Obdivovatel Putina začal tvrdě kritizovat režim. Režisér sledoval několik let jeho života

Jak jste přišli na nápad natočit dokument o Rusovi, kterého semlela devadesátá léta a podporuje Putina?

S Michalem Gáborem, což je můj dlouholetý kamarád a spolupracovník, a vlastně i spoluscenárista filmu, jsme objevili na Sibiři člověka, který byl v podobném věku jako my, ale měl úplně jiné názory na svět. Čekal nás v díře v ledu a měl na sobě navlečené promáčené tričko s obrázkem Putina.

Byl to absolutně bizarní obraz. Málem tam umrzl, protože si myslel, že televize musí přijet načas, hned vyběhne s kamerou a natočí ho, jak vylézá z díry v ledu.

Cesta nám ale trvala dlouho, navíc mu pak neroztopili saunu, takže si rozcvičoval kosti. Do toho nám vyprávěl o svém patriotismu a my ho natáčeli. Bylo to ale do jiného projektu. Když jsme však materiál analyzovali ve střižně, naše střihačka říkala: Zapomeňte na další postavy a věnujte se Vitalijovi, protože vypadá na první pohled bizarně, podivně.

Měl trochu vizáž bezdomovce, chybělo mu pár zubů, ale mluvil jazykem, který k té tváři nepatřil. Odráželo se v něm jeho vysokoškolské vzdělání. Studoval filozofii a pak vystudoval fyziku na Novosibirské technické univerzitě.

Natočili jste představitele obrovské skupiny lidí, na které tvrdě dopadl rozpad Sovětského svazu. O co tím přišli?

Především o důstojnost. Byla tam rovnost, každý bydlel ve stejném bytě, což už dneska v Rusku není, lidé měli společenské postavení, respekt a sebeúctu. Jenže v devadesátkách padli, s odpuštěním, na hubu. Mnoho lidí, kteří pracovali v pozici učitelů nebo vědců, se najednou ocitlo na dlažbě. Bylo to daleko extrémnější než u nás.

A to se na nich samozřejmě podepsalo. Část lidí ve městech, jako jsou Petrohrad, Moskva a možná Jekatěrinburg, tančila na rave party, jezdila na stáže na zahraniční univerzity a užívala si svobody, ale další část žila ve frustraci z toho, že v zemi přestávají fungovat základní instituce.

Za Putina se to ale začalo měnit, ne?

Proběhla operace Následník, kterou známe z filmu Vitalije Manského. Do čela země se pomocí kolegů z Petrohradu dostal bývalý rozvědčík KGB. On a jeho lidé převzali moc a dali lidem naději. Vrátili hymnu a řekli: Váš život nebyl prožit zbytečně, i vy jste přispívali k rozvoji společnosti.

Režim pak začal používat starý sovětský zvyk, oceňování pracujícího člověka. A lidé mu to sežrali. Začali ho volit a Putin postupně získával neomezenou moc, čehož si mnozí nevšimli, nebo jim to bylo jedno. Země se řítila do katastrofy. Rapidně se zvedly důchody, které se potom kvůli inflaci zase dostaly na minimální úroveň, ale zpočátku, a to se týká i Vitalijových rodičů, se lidem začalo žít lépe.

To je situace, v jaké jsme potkali Vitalije, jenž se prohlašoval za ruského patriota a uznával svého prezidenta. Dokonce pro něj plaval pod mosty v době, kdy je prezident slavnostně otevíral.

Těch scén je tam několik. Které jsou klíčové?

Důležitá je scéna, jak plave za prezidenta v Moskvě. Je to video, které natočila organizace SERB (Ruské osvoboditelské hnutí, pozn. aut.), což jsou radikálové, kteří jsou používáni na špinavou práci. Úřady je před válkou nemohly zakázat.

Na Art Dog Fest, který jako jeden z posledních v Rusku dělal přehlídku nezávislého autorského dokumentárního filmu, přišla tato organizace s močůvkou, kterou nalila na plátno a kino bylo zavřeno. Vitalij s ní spolupracuje, protože mu platila diety a snad i nějaké honoráře za to, že byl hrdinou v jejich propagandistických videích. To ho ale velmi problematizuje, protože ta organizace je velmi… problematická.

Vitalij také napadal lidi, kteří v Moskvě uctívali památku Borise Němcova. Jak jste na to reagovali?

Při tom jsem se nejvíc styděl. Byl to asi nejproblematičtější moment filmu, protože na místo, kde se střídají lidé a hlídají květiny, přišla tato bojůvka a začala památník ničit. Schovávala se za fráze o tom, že pokud by šlo o vzpomínku, tak by je nechali, ale o ni nešlo, jelikož lidé prý vyjadřovali názory proti vrcholným představitelům země, čímž je uráželi.

Byli jsme ve spojení s napadenými a nezapomenu na paní, která mi říkala: Vyřiďte u vás v Československu, že vám se to povedlo. Vy můžete normálně žít, ale my tady v Rusku normálně žít nemůžeme.

Vitalij je dost sporná postava. Tvrdil také, že Ukrajina bude ruská. Trval na tom i později?

Soudí, že je to sovětská svazová republika. Říká: Ukrajině říkejme prozatím sousední republika, ale brzy, dřív než všichni doufáte, se vrátí Sovětský svaz a my zase budeme žít v jedné zemi.

Tvrdí to člověk s ukrajinským příjmením, což je opět klasická sovětská situace. Jelikož jsme však film natáčeli během osmi let, zaznamenali jsme i vývoj Vitalije, kdy se z patriota stal těžký kritik režimu.

Dostával se do konfliktu se svými rodiči, především s maminkou, která situaci vnímá beze stopy kritického myšlení. Vitalij, který má vyvinuté myšlení a lépe se orientuje na internetu, se s ní před naši kamerou místy velmi komicky, místy velmi tragicky pohádal.

