DVA ROKY VÁLKY: Západ má zdroje, Rusové vůli

V první části věnované historii konfliktu byli hosty ukrajinistka Lenka Víchová a zvláštní zmocněnec pro Východní partnerství David Stulík. V druhé polovině pak mluvili politický geograf Michal Romancov a bezpečnostní analytik Otakar Foltýn. Mezi hosty byl i redaktor zahraniční sekce Novinek Alex Švamberk, který se na přípravě podcastu podílí dlouhodobě.

Že ruská agrese nezačala před dvěma lety, jasně plynulo ze vzkazu ukrajinské básnířky a scénáristky Ljubov Jakymčuk. Ta viděla, jak se v Luhansku koncem dubna 2014 procházeli na ulicích Rusové v uniformách bez distinkcí s kalašnikovy, kteří mučili její zadržené přátele. Potvrdil to i příběh českého podplukovníka Josefa Přerovského, který byl jedním z členů pozorovatelské mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, kterou zajali na konci dubna 2014 separatisté ve Slovjansku.

Podle Víchové však kořeny války sahají ještě dál. Rusko se podle ní nikdy nesmířilo se samostatnou Ukrajinou: „Už v srpnu 1991 mluvčí prezidenta Borise Jelcina prohlásil, že pakliže Ukrajina vyhlásí nezávislost, tak Rusko bude mít právo zpochybňovat hranice.“ Dodala, že záměry Ruska byly jasné od vpádu do Gruzie v roce 2008.

Víchová současně odmítla, že by na Ukrajině probíhala občanská válka, i když Ukrajinci bojují na obou stranách. Podle ní jde jednoznačně o civilizační střet. Stulík dodal, že je to konflikt dvou protikladných hodnotových systémů: „Buď my, nebo oni.“

Švamberk i Foltýn se vyhranili proti tvrzení, že se Ukrajině nedaří, když neuspěla její loňská ofenzíva a aktuálně ztratila Avdijivku. „Ukrajinci před dvěma lety ustáli útok papírově druhé nejsilnější armády na světě a následně se ukázalo, že to je druhá nejlepší armáda na Ukrajině. Vyhráli u Kyjeva, pak vyhráli u Charkova a u Chersonu. Nepovedla se ofenzíva na jih na Tokmak, ale zároveň se povedlo vytlačit Černomořské loďstvo Ruské federace ze západní části Černého moře,“ řekl ve studiu Foltýn.

Analytik k situaci na frontě použil historickou paralelu: „Představte si, že by v roce 1938 Československo bojovalo, Wehrmacht by obsadil Sudety a československá armáda by Němce zastavila na pražské čáře. Byl by to československý úspěch? Samozřejmě ano.“

„Rusové evidentně měli představu, že budou světu oznamovat dobytí nebo zisk Charkova, Kyjeva, Oděsy, a místo toho se bavíme o čem? O Avdijivce a Bachmutu,“ přizvukoval mu Romancov, který se rovněž domnívá, že Rusko své plány nenaplnilo.

Foltýn popsal stávající stav ukrajinských ozbrojených sil: „V tento okamžik nedisponují vojenskou silou, která by jim umožnila osvobodit zbytek okupovaných území, ale Rusové nemají schopnost obsadit celou Ukrajinu. To, na čem v tento okamžik záleží úspěch Ukrajiny, je rozsah západní pomoci, která je pořád velmi nedostatečná.“

Švamberk připomněl, jak dlouho Západu trvalo, než se odhodlal poslat na Ukrajinu tanky nebo rakety s delším doletem, ačkoliv na frontě jsou zbraně potřeba hned. Ocenil přitom krok dánské premiérky Mette Frederiksonové, která se rozhodla věnovat Ukrajině celé dělostřelectvo: „Bylo by lepší, kdyby tanky Leopard, které jsme dostali, šly rovnou na frontu, protože tam odvedou mnohem víc práce. Navíc oslabí Rusko, které je naším nepřítelem.“

Foltýn zmínil v souvislosti se zahraniční pomocí nepřímou úměru: „Čím méně dodáte zbraní Ukrajincům, tím více zemře ukrajinských vojáků.“

Podle něj se dá Rusko porazit, protože nemá neomezené zdroje: „Jejich zdroje jsou řádově menší než Západu. Západ má zdroje, je bohatý, ale Rusové mají vůli. Teď se bavíme o tom, jestli Rusko vydrží mít tu vůli déle, než se Západ konečně rozhýbe a pochopí, že musí znovu nastartovat svůj zbrojní průmysl a že to prostě nepůjde nejmenším možným úsilím.“

Romancov varoval, že Rusko nyní nemá zájem na konci války: „Nemají jinou možnost než pokračovat v tom, co začali. Prostor pro politický ústupek není, protože režim funguje tak, jak funguje. Putin je neomylný a nemůže najednou z ničeho nic přehodnotit postoj, aniž by to otřáslo jeho pozicí uvnitř systému. Bohužel mají v Kremlu pocit, že pokračováním války mohou získat víc než čímkoliv jiným.“

Je tomu tak i přesto, že se Rusům už nemůže podařit dosáhnout původního cíle, uvedl Romancov: „Cílem byl návrat Ukrajiny do ruského náručí.“

I tak ale může podle něj Putin stále hovořit o úspěchu, když bude uvádět, jak velké území se podařilo dobýt a jak moc se oslabil Západ: „Zpochybňovat to nikdo nebude, pokud se režim fatálně neotřese.“

A režim si své pozice ohlídá, protože si ruské vedení dobře pamatuje, co se stalo v letech 1989 až 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz: „To má Putin a všichni okolo něj velmi důvěrně zažité a nechtějí, aby se to opakovalo.“

Byť se Rusku původní cíl nepodařilo naplnit, podle Foltýna pořád představuje pro Evropu největší bezpečnostní hrozbu za posledních 30 let: „Laici si mohou říct, co nám mohou udělat, když jsou prakticky celé pozemní síly Ruské federace vázány na Ukrajině. Konvenční pozemní masový útok, jaký udělali proti Ukrajině, je v tento okamžik velmi nepravděpodobný. Ale v případě pádu Ukrajiny by se tyto síly uvolnily a ještě by Rusové získali obrovské zdroje Ukrajiny. Navíc jsme zapomněli na hybridní hrozby.“

Švamberk se Foltýnem shodli, že válka zřejmě skončí nějakou dohodou. „Musíme si uvědomit, že je v našem bytostném zájmu, aby rozhodnutí bylo opravdu ukrajinské. My Češi bychom si měli velmi dobře pamatovat, že o nás bez nás je odporné pravidlo mezinárodní politiky,“ varoval analytik.

Dodal, že pro Putina není Česko ani Ukrajina partner. „Pro ně jsme jenom objekt zájmu, pro něj mohou být partnerem Spojené státy, možná Velká Británie nebo Francie. Pokud si chceme udržet suverenitu, tak v bytostném českém zájmu je, aby řešení války na Ukrajině nebylo bez rozhodnutí Ukrajinců,“ zopakoval Foltýn.