Na Blízkém východě je svět ještě v pořádku, neřeší tam počet pohlaví, tvrdí Čech

Na Hedvábnou stezku vyrazil Půlpán v září roku 2018, nápad na její zdolání byl podle něj impulzivní. Sám nejprve neočekával, že se mu podaří dojít a dojet stopem až do Číny, v putování chtěl pokračovat zkrátka do doby, než ho přestane bavit.

„Moje cesty se odvíjí samovolně. Kdybyste se mě kolikrát ráno zeptal, kam chci v daný den dojet, tak vám to neřeknu, protože nevím. Někdy se zaseknete v poušti nebo potkáte někoho, s kým strávíte několik dní. Takže neplánuji,“ připouští Půlpán s tím, že v podobném duchu se odvíjelo právě i jeho putování napříč starou obchodní trasou mezi Evropou a Čínou.

Impulzem k cestě bylo podle cestovatele několik faktorů, mezi nimiž byla i náročná práce nebo úraz, kvůli kterému skončil v nemocnici. „V pátek jsem si řekl, že v sobotu pojedu na výlet a ten výlet trval rok a půl,“ konstatuje Půlpán s tím, že ani nijak důkladně neřešil přípravu či vybavení; vyrazil poměrně nalehko s třemi tričky a v jedněch džínách. „Chodím do světa v tom, v čem chodím i doma,“ tvrdí.

„Myslím, že štvu docela hodně lidí tím, že nemám plán. Ale proč bych ho musel mít? Já prostě jedu a chci poznávat svět takový jaký je. Chci se nechat překvapit,“ říká cestovatel v podcastu.

Když Půlpán dorazil do Číny, uvědomil si, že s cestováním jen tak skončit nechce, a tak půjde dál, dokud ho nezastaví nějaká komplikace. Tou byl nakonec covid, kvůli němuž se z jihovýchodní Asie vracel zpět do Evropy. Doma pak napsal o svém putování knihu. A jakmile to situace umožnila, vyrazil opět do světa.

V domovském Česku na něj lze narazit velmi zřídka. Když necestuje sám, vozí do zahraničí zájemce na expedice, na nichž uplatňuje podobnou filozofii jako při sólo výpravách: nic zásadního neplánovat.

Půlpán také zastává názor, že cestování musí bolet a být nepohodlné, protože jedině tak se člověku vryjí vzpomínky do paměti. Zážitky jsou v jeho případě často spojené s lidmi, kvůli kterým cestovatel do zahraničí také vyráží. Na osamělé putování, při kterém by nepotkal živáčka, ho příliš neužije.

Za svůj život procestoval Půlpán už 92 destinací, včetně Íránu, Iráku, Indie, Palestiny nebo neuznané republiky Abcházie na březích Černého moře. V Číně také překračoval hranice do Ujgurské autonomní oblasti, kde ho zastavila hlídka. Nejvíce k srdci však českému cestovateli přirostl Blízký východ. „Nějak se stalo, že se tam cítím jako doma,“ tvrdí.

„Já vždy říkám, že je tam svět ještě v pořádku. Nikdo tam neřeší, kolik máme pohlaví, jestli jste zelený, bílý nebo černý. Řeší jen to, jak se k nim chováte,“ tvrdí Půlpán. Zároveň však připouští, že jeho pozitivní zkušenosti mohou plynout z toho, že je muž a jako žena či příslušník sexuální menšiny by možná mluvil jinak.

„Je tam ale úcta ke starším lidem nebo i k vám jakožto k poutníkovi. Zároveň Blízkým východem kráčela historie, ať už zmíníme Mezopotámii či Perskou říši,“ konstatuje Půlpán s tím, že ho baví objevovat tamní památky.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Existují nicméně i země, jejichž návštěvu český cestovatel odkládá. Patří mezi ně například Maledivy, které vnímá jako typickou válecí destinaci, což ho neláká. „Jednou se tam asi na pár dní podívám, ale úplně se tam nehrnu. A zatím mě ještě vítr nezavál do Jižní Ameriky,“ tvrdí Půlpán.

Proč cestuje se dvěma pasy? Z jakého důvodu ho láká nízkonákladové cestování a spí také občas v luxusních hotelech? Dozvíte se v celém hodinovém rozhovoru. Můžete se na něj podívat na videu, případně si jej pustit v audio přehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Chtěli byste si poslechnout povídání s někým konkrétním, kdo má k cestování co říct? Své tipy můžete posílat na adresu michael.svarc@novinky.cz, do předmětu uveďte „Slepá mapa“.