O domov přišly miliony Ukrajinců. Šrámy na duši se budou hojit dlouho

V DNEŠNÍM DÍLE SE MIMO JINÉ DOZVÍTE:

Štefan uvedl, že na Ukrajinu jezdí již od roku 2014. „Tedy od období, kdy vypukl konflikt na východě této země. Mám tak srovnání toho, jak ta válka vypadá teď a jak to vypadalo v minulých letech,“ upřesnil v počátku rozhovoru.

Po invazi ruské armády směřovaly jeho cesty převážně na západ Ukrajiny, odkud utíkaly statisíce lidí.

„Utíkali, ale nechtěli všichni za hranice - zůstávali ve školách, ve starých sanatoriích. Snažili jsme se jim tam rychle zajistit alespoň matrace a jídlo, protože například v těch sanatoriích se dlouhodobě netopilo, byly to často opuštěné budovy. A ti lidé utíkali narychlo, takže neměli čas si toho s sebou moc vzít,“ popsal Petr Štefan první dny a týdny v zemi po zahájení ruské invaze.

Cílem pracovníků Člověka v tísni byly tehdy především malé vesnice směrem k běloruské hranici. Do velkých měst totiž pomoc putovala prakticky od začátku, ale v malých vískách zůstali lidé na vše sami.

„Když jsme se tam nyní byli podívat, viděli jsme některé ty lidi stát uprostřed trosek svých domovů a vlastně i životů... Je jim 50, 51 let, jsou rádi, že si zachránili život, často jen proto, že byli v okamžiku ostřelování nebo dopadu raket někde u příbuzných,” popisuje Štefan.

„Teď nemají nic, ale vědí, že chtějí zůstat. Nechtějí zažívat osud takzvaného vnitřního uprchlíka. Plánují, i když neví v tuto chvíli jak, že vybudují své živobytí znovu,“ řekl Štefan. Obdobně podle něj uvažují i lidé, kteří před válkou utekli za hranice Ukrajiny, třeba do Česka.

Protože konflikt na Ukrajině pokračuje již čtvrtý měsíc a nikde nejsou jasné signály toho, že by mohl být v nejbližší době ukončen, je nyní úkolem humanitárních pracovníků přemýšlet o tom, co bude, až skončí léto. Kam se lidé, co v zemi zůstali a nemají nic, budou moci uchýlit.

„Dostal jsem se do jednoho uprchlického centra, kde byli převážně senioři. Jsou rádi tam, kde jsou...Ale i když neutekli za hranice své země, žijí život uprchlíka vytrženého ze svého domova a prostředí. V jedné místnosti s další jednou i dvěma rodinami. Jsou vděčni, ale my víme, že přijde čas, kdy si budou muset připustit, že nemají kam se vrátit.”

Pomoc podle Štefana na Ukrajině potřebuje na 16 milionů lidí. „To je 16 milionů jednotlivých příběhů. Je to obrovská humanitární krize,” upozorňuje.

Pracovníci Člověka v tísni podle Štefana pomáhají nejen Ukrajincům, ale lidem na obou stranách frontové bojové linie. „Neřešíme politiku, řešíme lidi, kteří potřebují přežít,” poznamenal s tím, že ale nikdy nedodávali nikomu žádné zbraně.

Způsob pomoci se liší podle toho, jak daleko je zrovna válečná fronta. „Na frontě neteče voda, není tam nikde zdroj pitné vody, nefunguje elektřina. Lidé přežívají týdny a týdny ve sklepích, nemají si jak nakoupit, protože tam nefungují obchody. Tam vozíme hygienické potřeby - pleny, vložky a další. A předáváme jim potravinové balíčky, díky kterým ti lidé mohou přežít dva až tři týdny,” popsal Petr Štefan.

Ve vzdálenějších místech frontové linie je práce humanitárních organizací odlišná. Tam, kde fungují obchody, dostávají místní lidé částku odpovídající ekvivalentu 75 dolarů. Za ni si mohou nakoupit to, co aktuálně potřebují. Tím se mimo jiné pomáhá nastartovat obnova země a rozhýbat regionální ekonomika.

Důležitým úkolem pracovníků přímo v zasažených oblastech je také posilovat obranu místních před syndromem vyhoření. Na vlně adrenalinu totiž podle Štefana fungovali lidé maximálně pár prvních týdnů.

„Šrámy na duši se budou hojit dlouho, zatímco domy a mosty se postaví zase poměrně rychle. Na Ukrajině jsou nyní bez svých domovů v provizorních přístřeších milióny vnitřních uprchlíků. Každý z nich má svůj smutný pohnutý příběh. Je třeba o tom začít mluvit. Od většiny z nich, které jsem osobně viděl, jsem slyšel: Já se chci vrátit domů. S tím domovem si asociují spoustu věcí, hlavně ale to, že zase chtějí žít tak, jak žili před čtyřmi měsíci.”