Petr Pavel: Politická kultura není dobrá ani na straně vlády, ani opozice

Ještě úplně ne, ale mám představu.

Já ji sděluji stěží svojí ženě, takže se nebudu o ni dělit s občany.

Oznámím to včas a myslím, že se budu držet zvyklostí mých předchůdců. Dosavadní praxe byla v průměru čtyři až pět měsíců a já to dodržím.

Samozřejmě beru v úvahu všechny rizikové faktory, ale ten skutečný termín opravdu oznámím až někdy v průběhu května.

Čím delší je oficiální kampaň při stejném limitu, tím větší je nutkání politických stran nějakým způsobem pravidla obcházet. Samozřejmě nerad bych vytvářel prostředí, ve kterém budou strany hledat cesty, jak obcházet pravidla a zákon.

Takže se právě proto budu držet zvyklosti, to znamená vyhlášení voleb čtyři až pět měsíců před volbami, což je, řekl bych, i rozumné z hlediska toho, co potřebují strany na kampaň.

Budu zdůrazňovat témata, která považuji za důležitá, jak jsem říkal i ve svém novoročním projevu. Nerad bych, aby předvolební kampaň byla jenom negativním vymezováním se proti něčemu. Rád bych, abychom vedli co nejkonkrétnější debatu na témata, která by nás měla zajímat. Ať už je to bezpečnost, odolná společnost, naše konkurenceschopnost z hlediska ekonomiky, podpory vědy, výzkumu, vzdělávání.

To jsou témata, která by měly politické strany reflektovat. Ne pouze to, že budou hovořit o tom, co zruší, pokud budou zvoleny, nebo co kdo dělal špatně v uplynulém období.

Je to docela ilustrativní a odráží to úroveň naší politické kultury, a to jak na straně vlády, tak na straně opozice. A ta úroveň není dobrá. My bychom opravdu měli být schopni debaty, která bude věcná a kultivovaná. To nebrání politickým soupeřům být tvrdí. Ale být tvrdý ještě neznamená být nekonstruktivní, nekomunikativní. A tady se jasně ukázalo, že převládla snaha se vymezit a dát protistraně co nejmenší prostor, případně nedat jí možnost vyjádřit svůj názor.

Samozřejmě je to založeno na určité zkušenosti, protože těch obstrukcí jsme v tomto volebním období viděli možná více než v těch předchozích. Ale pokud to vezmeme jako normu, pak se na ničem nemáme šanci dohodnout, protože budeme neustále v opozici jeden vůči druhému.

Bezpečnost v tom nejširším slova smyslu, tedy vnitřní i vnější, ovlivňuje naše životy ve všem, co děláme. V tom bychom skutečně shodu najít měli. Při této mimořádné schůzi se to nepovedlo. Ať vyhodnotí politologové, kde a u koho byla větší chyba.

Ale já v tom smysl vidím, budu hledat další cesty, jak hovořit s předsedy jednotlivých stran nebo s uskupeními. Budu se snažit identifikovat prostor shody a na tom stavět, protože nějaký průnik musíme mít, abychom mohli mít kontinuitu.

Budeme-li neustále skákat dopředu, zpátky, dopředu, zpátky, tak budeme vynakládat spoustu úsilí, času a peněz naprosto zbytečně.

Mám za to, že to šlo udělat lépe. Myslím si, že trocha dobré vůle na straně vlády nechat promluvit alespoň zástupce s přednostním právem ze strany opozice by uspokojila obě strany a nijak by to nenarušilo myšlenku jednat potom v uzavřeném formátu, kdy by se projednávaly informace utajovaného charakteru. Ten prostor opozice měla dostat.

Málo z nich je opravdu tajných, nebo dokonce přísně tajných, ale přece jenom jsou věci, které není dobré projednávat úplně veřejně. Ne proto, že by je neměli slyšet naši občané, ale protože je slyší i naši protivníci. I když bychom si neměli dělat iluze, že nevědí o našich slabostech, některé věci, které se projednávají interně na půdě parlamentu, by tam měly zůstat.

