Erdogan vyťal Putinovi dva políčky, řekl analytik

„Teď turecký prezident Recep Tayyip Erdogan vrazil Vladimiru Putinovi dva pomyslné políčky. Tím prvním bylo propuštění zajatých obránců Azovstalu a tím druhým pak prohlášení, že pokud Rusko nepřistoupí na prodloužení obilné dohody, tak aby ukrajinské obilí mohlo nadále proudit Černým mořem na Blízký východ a do Afriky, doprovod nákladních lodí zajistí turecké námořnictvo. To poslední, o co by Vladimir Putin v tento okamžik mohl stát, je nějaký střet jeho oslabené Černomořské flotily s tureckým námořnictvem,“ řekl Mikulecký.

Tím bolavějším a více ponižujícím políčkem ale bylo propuštění zajatých velitelů jednotek, které bránily Azovstal, jak zdůraznil analytik: „To už byla facka mokrým hadrem. Turecko garantovalo, že propuštění velitelé z Azovstalu zůstanou po dobu konfliktu v Turecku, a teď je Erdogan naprosto neskrývaně poslal zpět na Ukrajinu. To není o tom, že by Volodymyr Zelenskyj měl takové přesvědčovací schopnosti, a už vůbec ne vůči Erdoganovi, který si jede svou politiku, je to o tom, že to Erdogan chtěl udělat.“

Mikulecký zmínil, že Erdogan svou zvýšenou asertivitu ukazuje Rusku i v pro Kreml mnohem citlivějších oblastech, například svou podporou Ázerbájdžánu v ázerbájdžánsko-arménském konfliktu o Náhorní Karabach: „I v předhůří Kavkazu tak Turecko vytěsňuje ruský vliv. A to v rámci geopolitických vztahů není dobrá zpráva pro Rusko.“

Ke slovům tureckého prezidenta, že si Ukrajina zaslouží vstup do NATO, Mikulecký uvedl: „Vztah Turecka vůči Ukrajině je poměrně jednoznačný, už kvůli menšině krymských Tatarů Turecko nikdy neuznalo anexi Krymu, na rozdíl od Francie a Německa, které se kvůli svým byznysovým zájmům snažily „bruslit“ okolo. Turecko dodávalo Ukrajině zbraně, přestože se to Rusům nelíbilo, jak před začátkem plnohodnotné ruské agrese v roce 2022, tak po jeho začátku, a to vše mnohem dřív než celá řada západoevropských zemí.“

A nešlo jen o medializované drony Bayraktar TB2, ale i o přesnou dělostřeleckou munici, raketomety nebo obrněná vozidla.

I tak má ale Mikulecký k dnešnímu Turecku řadu výhrad, mimo jiné kvůli jeho a maďarskému přístupu ke vstupu Švédska do Aliance: „To, co dělá Maďarsko a Turecko, je hanebné. Pokud bude Švédsko členem Severoatlantické aliance, tak to znamená výrazné posílení našich společných obranných schopností. Nejde jen o sílu a schopnosti švédské armády, letectva a námořnictva. Strategická poloha Švédska v rámci Baltského moře znamená v případě krize, kromě jiného, definitivní uzavření ruského loďstva na jeho základnách v Kronštadtu a Kaliningradu.“

„Šance ruské flotily na vyplutí z Baltu za pomoci síly, když by tomu ostatní chtěli zabránit, je se švédskou účastí ne obtížné, ale zkrátka nereálné,“ podotkl Mikulecký. Podle něj by Maďarsko nemělo kvůli své sázce na proruské postoje bránit švédskému přijetí a ostatní členové NATO by mu to měli dát jasně najevo.

V diskusi o právě proběhlém turné ukrajinského prezidenta Mikulecký zdůraznil, že cesta, během níž zavítal i do České republiky, byla zejména přípravou na summit NATO. „Tento summit, konaný v době ruské války, je zásadní, ale není o tom, že by přijímal nějaké nové členy Aliance, ale měl by vyřešit vztah Severoatlantické aliance vůči Ukrajině,“ uvedl analytik.

Zdůraznil, že jde o složitý problém: „Summit bude o tom, jak vysvětlit Ukrajině, že když na jejím území je válka, byť vyprovokovaná ruskou agresí, tak je její vstup do Aliance nemožný, protože podle principu všichni za jednoho, jeden za všechny by to znamenalo, že celá Aliance by se ocitla ve válečném konfliktu, a to nikdo nejen nechce, ale ani nepřipustí.“ Podle něj jde o to dát Ukrajincům naději, že se nebude opakovat to, co předvedli Merkelová s Hollandem po summitu v Bukurešti (kdy se dveře pro vstup uzavřely). Jde o to nastavit jasná a srozumitelná pravidla pro další podporu Ukrajiny v konfliktu.

Za klíčové v průběhu pražské návštěvy Mikulecký považuje Zelenského jednání s prezidentem a premiérem: „Přestože Pavel podporuje Ukrajinu v jejím boji, dovolí si říkat svůj názor i na věci, které nejsou populární.“ Zmínil i význam jednání s Tomášem Kopečným, který má na starosti budoucí obnovu Ukrajiny a zapojení českých firem, a s národním bezpečnostním poradcem Tomášem Pojarem: „To byly klíčové schůzky. Jestliže budeme schopni předat bitevní vrtulníky Mi-24/35, je to jedině dobře, těžko bychom zajišťovali jejich servis a po příchodu amerických vrtulníků Bell jsou pro nás nadbytečné a na trhu neprodejné. Současně je dobré si přiznat, že to žádné zásadní posílení Ukrajinců neznamená, ostatně zatím jejich nasazení je spíš takové velmi nepřesné a velmi drahé dělostřelectvo. Jejich přínos na bojišti je tak zatím spíš psychologický. “

