Tragédie Kryštofa Haranta: Zradili ho ti, jimž nejvíc věřil

Zatímco odsouzenec vzkazoval po faráři Janovi Rosaciovi manželce, „aby při náboženství byla stálá“ a ve víře podobojí vychovala jeho děti, z tribuny čestných hostů přihlížel popravě Heřman Černín, někdejší přítel a druh z cesty do Svaté země.

To jitro 21. června 1621 bylo předzvěstí neklidných časů, kdy jedni přišli o vše, zatímco jiní využili tragédie k vlastnímu obohacení. Popravy a posmrtné zohavení mrtvých totiž vítězům od Bílé hory nestačily. Na prvním místě šlo o majetek. A tak po exekucích následovaly konfiskace, které zruinovaly rodiny odsouzených a povznesly císařovy věrné přívržence.

Pozůstalým nezůstalo moc možností volby: mohli živořit na okraji společnosti, odejít do exilu nebo se stát katolíky. Anna Salomena, vdova po Kryštofu Harantovi, prokázala pragmatickou schopnost přežití: necelé čtyři roky po popravě manžela se provdala za Heřmana Černína. A syny dala na vychování k jezuitům.

Paradoxní je, že převážnou většinu života byl Kryštof Harant vyznáním katolík. Jako katolík také vyjížděl na jaře 1598 na pouť do Svaté země. Doprovázel ho o dvanáct let mladší Heřman Černín z Chudenic, blízký příbuzný jeho nedávno zemřelé manželky Evy.

Oba nepříliš bohatí šlechticové netoužili po kariéře u armády ani církve, ale po dobře placené funkci u dvora. A v cestě viděli prostředek, jak na císaře zapůsobit.

V poutnickém rouše navštívili Boží hrob v Palestině, v Egyptě se plavili proti proudu Nilu, při pouti na horu Sinaj byli přepadeni loupeživými Araby...

Přestože byli spřízněni rodem a prožili mnohá dobrodružství, jejich přátelství zřejmě nebylo bez výhrad.

„V cestopisu je Černín v řadě epizodních historek líčen jako naprosto nesnesitelný blbec, který kolikrát ještě zkomplikuje už tak těžkou situaci, do níž se dostali,“ konstatuje historička Marie Koldinská v dokumentu ČT Cesta intelektuála k popravišti.

Vypadá to, že souputníci si trochu lezli na nervy. Možná hrál roli věkový rozdíl i kariérní ctižádost.

„... cesta obohatí mě v každém případě, dá mi příklady vkusu uměleckého a vyzbrojí mě poznáním a zkušenostmi pro celý život,“ očekával Kryštof, zatímco Heřman v dopise císaři vyjádřil touhu, „aby poznatky a zkušenostmi svými snad budoucně Vašemu císařskému a královskému Veličenstvu a jasnému rodu habsburskému s oddaností a věrností sloužiti mohl“.

Přesto Rudolf II. udělil šlechtický titul Harantovi. Pozval ho také ke svému dvoru, zatímco dravý Černín si musel na císařskou přízeň ještě nějaký rok počkat. Kryštof se stal jedním z Rudolfových oblíbenců, dokonce směl zhlédnout jeho žárlivě střeženou sbírku umění a kuriozit. Propůjčení některého z vytoužených výnosných úřadů se však nedočkal.

A když byl v roce 1611 duševně labilní Rudolf donucen abdikovat, nový císař Matyáš Haranta v rámci úsporných opatření propustil. Po dvanáctileté službě u dvora...

Harant si ani poté nemohl stěžovat na chudobu. S druhou manželkou Barborou vyženil část panství Pecka s hradem („Hrad jako pecka malý, ale také tak tvrdý,“ jak napsal spisovatel František Kožík). Když zemřela, oženil se potřetí a z peněz, které jeho nové ženě Anně Salomeně odkázala matka, časem dokoupil i zbytek državy: zlaté doly ve Stupné, pivovar, mlýn pod hradem, pilu, lom na kámen, hospodářský dvůr, několik vesnic.

Po odchodu od dvora Harant zveleboval rodové sídlo, skládal hudbu - a nejspíš se užíral pocitem křivdy. Jako hospodář sice prosperoval, stále častěji však naslouchal sousedům, kteří byli rozhodnými odpůrci Habsburků: Thurnům a Smiřickým, Šlikovi, Budovcovi. Snad i pod jejich vlivem přestoupil s celou rodinou někdy v roce 1618 z katolické víry na evangelickou.

V době, kdy se prozíraví aristokraté jako Valdštejn nebo Lichtenštejn stávali katolíky, konvertoval opačným směrem... Překvapivý krok u muže, který se po celý život projevoval jako umírněný, nicméně nepochybující katolík! Ovlivnily ho snad zkušenosti z cestování nebo názory sousedů? Byla důvodem ukřivděná ješitnost nebo prospěchářství spojené s politickou krátkozrakostí?

