jak Petra Procházková hodnotí postoje českého prezidenta Miloše Zemana, který dlouhá léta vzhlížel k Rusku i k Vladimiru Putinovi? Poslechněte si i další část rozhovoru zde nebo v podcastových aplikacích.