Masaryk prý nechal střílet do dělníků. Historická hloupost zneužitá komunisty se šíří dodnes

Přesuňme se do roku 1931. Československo, stejně jako zbytek světa, zasáhla velká hospodářská krize. Prudce rostl počet nezaměstnaných a chudých lidí, kteří neměli ani na jídlo. Životní úroveň se snižovala. Do toho vstoupila Komunistická strana Československa – partaj, která se po neúspěchu ve volbách v roce 1925 ocitla na pokraji rozpadu. Její recept na návrat byla radikalizace za každou cenu. A právě sociální nepokoje byly silným politickým motorem tehdejších komunistů proti vládnoucí vrstvě.

Stávky dělnické třídy byly čím dál častější. Radotín, Frývaldov (dnešní Jeseník), Most, slovenské Košúty nebo Duchcov. To všechno byla města, kde k nepokojům došlo. A právě v Duchcově se 4. února roku 1931 shromáždily asi čtyři stovky demonstrantů, kteří chtěli na okresní hejtmanství předat seznam svých požadavků.

V jejich čele stál tehdejší komunistický senátor Petr Stránský. Demonstrace byla nepovolená a směřovala do centra. U železničního viaduktu na jižním okraji Duchcova protestující zastavila jedenáctičlenná četnická hlídka. Její velitel vyzval dav k rozchodu, ale demonstranti neuposlechli a po následném pokusu o prolomení následovala střelba. Takzvaná duchcovská stávka vygradovala v krveprolití. Zemřeli čtyři nezaměstnaní demonstranti a několik dalších bylo zraněno.

Stránský byl následně jakožto organizátor nepovolené demonstrace zatčen, zbaven imunity a následně odsouzen k ročnímu trestu vězení za podněcování k útoku na úřední osoby.

Podobný scénář se zopakoval i ve Frývaldově, kde zemřelo v listopadu 1931 dokonce osm lidí. Komunisté tam zorganizovali pochod nezaměstnaných, který opět přerostl ve střet s četníky. Oficiální verze událostí se od pohledů dělníků lišila: zatímco podle tehdejších bezpečnostních složek začali demonstranti po četnících házet kameny, z pohledu dělníků šlo o střet vyhecovaný právě policisty.

Ptáte se, jakou roli hraje v událostech prezident Masaryk, kterého se týká zmíněná věta o „střílení do dělníků“? Jak uvedl pro Český rozhlas historik Michal Stehlík, jde doslova o „historickou hloupost“. Podle něj k tomuto příkazu neměl Masaryk pravomoci, a jde o čirou propagandu. Podívejme se na tehdejší zákon. Podle něj mohl rozkaz ke střelbě vydat pouze velitel zásahu, a to jen v přesně stanovených případech: při nutné obraně, když nebylo možné jinak překonat odpor nebo při pronásledování nebezpečného zločince.

Masarykova pozice ve třicátých letech skutečně nebyla jednoduchá. Jako prezident musel balancovat mezi různými zájmy v době prohlubující se krize. Jak se píše v knize Soudobé dějiny, na které pracovala Akademie věd ČR, Masaryk v době vrcholící krize, kdy nezaměstnanost dosáhla milionu lidí, mluvil i o „pozitivních účincích“ krize. Říkal, že krize společnost naučí skromnosti, omezí luxus a přepych bohatých lidí.

Masaryk věděl, že situace je výbušná, a státní správě dal pokyn, aby ostře zasahovala proti politickému extremismu. Se zákroky, při nichž zemřeli nezaměstnaní dělníci, však nesouhlasil. Podle historika Jiřího Pernese chtěl vysvětlení od tehdejšího ministra vnitra Juraje Slávika. Ten mu odpověděl, že četníci stříleli v sebeobraně před agresivním davem a šlo jim o život.

Masaryk si v soukromí stěžoval i na nefunkčnost systému - vadila mu roztříštěnost politických stran a všudypřítomná korupce. V březnu 1932 napsal příteli Josefu Svatopluku Macharovi, že korupčníci jsou vzájemně provázaní, a tak je těžké tento neduh stíhat.

Komunistický tisk měl však jasno. Tragické události začal prezentovat jako důkaz Masarykovy krvavé vlády, prezidenta vyobrazoval na karikaturách, ověnčeného puškami a granáty. Cílem bylo nabořit image první republiky jako stabilní demokracie.

V druhé fázi, tedy po převratu v roce 1948, bylo potřeba zničit symbol svobody, kterým Masaryk pro mnohé zůstal. Vedení KSČ vyhlásilo boj proti masarykismu, nechalo bourat jeho sochy a přejmenovávat ulice.

Je zajímavé sledovat, jak se tato účelově vytvořená „historická pravda“ dokázala zakořenit v české paměti. I dnes se objevuje v internetových diskusích nebo je šířena na sociálních sítích. Většinou ji sdílejí lidé, kteří ji nekriticky převzali z doby komunistického režimu, ačkoliv neexistuje jediný důkaz o nějakém Masarykově rozkazu k zabíjení lidí.

Každá propaganda potřebuje jednoduché příběhy, a jakmile se jednou uchytí, šíří se dál. I dnes najdete lidi, kteří ho budou opakovat, ať už z neznalosti, nebo prostě proto, že se jim hodí do jejich vidění světa. Pro někoho je první republika ideál demokracie, pro jiného období kapitalistického útlaku. A Masaryk se tak střídavě mění v hrdinu, nebo padoucha. Právě podle toho, kdo vypráví příběh.