Nejspíš od každého trochu. Ať už byly příčiny konverze jakékoli, Kryštofovo chování na popravišti naznačuje, že změna přesvědčení byla upřímná.

Na protest proti porušování zásad náboženské svobody vyházeli v květnu 1618 vzbouřenci vedení Jindřichem Matyášem Thurnem z oken Pražského hradu dva královské místodržící a sekretáře. Přestože dotčení pánové defenestraci - českou to specialitu, již třetí v pořadí - přežili, vzpoura začala.

Generální sněm zemí Koruny české sesadil čerstvého Matyášova nástupce Ferdinanda II., militantního katolíka, a králem zvolil protestanta Fridricha Falckého. Harant byl jmenován komisařem vojenského lidu.

Vzápětí odvolal Heřmana Černína z výnosné funkce hejtmana Starého Města pražského. Tehdy se cesty někdejších přátel rozešly definitivně. Zatímco Heřman prchá z Čech, Kryštof se účastní povstání.

S armádou českých stavů obléhá Harant v létě 1619 Vídeň a velí dělostřelbě, která ostřeluje císařský palác. Šlo spíš o demonstraci síly než o skutečné ohrožení, protože s deseti lehkými polními děly se Hofburg nedal ani ohrozit, natož dobýt, císař si však tu potupu dobře zapamatoval.

V lednu 1620 byl Kryštof jmenován prezidentem České komory, jednoho z nejvyšších zemských úřadů. Jeho životní ctižádost se konečně naplnila. To už ale nejspíš tušil, že vsadil na špatnou kartu.

Nemohla mu ujít prázdnotou zející státní pokladna, demoralizace vojska, jemuž nebyl vyplácen žold, ani nedůvěra vyšší české šlechty ve zdar povstání.

Nebylo však cesty zpět. O osudu stavovského povstání definitivně rozhodla sotva dvouhodinová bitva na Bílé hoře. V neděli 8. listopadu 1620 rozprášily české vojsko spojené armády Ferdinanda II. a německé Katolické ligy.

O pět dní později je datována listina, v níž více než dvě stovky vůdců českého povstání včetně Kryštofa Haranta vyslovují pokornou lítost, „že se proti Jeho Milosti císaři, jakožto našemu pořádnému, postoupnému, korunovanému, pomazanému... králi a pánu pozdvihli“, a přísahají Ferdinandovi II. věrnost...

Z hrdých rebelů se stali pokorní prosebníci. Císaře však neobměkčili. Panu Harantovi nepomohl ani fakt, že na Bílé hoře nebojoval a uchýlil se na Pecku. Tam trpně a v obavách vyčkával věcí příštích, přestože mohl spasit život útěkem do zahraničí, jako to prozíravě udělal hrabě Thurn.

Naivně podcenil situaci a doufal, že bouře přejde. Jenže ona nepřešla. Válka mezi katolíky a evangelíky, kterou české stavovské povstání předznamenalo, trvala třicet let. A tvrdá císařská ruka si porobila „kacířské“ Čechy a Moravany na další tři staletí... To ale předbíháme.

Kryštof Harant byl zatčen a převezen z Pecky k výslechu a soudu do Prahy. Kromě vykonávání úřadů za Fridricha Falckého mu přitížila také střelba do císařských oken. A neměl - třeba na rozdíl od Viléma staršího Popela z Lobkowicz - přímluvu v podobě vlivných katolických příbuzných. Rozsudek zněl: smrt stětím a ponechání hlavy při mrtvém těle.

Krutost staroměstské exekuce, která proběhla 21. června 1621, otřásla tehdejší Evropou. Poslední okamžiky odsouzených popsal farář Jan Rosacius-Hořovský ve spisku Koruna neuvadlá mučedlníkův božích českých.

„Uhodilo pět hodin na půl orloji, a v tom na hradě Pražském bylo z kusu udeřeno“ na znamení k započetí exekuce. První šel hrabě Jáchym Ondřej Šlik, po něm Václav Budovec. Následoval Kryštof Harant.

„Jestliže má milá manželka setrvá u víře podobojí, nechť sobě to jistotně zaslibuje, že se se mnou v slávě nebeské shledá; pakli ne, nechť se tím marně nekojí... z strany mých dětí, to, že jí dostatečně poroučím a vůli mou poslední oznamuji, aby jim za praeceptora jezovitu... nebrala; nebo já vím, že by je tím... jedem Antikristovým nakvasili..., jestliže její nedbanlivostí který z mých dětí převeden bude, že na ni v den soudný budu pánu Bohu žalovati, a z toho ona jemu hrozný počet vydávali musí,“ zapřísahal kněze Jana.

