Neumíte si představit, v jakých podmínkách se sportuje na Ukrajině

Vítek vysvětlil, proč se rozhodl natáčet film právě o ukrajinských sportovcích, nejen těch profesionálních, ale dětských: „Po začátku ruské agrese na Ukrajinu jsme se dostali do komunity sportovců, která ubytovala válečné uprchlíky, již přišli s dětmi, které sportují. U nás bydleli rok a půl dva malí hokejisté, tehdy jim bylo devět a třináct let, s mámou a s hokejovým trenérem Volodymirem, kterému bylo 65. Po roce a půl se rozhodli, že se vrátí zpátky do Dnipra, kde začal fungovat zimní stadion, a vypadalo to, že tam budou moct normálně hrát, ale byli jsme pořád v kontaktu, takže jsem se dozvídal o tom, jak sportování na Ukrajině probíhá, jaká má omezení.“

Natočit film o ukrajinských sportovcích se rozhodl, když přišla fotografie, jak na zimním stadionu v Dnipru vyvěšovali nad led fotografii hráče hokejového klubu, který zemřel na frontě. „Já jsem si uvědomil ten rozdíl – v Americe se vyvěšují dresy klubovým legendám pod strop a je to vždycky velká sláva. Tady se vyvěšují fotografie zabitých – hokejistů, fotbalistů, basketbalistů.“

Vítek současně procházel statistiky, kolik sportovců během války zemřelo, ať už je zabily ruské rakety hluboko v týlu, nebo se přihlásili jako dobrovolníci a padli na frontě: „Hromada sportovců se přihlásila v první fázi války jako dobrovolníci. Od začátku války padlo na Ukrajině nebo bylo zabito zhruba 450 ukrajinských sportovců a více než 500 sportovišť bylo totálně zničeno.“ Dokáže proto pochopit, když nějaká ukrajinská sportovkyně nepodá ruku své ruské soupeřce.

Tým natáčel rozhovory se sportovci i s příbuznými těch, co padli. „Někdy cítili, že to byl hrdina, ale někde nebyli zcela srozuměni s tím osudem, který přišel nebo který může přijít.“

Celý tým filmařů byl příjemně překvapen, jak k němu lidé přistupovali, i když měli mluvit o velmi bolestných skutečnostech: „Pozůstalí po zabitých sportovcích a všichni se k nám chovali velmi vstřícně. Všichni bezvadně mluvili. I dědečkové sportovců. Nebyly to žádné jednoslovné odpovědi, ale fakt byli schopni příběh odvyprávět souvisle od začátku do konce.“

Snímek se nezaměřuje jen na jeden osud nebo jedno město: „Projeli jsme celou Ukrajinu, Lvov, Kyjev, Dnipro, Charkov, a pak jsme se vraceli spodem. Na východě je cítit už únava z války. Musíme si uvědomit, že tam probíhá třeba 12 leteckých poplachů za den, při nichž by se měli všichni schovat někam do krytů. Na to už trochu rezignovali. Poplach berou jako všední věc. Zní to šíleně, ale za dva roky si už zvykli natolik, že když zazní siréna, tak nejsou kryty úplně narvané.“

Popsal i absurdní podobu soutěží: „Počet diváků se vlastně rovná počtu lidí, kteří se vejdou do krytu toho sportoviště. V Dnipru jsme byli na basketbalovém utkání, na jejich superlize, kde bylo 600 diváků. Dvakrát během zápasu zazněla siréna, hráči šli do šaten v podzemí a diváci se museli schovat do krytu v podzemí haly. Neumíme si představit, za jakých podmínek tam sport probíhá.“

To se však netýká jen východu Ukrajiny: „Šíří se mýtus, že boje probíhají na frontě a vnitrozemí je úplně klidné. Není to pravda, jsou tam letecké poplachy stejně jako na východní Ukrajině. Rakety tam dopadají stejně, jako dopadají na východní Ukrajinu. Máme příběh legendy ukrajinského basketbalu pana Kobzistého, působil jako trenér a zabila ho raketa ve Lvově. Bojů se neúčastnil, ale raketa si ho našla a zabila ho pár kilometrů od polských hranic. Byl jsem v pár válkách a toto je první konflikt, kde se necítíte bezpečně na celém území veliké země, což byla pro mne novinka.“

Cílem filmu není jen ukázat obtíže ukrajinských sportovců: „Náš dokument by měl být příspěvkem do diskuse o tom, jestli mají být ruští sportovci na olympijských hrách – a je jedno pod jakou vlajkou –, nebo ne.“

Zmínil i argument pro účast: „Postihne to sportovce, kteří od pěti let vstávají a trénují a jdou k tomu vrcholu, kterým jsou olympijské hry. Já jako táta sportovců to chápu, také jsem s nimi vstával.“

Vítek vlastní názor záměrně neukazuje, aby se nad tím každý mohl zamyslet: „Já svůj názor říkat nebudu, nechám to na lidech, aby se na to podívali a udělali si názor sami. Byl bych rád, aby snímek pronikl do sportovní bubliny, kde velká část lidí říká, že politika do sportu nepatří – tu do toho netahejte.“

Ukrajinský pohled však zná: „Vnímají to jako velikou křivdu. Sportovní funkcionáři, se kterými jsme mluvili a kteří se zabývají sportovním právem, říkají – Rusko už před válkou nemohlo pod svojí vlajkou startovat na minulých olympiádách kvůli státem řízeným dopingových aférám. Čím je tedy potrestali? Vždyť už pod svou vlajkou nemohli startovat kvůli tomu, že stát organizoval doping reprezentantů.“

V podcastu navrhuje i řešení. Podle něj by Rusové, kteří se chtějí účastnit olympiády, museli opustit zemi a působit v týmu uprchlíků.

Podle něj by měly sankce na ruské sportovce dál platit: „Sportovní sankce jsou možná jediné sankce, které Rusko opravdu bolí a v Rusku se to řeší. Alespoň v tomto bychom měli vydržet a být opravdu přísní.“ Sport v Rusku nestojí někde stranou: „Konkrétně hokej, se státem a s režimem totálně propojená KHL je financována z velké části státními podniky Gazpromem a spol. a stát za to chce po KHL poslušnost.“ Na stadionech proto byly symboly Z.

Problémů je však více. Budoucí šampioni nebudou mít jak vyrůst, když jsou sportoviště zničená: „Nenarodíte se rovnou jako reprezentant. Tady Jágr nejezdil sám po ledě na Kladně a najednou šel do NHL. Potřeboval 20 spoluhráčů a další stovky protihráčů, aby mohl vyrůst. Sportování je tam významným způsobem omezeno.“

Potíží je však více: „Další velký problém, který podle mě bude na generace, je emigrace mladých a malých sportovců do zahraničí. To jsou tisíce dětí, které uprchly s rodiči před válkou a se sportem skončily nebo ho provozují v jiných státech.“