Rovněž odmítal vyjádření předního ruského propagandisty Vladimira Solovjova, ale současně je patrné, že i na něj působí propaganda.

Ve filmu je pro mě důležitá scéna, kdy se maminka obrací na Vitalije s tím, že v televizi říkali, že Ukrajina chce napadnout Rusko. Vitalij se vymezuje i proti Solovjovovi a říká: Lžou. Ukrajina nikoho nenapadne.

Vidí, že lidé bojují za peníze, což říká v další hádce s maminkou. Pro mě je důležité, co dodává: Až peníze dojdou, tak lidi počkají, až je zaplatí druhá strana, a budou bojovat za ni.

Pojmenovává frustraci lidí, kteří jsou v zoufalé ekonomické situaci a jejich mozky jsou zasaženy virem propagandy natolik, že jsou ochotni za na naše poměry malé měsíční gáže vzít zbraň a jít zabíjet Ukrajince, což je šílené.

Fascinovalo mě na tom asi to, že jsem všechna ta kritická slova a úvahy slyšel od člověka, který se deklaruje jako ruský patriot, jako někdo, kdo podporuje svého prezidenta. Ale vším, co dělá, ukazuje, že král je nahý a jeho země je nemocná.

Proč se obrátil přímo na Putina, když přišel o byt?

To, že prosí prezidenta, aby mu pomohl řešit problém s hypotékou, je, jak mě upozornili ruští přátelé, stará tradice ještě z dob carského Ruska, kdy se jezdilo se stížnostmi přímo za gosudarem. Vitalij to udělal. Odebral se do Moskvy, vytvořil transparent s heslem „Hypotéka je otroctví 21. století“ a stál s ním před budovou administrativy prezidenta Ruské federace. Odtud ho ale poslali domů pod pohrůžkou, že ho zašijí.

Podobnou akci uspořádal u sebe v bytě, protože měl jako sportovec kontakty na novináře. Stál s tou cedulí v bytě, který právě opouštěl a předával bance, a křičel do celého Ruska, že hypotéka je otroctví.

Koupil levnou čínskou kamerku a stal se videoblogerem. Stěžuje si na nejrůznější věci, od nefunkční kanalizace po špatnou práci tamních úředníků. Chodí na úřady a zaměstnanci ho vyhazují.

V zoufalství si to zaznamenává na kameru, záznamy dává na ruskou sociální síť, aby zjistil, že počet zhlédnutí jeho videí se pohybuje v řádu desítek. Snaží se, křičí do světa, křičí do Ruska, ale nikdo ho neposlouchá. To je naprosto typická situace.

Ve filmu je též vidět, že se lidé ze Sibiře rádi sejdou i na komunistické manifestaci nebo na pochodu Nesmrtelného pluku. Co je k tomu vede?

Jdou na ně a jdou jich zástupy. Je to samozřejmě spojené s propagací současného prezidenta. Je to skvěle vymyšlený propagandistický akt, protože každý má dědečka, pradědečka, prababičku, kteří byli na frontě. Mýtus Velké vlastenecké války se těmito akcemi oživuje. Lidé mají najednou znovu pocit, že pocházejí z významné rodiny, která zachránila Německo před fašismem a Sovětský svaz před zničením.

Měl jsem radost, že se Vitalij toho křepčení až tak vnitřně neúčastnil, protože mu neustále bzučel telefon a on řešil, komu zaleje kolik betonu a kolik to bude stát. Projevil se jako poněkud komická absurdní postava, kdy je na akci, které se vlastně napůl neúčastní.

Maminka mu říká: Mlč, postojíme s komunisty v jedné řadě. On odpovídá: Rozumím tomu, co říkají, ale nerad stojím na místě.

Je založením jakýsi cynický anarchista, jenž se nehodí do režimu, který podporuje. Je anarchista, aniž o tom ví. Chtěl by vládu tvrdé ruky, ale nehodí se do ní. Byl by první, kdo by šel do lágru.

Jaké je přijetí filmu s rozporuplnou hlavní postavou, který neukazuje Rusko tak jednostranně, jak jsme zvyklí?

Mám pocit, že v současné době nejsme zvyklí na analýzu Ruska. Rusko je pro nás vzdálená planeta, o níž víme převážně z televizního zpravodajství. Vidíme jen jeho čelné představitele, kteří jsou nám protivní. Dneska je pochopitelně nenávidíme, protože vraždí Evropany.

Potěšila mě naše kamarádka lékařka, která se zabývá psychosomatickou medicínou. V tom filmu viděla matku, která přišla o syny, matku, která své syny nehladila, nepusinkovala, nepostarala se o ně v dětství odpovídajícím způsobem tak, aby z nich vyrostli sebevědomí lidé. Tím prohloubila jejich frustraci. A nebyla v tom sama. Byla v tom celá ta země, která z lidí dělá roboty a snaží se navazovat na spartánskou výchovu, tvrdost, odcizenost a bezcitnost.

Ten film lze číst i tímhle způsobem. Není to a priori politický film, i když politika je tam důležitá. Pro nás je to částečně i psychoanalytický film, kdy jsme hledali kořeny zla a problému, který vede k radikalizaci.

Pro mě to je film, jenž nevypráví jenom o Rusku, ale i o určitých rodinných konstelacích v zemích, které nedávají člověku prostor se rozvíjet. Kladli jsme si otázku, jaké by to bylo, kdybychom na Sibiři vyrůstali místo Vitalije my a Vitalij vyrůstal třeba ve Skandinávii. Možná by někdo rozpoznal, že má neléčené těžké ADHD. Možná by tam rozvíjeli jeho sportovní schopnosti a vyrostl by z něj úplně jiný člověk.