Mikulecký také uvedl, že uváděný objem naší pomoci Ukrajině neznamená, že jsme všechnu platili z našich daní: „Chtěl bych všechny uklidnit ohledně výše naší pomoci. Během návštěvy zazněla v médiích i nějaká konkrétní čísla, ale to nejsou částky, které vynaložila Česká republika. Velkou část pomoci, možná většinu, si zaplatila Ukrajina ze svých zdrojů nebo ze zdrojů, které dostala od jiných zemí jako například od USA. V tomto případě jde tedy z větší části o peníze, které sem naopak přitekly, zůstaly tady a ze kterých úspěšně žije český obranný průmysl.“

V podcastu oba jeho účastníci probírali aktuální dění na frontě, kde je ukrajinský postup velmi pomalý. „Unavuje mě tom mluvit, protože jsme to například tady ve Zbytečné válce řešili již před rokem. Pokud nedodáme Ukrajině zbraně, které jí umožní účinně vést ofenzivu, pokud je nedodáme ihned, bude to každý další den dražší, bude to stát více prolité ukrajinské krve a bude to dražší i pro nás, protože budeme muset dodat víc zbraní a sofistikovanějších,“ řekl Mikulecký a dodal: „Kdybychom jim to, co jim dodáváme v posledních měsících, dodali před rokem, než Rusové stihli konsolidovat své pozice a přizpůsobit se současně válce, tak jsme mohli být někde jinde. Nejsem tak optimistický, že bychom byli v Moskvě nebo měla Ukrajina osvobozený Krym, ale mohli jsme být minimálně na pobřeží Azovského moře.“

Analytik vysvětlil, proč je postup pomalý: „Ukrajinci nemají nejen tolik zbraní, kolik by potřebovali, ale ani ty zbraně, které by potřebovali.“ Nemohou například izolovat protivníkův týl od bojiště, protože nemají vzdušnou nadvládu a nemají ani zbraně s dlouhým dostřelem.

„Pokud dáme Rusovi čas, aby se opevnil, tak vytvoří takovou hloubkovou obranu, že ji nebude možné prorazit bez nepřiměřených obětí,“ připomněl Mikulecký. V debatě se také připomnělo 80 let od bojů u Kurska, kde právě odklad německé ofenzivy umožnil SSSR vybudovat pevnou obranu.

Mikulecký zmínil, že není jiná možnost než podporovat Kyjev: „Tady není jiné východisko než bojovat, protože Rusko není ochotné k žádné dohodě, která by neměnila hranice v Evropě.“

„Ukrajina musí v této válce zvítězit, jinak to sesype bezpečnostní architekturu nejen v Evropě, ale i ve světě,“ zdůraznil.

Oba účastníci podcastu se věnovali i rozhodnutí Spojených států poskytnout Ukrajině kazetovou munici, která je v části zemí - nikoli však ve Spojených státech, Rusku a na Ukrajině - zakázaná. Analytik podotkl, že když používají tuto munici Rusové, mluví se o tom mnohem méně a smířlivěji: „Lidem, kteří zemřou, je jedno, jestli to bude následkem použití fosforové munice, kazetové munice, nebo je někdo trefí dávkou z kalašnikova. Ve válce platí zabij, nebo budeš zabit a Ukrajina bojuje o všechno, tak je nutné, aby použila všechny prostředky, které dostane k dispozici.“

„Kazetová munice je zbytečně démonizovaná, je to poměrně účinná zbraň proti živé síle. Rusové používají útoky za pomoci živé síly a Ukrajinci ji potřebují eliminovat,“ uvedl Mikulecký. Švamberk dodal, že likvidace živé síly je ve válce klíčová, protože se hůře nahrazuje než technika.

Oba odmítli výhrady, že by nevybuchlé granáty z kazetových granátů ohrožovaly nějak zvlášť civilisty. „Ukrajina je už dneska tak zaneřáděná nevybuchlou municí, že není nijak podstatné, jestli tam přibude nějaká kazetová,“ řekl Mikulecký s tím, že nyní i na území EU nacházíme klasickou nevybuchlou munici z druhé světové války: „To je válka. Válka je hnusná, nikdo z nás si ji nepřeje, ale tohle k ní prostě patří.“

Mikulecký obhajoval i poskytnutí vládního airbusu Zelenskému: „Vím, k čemu všemu se používá vládní letka a tohle byl ten lepší způsob jejího využití. Jestli jsme mohli podat pomocnou ruku a mohli přepravit prezidenta země, která je napadená, částečně okupovaná a bojuje ze všech sil, je to to nejmenší. Když britské královské letectvo za druhé světové války převáželo prezidenta Beneše, taky Britové neprskali, že vozí nějakého cizince a kdo to zaplatí.“

Mikulecký má mnohem víc výhrad k využívání vládní letky k převozu různých „VIP“, byznysmenů, sportovních bafuňářů, umělců a nižších subalterních úředníků po republice a do zahraničí. Často do míst, kam je možné se dopravit levněji komerčními linkami nebo po zemi.

Válečné konflikty, to není jen Ukrajina. Oba diskutující se tak dostali i k právě ukončené protiteroristické operaci Izraelských ozbrojených sil v Džanínu, ale i k současnému napětí na izraelsko–libanonské hranici, kde si šíitské teroristické hnutí Hizballáh pod dozorem mírových jednotek OSN vybudovalo zázemí v místech, kde tomu podle předchozích dohod měly právě jednotky mírové mise UNIFIL zabránit.

Upozornění: pokud vás zajímají další podrobnosti a další souvislosti, pusťte si podcast, tento článek z něj pouze čerpá a nemůže postihnout vše, co v něm bylo řečeno.