Černochová: Nenechme si slovo vlastenectví ukrást

Vaše poslední návštěva se liší od předchozích, když jste navštívila hroby válečných obětí z území českých zemí z obou světových válek. Co jejich oběť pro vás a pro nás všechny dneska znamená?

Jako ministryně obrany a předtím i jako poslankyně jsem Ukrajinu navštívila několikrát, ale tato cesta je opravdu trochu jiná, protože navštěvujeme města a pamětní místa, která jsou spojená s naší historií, s historií vojáků bojujících v rakousko-uherské armádě, legionářů a vojáků, kteří bojovali za druhé světové války. Asi nejznámější je u nás bitva u Zborova. Myslím si, že je pro nás strašně důležité nezapomínat na tyto hrdiny, z nichž řada není ani pochována v ČR nebo na Slovensku.

Cítím jako ministryně obrany povinnost, abychom si tyto válečné oběti připomínali a připomínáme si je i na Ukrajině, která už třetím rokem vede hrdinný boj proti okupantům z Ruské federace. To, co zdejší lidé prožívají každý den, cítíme na každém kroku. V noci na dnešek jsme také zažili poplach. Naštěstí to nebylo nic vážného, ale v takovýchto stresujících situacích žijí Ukrajinci třetím rokem a to je něco, co máme mít na paměti. My nemáme právo být z té války unaveni. Oni mají právo být unavení a vyčerpaní. Mají právo požadovat po civilizovaných demokratických zemích kolem nich vlnu solidarity a pomoci. Jsem ráda, že se to stále děje. My se můžeme uskromnit, ale Ukrajinci častokrát bojují o přežití.

V Černivcích jsme viděli i řadu čerstvých hrobů, mnohdy ještě bez náhrobků. Jaký to ve vás vyvolává pocit, když vidíme jejich nešťastné příbuzné?

Tento zbytečný konflikt, který zcela bezprecedentním způsobem vyvolalo Rusko, ve mně vyvolává na každém místě Ukrajiny obrovský smutek a obrovské naštvání, ale také obrovskou sílu, abych jako ministryně obrany nepolevila ani den v pomoci Ukrajině. Při setkáních se zástupci místních samospráv se jich vždycky ptám, co pro vás může naše země ještě udělat. Od zástupců Starého Martynivu jsme se dozvěděli, že by se potřebovali připravit na zimu. Na zimu se mohou připravit jenom tak, že budou mít dostatek záložní energie ve chvíli, kdy by opět Rusko bombardovalo civilní obyvatelstvo a civilní infrastrukturu. Je to drobná pomoc, protože to není vojenský materiál, ale je to něco, co lidem jejich život trošku usnadní.

Vojenská pomoc je však dál potřeba, když má Rusko možnost posílat další střely s plochou dráhou letu a balistické rakety. Je jen otázkou času, než se zase nějaká z ruských přesných zbraní trefí do zcela nevojenského objektu.

Zažili jsme to nedávno v podobě útoku na dětskou nemocnici, což mně přijde opravdu jako vrchol cynismu a něčeho, co nebývá běžně ve válečných konfliktech, a nedělo se to snad v takové míře, ani když jsme si zažívali jako Čechoslováci druhou světovou válku. Cíl Ruska je zastrašit civilní obyvatelstvo, vyčerpat a unavit je. Říká se tomu opotřebovávací válka, aby, jak se válka prodlužuje, obyvatelstvo více tlačilo na politiky, aby válku ukončili i za cenu nějakých kompromisů.

S kýmkoli jsem se tady bavila, každý si přeje mír stejně, jako si ho přejeme my, ale nikdo z těch lidí neříká, že si přeje mír za cenu toho, že by přišli o kus svého území. Že by oběti, které bohužel každým den přibývají, byly - nechci říct úplně slovo zbytečné - ale nedočkaly se nějakého rozhřešení. Válku vyvolal Vladimir Putin a lidé tady se ocitli v situaci, kdy museli ze dne na den prakticky beze zbraní bojovat s přesilou, než Západ začal posílat zbraně. Česká republika byla mezi prvními zeměmi, které je začaly posílat.

A pokračuje pomoc?

Pomoc pokračuje, pokračuje muniční iniciativa. Jsem moc ráda, že jsme si s panem prezidentem a s panem premiérem řekli, že pokud seženeme další finanční prostředky, chceme v muniční iniciativě pokračovat.

Válečné hroby připomínají lidi, kteří bojovali za existenci nebo za vznik Československa a asi je jedno, na které frontě. Jak moc je důležité připomínat si je pro pocit vlastenectví, což je slovo neoblíbené, ale myslím, že není špatné?

Nenechme si slovo vlastenectví ukrást od některých lidí, kteří to ženou do toho pravého extrému. Já si myslím, že vlastenectví je to nejlepší, co nás mohlo v různých etapách našich dějin potkat. I díky němu Československo vzniklo a přežilo. Zvládli jsme dvě války i komunistický režim a máme štěstí, že si můžeme připomenout 17. listopadu už 35 let života ve svobodné zemi. Ukrajinci to štěstí neměli a my musíme udělat všechno pro to, aby se dostali alespoň tam, kam se dostala ČR po roce 1989.

Dělení na východní a západní frontu nemám úplně ráda, protože vím, že po sametové revoluci bylo hodně moderní připomínat západní frontu a zápaďáky.

To byla reakce na situaci předtím.

Logická reakce na komunistický režim. Na druhou stranu každý, kdo se trošku blíže seznámí s hrdiny, kteří třeba padli v bitvě o Sokolovo nebo kteří osvobozovali Kyjev, kteří tady mají pamětní desky, válečné hroby a v řadě případech jsou tu i jejich těla, byli také hrdinové. Bojovali na východní frontě, ale nebyli to žádní bolševici, ani to nebyli lidé, kteří by bojovali pod Rudou armádou. Byli to lidé, kteří bojovali v samostatných československých jednotkách.

Tady bychom možná měli trošičku víc edukovat společnost, aby nebrala automaticky, že to, co bylo východní, bylo spojené jenom s tím špatným, rudým. Tak to nebylo a není. Proto si myslím, že i v ČR bychom měli důsledně dbát na to, aby se neničila pamětní místa, pietní místa, odkazy lidí, kteří se zasloužili o osvobození naší země, byť si můžeme stokrát říkat ano, možná to Američani měli blíž, možná by to bylo jednodušší, možná by bylo méně obětí, ale možná taky ne.

A já nechci v tomto ohledu zpochybňovat historii. Vím, že je to hodně citlivé, protože Rusko je agresor, přerušili jsme kontakty s lidmi z oblasti válečných hrobů v Ruské federaci, ale nemáme informace o tom, že by naše hroby ničili a my nemůžeme dělat to samé v naší zemi.

Celý rozhovor si můžete přehrát v úvodu článku nebo podcastových aplikacích.