„Ach, můj milý Bože, jaké země jsem projel, v jakých nebezpečenstvích býval, za kolik dnův chleba nevídaje, pískem jsem se jednou zasypal, a ze všeho mi můj milý Bůh pomohl; a nyní v své milé vlasti nevinně umříti musím. Odpustiž, pane Bože, mým nepřátelům!“ posteskl si, než vystoupil na popravčí lešení.

Poté odsouzenec svlékl kabát a poklekl na popravčí místo. „Pane Ježíši Kriste, synu Boha živého, přijmiž duši mou, tobět ji poroučím, ó, pane Ježíši Kriste!“ promluvil naposledy. Vzápětí meč kata Mydláře ukončil jeho život.

Z tribuny přihlížel popravám staronový staroměstský hejtman Heřman Černín, který se vrátil do Prahy s vítězným císařským vojskem. Jak popisuje historik Josef Pekař, od hrozného divadla odvrátil oči jen na několik minut: když na popraviště vystoupal jeho bratr Diviš, který byl - jako jediný katolík mezi popravenými - odsouzen za to, že na rozkaz nejvyššího purkrabího vpustil v den defenestrace na Hrad vzbouřence.

„Nevíme, že by byl Heřman za bratra intervenoval; o Harantovi si poznamenal, že si trest zasloužil,“ uvádí Pekař.

Harantovy ostatky byly zahaleny do černého sukna, na kterém klečel při popravě, a vydány manželce. Paní Salomena je nechala převézt na Pecku, kde manžela pochovala v kryptě pod kůrem kostela. Následovaly konfiskace.

Polovinu Pecky patřící popravenému směla vdova v roce 1623 s císařovým souhlasem znovu vykoupit, rok poté však celé panství prodala pod nevybíravým nátlakem Albrechtovi z Valdštejna.

Také Heřman Černín výhodně skupoval konfiskovaný majetek odsouzenců a postupně nashromáždil obrovské jmění. Zároveň sbíral tituly u císařského dvora: stal se komořím a později byl povýšen na hraběte. Když v roce 1624 zemřela jeho manželka Marie Anna, požádal o ruku vdovu po svém někdejším příteli.

Pro Annu Salomenu to byla nabídka, která se neodmítá. V roce 1625 se za Černína provdala. Vrátila se také ke katolické víře a v rozporu s Harantovou poslední vůlí dala jeho syny na vychování k jezuitům. Zachránila tak pragmatická vdova sebe a děti? Anebo bylo všechno úplně jinak?

Podle kněze Jana Rosacia označil Kryštof ve svém kšaftu manželku za „velmi vrtkavou a nestálou“. Možná nemyslel jen ve víře. Jak totiž prozrazují dopisy Anny Salomeny, zachované v rodinném archivu Černínů v Jindřichově Hradci, ke svému poslednímu manželovi měla vztah velmi vřelý.

V jejích listech je znát skutečná zamilovanost, přestože svazek zůstal bezdětný. „Mé ze všeho nejmilejší srdéčko“ nebo „Mé ze všeho světa po Pánu Bohu jediné potěšení“, tak něžně oslovuje Heřmana. Až se nabízí myšlenka, že silná náklonnost mohla vzniknout už za předchozího manželství.

Do roka po svatbě odkázala Anna Salomena muži celé své jmění pod podmínkou, že „by jejím dětem z prvního manželství Harantům Janu Vilémovi, Leopoldu Jiříkovi, Václavu Rudolfovi a Sybille vyplatil na rovné díly... 100 000 kop grošů míšenských, které na statku Pecce pojištěny byly“. Zemřela v roce 1632, její potomci se však dědictví nedočkali. Zřejmě ani náklonost k Anně nedokázala vyhrát nad Heřmanovou hamižností.

Podle historika Josefa Pekaře nechal Jan Vilém dokonce vydat na otčíma kvůli neproplaceným penězům „zatýkací rozkaz“. Černín tehdy nevlastního syna označil „untreuer Bosewicht“, nevěrný darebák.

Prostřední syn Leopold Jiří vstoupil - stejně jako jeho starší bratr - k císařskému vojsku. Padl ve zralém věku v souboji s důstojníkem, který mu předhazoval, že jeho otec zradil císaře.

Také nejmladší Václav Rudolf, představený řádu bosých augustiniánů, nevycházel s otčímem dobře. V roce 1648 mu poslal „hrozné psaní, že otec jeho, popravený Kryštof Harant, snad z ponuknutí Černínova hrdlo ztratiti musil“, jak uvádí Pekař.

Šlo pouze o antipatii, nebo na tom bylo zrnko pravdy? To dnes rozhodneme stěží. Jisté je jen, že rod Kryštofa Haranta vymřel roku 1728 pravnukem Františkem Pavlem a dnes ho připomíná jen hrdá Pecka, která se tyčí nad stejnojmenným městečkem v Podkrkonoší.