Kdo to byli banderovci? Dnes slouží hlavně jako nástroj ruské propagandy

Nahlédněme nejdřív do historie. Po první světové válce a rozpadu Rakousko-Uherska byly historické ukrajinské země rozděleny mezi několik států, včetně Sovětského svazu a Polska. Ukrajinci se tak najednou ocitli v prostředí, kde žádný z těchto států neprojevoval plnou ochotu uspokojit jejich nárok na národní identitu. V Sovětském svazu byli vystavováni tvrdým represivním opatřením, v Polsku šlo o utiskovanou menšinu. Jakékoli snahy o vytvoření autonomních struktur byly potlačované, což nakonec zhoršovalo jejich postavení.

Když v roce 1929 vznikla na západní Ukrajině Organizace ukrajinských nacionalistů – OUN, která se zasazovala o právo sebeurčení pro Ukrajinu, vstoupil do ní i tehdy 20letý Stepan Bandera. Hlavním nepřítelem OUN byl Sovětský svaz a komunismus a její hlavní činnost zahrnovala propagandu, sabotáže nebo atentáty.

V roce 1934 byl Bandera zatčen za účast na atentátu na polského ministra vnitra Bronislava Pierackého. Ten na místě zemřel a Bandera za nařízení provedení atentátu dostal doživotí, ale nakonec vězení opustil v roce 1939, kdy Německo napadlo Polsko a nastaly nové politické podmínky v regionu.

I po jeho propuštění ale byla Ukrajina dál pod vlivem střetů dvou velmocí. Organizace ukrajinských nacionalistů se rozdělila na dvě nepřátelské frakce – OUN-M podle Andrije Melnyka a radikálnější křídlo, známé jako OUN-B, podle Bandery. V té době, kdy se nacistické Německo připravovalo na útok na Sovětský svaz, přislíbili někteří banderovci věrnost německému vedení.

Nacisté pak ukrajinské ambice využívali pro své vlastní zájmy, hlavně po útoku na Sovětský svaz v červnu 1941. Téhož roku banderovci vyhlásili ve Lvově nezávislý ukrajinský stát s premiérem Jaroslavem Steckem a vznikl takzvaný Akt o obnovení ukrajinské státnosti. V dokumentu naznačovali naději na spolupráci s nacistickým Německem – především s očekáváním, že Německo pomůže osvobodit Ukrajinu od sovětské nadvlády. Akt končil známým zvoláním „Sláva Ukrajině“.

Jenomže Adolf Hitler dal ale jasně najevo, že nepodporuje ideu ukrajinské nezávislosti, Bandera byl zbaven možnosti cestovat na Ukrajinu a následně zatčen. Dokonce skončil v koncentračním táboře Sachsenhausen, odkud byl propuštěn až v dubnu 1944. Nutno říct, že byl držen v podmínkách, které nebyly tak drastické jako v mnohých jiných případech.

Během druhé světové války se činnost hnutí, které Bandera vedl, výrazně proměnila. I když se uvádí, že samotný Bandera se žádných zločinů po boku nacistů osobně nedopouštěl, jeho stoupenci se zapojili do řady krutých činů.

V roce 1941 se banderovci připojili k německé policii, čímž pomáhali nacistům při vraždění Židů na západní Ukrajině. V únoru 1943 pak jednotky Ukrajinské povstalecké armády, úzce spojené s nimi, zahájily etnické čistky regionu Volyně. Polští historici odhadují, že mezi lety 1943 a 1945 při nich bylo povražděno od 80 do 100 tisíc osob polských civilistů, včetně žen a dětí, a dalšího půl milionu Poláků bylo nuceno opustit své domovy.

Bandera po svém propuštění z koncentračního tábora dál vyjednával s nacisty a zřídil velitelství v Berlíně, aby pokračovalo ve vedení Ukrajinské povstalecké armády proti sovětským silám. Tato spolupráce byla součástí jeho širší strategie pro podporu ukrajinských nacionalistických cílů, která odrážela složitý a často nepřátelský vztah s Němci.

Stepan Bandera se usadil v Mnichově a pokračoval v odporu proti sovětskému režimu. Po válce se stal tvrdým kritikem sovětského režimu a jeho nepřetržitá opozice nakonec vedla k jeho zavraždění. V roce 1959 byl Bandera zabit agentem KGB pomocí kyanidu stříknutého do obličeje.

Jakou roli hráli banderovci v poválečném Československu, si můžete přečíst například na stránkách Vojenského historického ústavu. Další historické informace o banderovcích zpracoval například Český rozhlas.

Ukrajinští emigranti na Západě Banderu v podstatě uctívali, zatímco na východě Ukrajiny, kde převažoval sovětský vliv, byl vnímán výhradně jako nacistický kolaborant. Například na konci funkčního období bývalého prozápadního prezidenta Ukrajiny Viktora Juščenka,byl Bandera posmrtně vyznamenán titulem „Hrdina Ukrajiny“. Oproti tomu jeho následovník, proruský prezident Viktorov Janukovyč, mu tento titul odebral.

Na jednoznačné roli Stepana Bandery se neshodnou ani historičtí badatelé, ani samotní Ukrajinci. Průzkum nadace Democratic Initiative Foundation v srpnu 2022 zjistil, že téměř 50 procent obyvatel Ukrajiny vnímá Banderu pozitivně při formování ukrajinské státnosti, negativně odpovědělo 11 % dotázaných a dalších 19 % uvedlo, že mají k jeho aktivitám pozitivní i negativní postoje.

Kvůli zmíněné složité souhře historických křivd vznikaly po celé Ukrajině kritizované sochy na poctu ukrajinským nacionalistům, kteří měli během války napojení na nacismus. Ukrajina má několik desítek pomníků a desítky názvů ulic oslavujících Banderu.

Označovat Ukrajince za banderovce tedy lze. I lidé, kteří měli k Banderovi rezervovaný vztah, ho začali v posledních letech oceňovat. To z nich ale nedělá fašisty, natož nacisty.

Banderovci se v ruské propagandě používají jako synonymum pro „fašisty“, kteří jsou pro Vladimira Putina zosobněním celé západní Ukrajiny. Odtud se objevila i bizarní a neustále dokola omílaná zmínka o denacifikaci. Právě tou Putin ospravedlňuje útok na Ukrajinu. Jeho cílem je vyvolat v obyvatelích Ruska pocity národní pomsty a připomenout hrdinské časy druhé světové války.

Z tohoto pohledu pak vychází celá kremelská propaganda, každý proruský příspěvek na sociálních sítích, zpráva v řetězových mailech.

Ale v čem je tedy současná Ukrajina fašistická? Fašismus se vyznačuje autokratickým diktátorem, Ukrajina je pluralitní demokracie, kde se u moci střídají různé strany, vlády a prezidenti s různými ideovými názory. Nacismus je pak radikální formou fašismu, který spojuje autoritářství s rasistickou a antisemitskou ideologií.

Fašismus je něco, k čemu má blíž spíše Putinovo Rusko, který tam s krátkou pauzou, kdy byl na čtyři roky premiérem, vládne od začátku tisíciletí. Nechal změnit ústavu, aby mohl být opět zvolen, potlačuje svobodu tisku, opozici, rozhání protivládní demonstrace.

Podle výzkumu agentury Pew Research z roku 2018 je Ukrajina jedna z nejméně antisemitských zemí východní Evropy. Mít Žida za souseda by vadilo jen pěti procentům obyvatel. Pro srovnání, v České republice to bylo 19 procent.

Celý díl Řetězáku si můžete přehrát v úvodu článku nebo podcastových aplikacích.