Ale na druhou stranu, diskuze o tématech, která se nevěnují utajovaným detailům, může být vydána veřejně.

Sněmovna může pozvat kohokoli. Když se bavíme o armádě, a téma mimořádné schůze bylo „Koncepce výstavby armády do roku 2035“, tak kdo je povolanější o té koncepci hovořit než náčelník generálního štábu a ministryně obrany? Oba tam byli. Náčelník generálního štábu doplnil informace, které přednesla ministryně, o vojenské technické detaily, které by poslanci měli slyšet.

Pokud se budeme bavit například o tom, jestli pokračovat v akvizici stíhacího letounu F-35 nebo ne, tak je dobré, když přiblíží jeho parametry někdo, kdo je dokáže zasadit do kontextu, a ne někdo, kdo jenom z internetu ví, že to je stíhací letadlo.

Že se vynoří informace o nějakém sporu, to není veřejné tajemství, ale veřejná věc. S panem premiérem jsme to řešili několikrát. Ne vždycky si lidé sednou a mohou mít různý přístup k řešení problémů. Ale mám za to, že si teď všichni uvědomují, co je ve hře, a že za situace, ve které jsme, osobní spory ustoupí do pozadí. V poslední době jsem nezaznamenal žádný další nový spor, který by bylo nutné řešit z úrovně premiéra nebo mojí.

Vidím to ve vnímání hrozeb. V Polsku byste těžko hledala někoho, kdo by pochyboval o tom, kdo je hlavní hrozbou. U nás taková univerzální shoda nepanuje. A stále slyšíme od některých stran zpochybňování. Například formulace: „Rusko nevnímám jako hrozbu. Rusko pro nás nepředstavuje žádné ohrožení, naopak je potřeba s Ruskem vztahy normalizovat.“

Svědčí to o tom, že nechceme vidět realitu. Jestliže nějaká země, která má tak silnou armádu jako Rusko a disponuje více než pěti tisíci jadernými hlavicemi, nás považuje za jednoho z předních nepřátel, a to nejenom proto, že jsme členem NATO, ale explicitně Českou republiku… Jestliže o nás hovoří jako o zrádcích a jestliže představitelé této země otevřeně hovoří, že je potřeba potrestat bývalé země Varšavské smlouvy za to, že se odklonily od Ruska, tak to musíme brát vážně.

Nemůžeme přece takovou zemi považovat za přítele, když ona nás považuje za zrádce a za nepřítele. Rusko se nechová jako přítel, Rusko se nechová ani jako země, se kterou by se dnes dalo jednat a se kterou by bylo možné dosáhnout shody a důvěřovat tomu, na čem se dohodneme.

Bude určitě dobré, když debatu začneme tím, kde jsou rizika. Opřeme to o fakta, analýzy bezpečnostních služeb i služeb našich spojenců. Myslím, že tak k tomu přistoupila vláda Petra Fialy. Reflektuje společné vnímání hrozeb v Alianci a v EU, včetně důrazu na posílení obranyschopnosti jak ČR, tak Evropy.

Určitě budu a dělám to. Nedávno jsem měl setkání s Andrejem Babišem tady na Hradě, kde jsme se o těchto věcech bavili. Nenabyl jsem dojmu, že by byl proti zvyšování výdajů na obranu. Naopak je chápe jako důležitou součást zvyšování naší obranyschopnosti, stejně tak považuje za důležité zvyšování obranyschopnosti celé Evropy. To, co ho asi popudilo nejvíc, je, že s ním o tom nikdo nemluvil. Že vláda rozhodla o navýšení výdajů a teprve potom svolala jednání. To myslím souvisí i s politickou kulturou, o které jsem mluvil.

Především je důležité, aby ten, kdo bude pověřen sestavením vlády, byl také schopen zajistit ve Sněmovně její podporu. A to vzejde z povolebních jednání. Pokud bude někdo nejenom vítězem voleb, ale zároveň bude schopen jednoznačně získat podporu ve Sněmovně, pak není žádný důvod, proč ho nepověřit sestavením vlády. Mnohokrát jsem opakoval, že se budu důsledně řídit nejenom literou, ale i duchem Ústavy.

