Genocida? Expert vidí úmysly spíš u Hamásu než u Izraele

Stejskal se domnívá, že by podnět nemusel být přijat, protože pro genocidu jsou poměrně přísně nastavené podmínky: „Ne každé útoky na nějakou skupinu osob se dají považovat za genocidu. Mezinárodní právo definuje genocidu jako útok proti rasové, náboženské, etnické, národní skupině nebo její části s cílem tuto skupinu zničit zčásti nebo zcela, a to například zabíjením, mrzačením, znemožňováním rození dětí nebo násilnou deportací. Je otázka, kde hledat úmysl na straně Izraele, a ten tu musí být, aby to byla genocida.“

Stejskal uvedl, že na základě stávajících informací je těžké prokázat, že jde o genocidu. Nevidí úmysl izraelského státu zničit kompletně nebo částečně nějakou skupinu osob: „Uvidíme, jaké informace se dozvíme, ale mě by velmi překvapilo, kdybychom zjistili nějaký úmysl státu nebo vojenských velitelů vyhladit skupinu. Naopak Hamás otevřeně tvrdí, že jeho cílem je prakticky zničit vlastně všechny Židy nebo celý jejich stát. Takže pokud bychom chtěli hledat nějaké genocidní úmysly, tak se spíše musíme podívat na druhou stranu.“

Stejskal připomněl, že termín genocida je poměrně nový. Začal se upřesňovat před koncem druhé světové války: „Definice v právním slova smyslu vznikla s Úmluvou o zabránění a trestání zločinů genocidia v roce 1948, kdy byla na půdě Valného shromáždění OSN přijata. Mezinárodní smlouva státům zakazuje páchat genocidu jako takovou, ale kromě toho jim dává povinnost jí aktivně zabraňovat, na což se teď ve svém návrhu odvolává Jihoafrická republika. Navrhuje soudu, aby vydal předběžné opatření a nařídil Izraeli zastavit veškeré vojenské operace.“ To je podle experta velice zajímavá právní otázka, protože Izrael se zase odvolává na právo na sebeobranu.

Předběžné opatření se však obtížně vymáhá, protože podobné bylo vydáno v případě války na Ukrajině: „Rusko ignoruje předběžné opatření, které tento soud vydal.“

Stejskal připomněl, že před světovými válkami dávalo mezinárodní právo obrovskou volnost státům, řešilo jenom vztahy mezi státy. Vztahy států k obyvatelům se nezabývalo: „Trestní právo bylo vnitřní záležitostí státu. Až s nástupem válečného práva se to začalo lámat. Mezinárodní právo už neregulovalo jen vztahy mezi státy.“

„Máme čtyři typy zločinu podle mezinárodního práva - válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, genocidu a zločin agrese,“ upřesnil Stejskal.

Genocida se však dlouho nepostihovala. „Státy se neshodly na tom, jestli se se smlouvu založí nějaký tribunál, ale předvídala, že nějaký tribunál bude moci tyto zločiny vyšetřovat. To se stalo v devadesátých letech, kdy teprve vznikly první mezinárodní trestní soudy, které se zabývaly zločinem genocidy - bývalé tribunály pro Jugoslávii a pro Rwandu, které vznikly krátce po sobě. Ve Rwandě to bylo právně jednoduché, tam se prokázal úmysl vyhladit etnickou skupinu,“ řekl Stejskal. „Posouzení před jugoslávským tribunálem bylo složitější, tam judikatura nebyla vždy úplně jasná. Často to spadalo pod zločin proti lidskosti nebo tam třeba došlo k úmrtí toho pachatele.“

Expert upozornil, že tribunály nemají postihovat všechny zločiny: „I čtyři zločiny podle mezinárodního práva mají primárně řešit státy ve své jurisdikci.“

Tak tomu bylo v případě Rwandy, kde genocidu uznali. „Mezinárodní trestní spravedlnost má nastoupit až při selhání, když to stát nemůže řešit, protože je rozvrácený ozbrojeným konfliktem nebo to nemá vůli řešit,“ dodal Stejskal.

Upozornil, že prosazování zásad mezinárodního práva je velmi komplikované, protože neexistuje nadstátní orgán, který by mohl dohlížet na jeho dodržování. Státy jsou samostatné entity: „Hodně věcí v mezinárodním právu je založeno na dobrovolnosti souhlasu.“

To omezuje akceschopnost dalšího mezinárodního orgánu postihujícího válečné zločiny, jímž je Mezinárodní trestní soud (ICC), protože některé státy jako Izrael Římský status, na jehož základě vznikl, nepodepsaly, další jako Rusko a USA podpis neratifikovaly.

Stejskal zmínil, že státu lze těžko něco vnutit: „Tady byla výhoda ad hoc tribunálů, které mohly vlastně zavazovat víceméně všechny státy, protože byly založeny rezolucí Rady bezpečnosti.“ Ty jsou vymahatelné.

Stejskal doplnil, že na dodržování mezinárodního práva jsou zaměřené dva soudy: „Mezinárodní trestní soud (ICC) stíhá podle mezinárodního práva jenom fyzické osoby. Mezinárodní soudní dvůr řeší žaloby mezi státy.“

Trestáni však mohou být i pachatelé ze zemí, které k úmluvě o ICC nepřistoupily, což je případ Ruska, dodal Stejskal: „Ruští vojáci na Ukrajině mohou být stíháni tímto soudem, protože Ukrajinci přijali jurisdikci soudu na svém území. To, že nějaký stát není smluvní stranou, ho nezbaví vždy možnosti, že jeho občané nebudou stíháni.“