Budu to s ním konzultovat. Považuji za správné, když prezident neříká designovanému premiérovi, kdo má nebo nemá být ministrem, ale aby s ním hovořil o tom, jak on toho kterého nominovaného člověka vidí, jaké vidí jeho přednosti, slabosti. Aby spolu dospěli k nějakému konsenzu dřív, než dojde k veřejnému odmítání. Protože řešit tuto situaci přes média bych považoval za velice nešťastné.

To je opravdu těžké říct. Teď bych jenom spekuloval. Těžko hovořit o tom, jestli odmítat, neodmítat, když nemáte před sebou žádné konkrétní jméno.

Bylo by to předmětem jednání. Kdybych byl v takové situaci, tak bych s tím, koho pověřím sestavením vlády, diskutoval. Odpovědnost za vládu je na premiérovi, a pokud si někoho vybere a bude si za ním stát a nebude to v příkrém rozporu s pravidly, pak by prezident neměl jít proti tomu.

Tady se opravdu dostáváme už na půdu spekulací a já bych tohle skutečně nechal až na výsledek voleb.

Podívejte se, jak se rychle situace vyvíjí. SPD si vybralo na kandidátku další subjekty. Ještě nejsme v oficiální kampani, uvidíme, jakých to dosáhne změn. Vidíme i další uskupení, hnutí Stačilo!, a možná se dočkáme ještě dalších změn a překvapení. Já bych to zatím opravdu moc nekomentoval, protože kampaň bude určitě velice dynamická a uvidíme, co z ní nakonec vyjde.

Měli bychom vést i širší debatu, co to vlastně znamená příklon na Západ. Donedávna jsme říkali, že příklon na Západ znamená společné demokratické hodnoty, dlouhodobé strategické cíle a pevnou transatlantickou vazbu. Dnes část z toho podléhá pochybám. Měli bychom definovat, jakým směrem chceme jít, kam chceme patřit, kdo budou naši hlavní spojenci. Na koho se budeme spoléhat? Protože je zřejmé, že země naší velikosti si nemůže dovolit chtít stát sama, stranou všech uskupení, ať už těch ekonomických, nebo obranných.

Musíme se bavit o tom, jakou Evropu a v jakém složení si představujeme. O tom, jak by Evropa měla vypadat, bude mít jinou představu Viktor Orbán a jinou Emmanuel Macron. Jestli budeme chtít, aby byla Evropa konkurenceschopná a akceschopná, tak asi nemůžeme zůstat u modelu, kdy jedna nebo více zemí může paralyzovat celou Unii.

Pak je na místě otázka, jak Unii adaptovat na současné podmínky, učinit ji pružnější a více odpovídající potřebám a zájmům evropských občanů, anebo hledat jinou formu evropské organizace.

Ne. Pokud jde o podporu Ukrajině, tak proto, abychom se vyhnuli blokacím, vzniká koalice ochotných. Jsou to země, které sledují společný cíl, a tím je Ukrajina v míru a pokud možno stabilní a co nejbližší Evropě. A to jak v ekonomické, tak v bezpečnostní rovině.

V EU byla pomoc pro Ukrajinu zablokovaná řadu měsíců jenom proto, že Maďarsko mělo v té věci svůj zájem.

Nemyslím, že bychom na tom byli v EU tak špatně, že bychom se nedokázali pod bezpečnostním tlakem ze strany Ruska, pod tlakem ekonomickým, politickým diplomatickým ze strany Spojených států, najít cestu, která nás učiní akceschopnější a pružnější.

Myšlenky na to, že bychom měli Evropskou unii opustit a začít hledat jinou formu, by byly asi až úplně na konci, pokud by se nám nepodařilo ji adaptovat na současnou situaci.

Jak by se měla změnit Evropská unie? Lituje prezident svého výroku, že je Donald Trump odpudivá bytost? Jak zajistit bezpečnost v Evropě? Mělo by se Česko stát součástí koalice ochotných? Celý rozhovor si můžete přehrát v úvodu článku nebo podcastových aplikacích.