Na UMPRUM končím, mladí umělci jsou často pod vlivem hyperkorektnosti, říká výtvarník a pedagog Černický

Od září už učit nechce. Jak se poslední roky cítil jako pedagog, kdy se podle něj atmosféra na fakultě změnila, a jde o problém jen u uměleckých oborů? To se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Cítíte se na fakultě nesvobodný? Cítíte se omezován?

No jinak bych to nepsal. Není to nesvoboda dejme tomu z dob komunismu, ale je to jiný druh nesvobody. Kdy vlastně ta kontrola studentstva, ale i mladých pedagogů je taková, že si moc nemůžu pustit, jak se říká, hubu na špacír a chovat se prostě přirozeně. Jsem svázaný určitými konvencemi, které si myslím, že třeba škola, která má být otevřená a má nějakým způsobem rezonovat, inspirovat společnost, tak nevím, jak se takové tendence slučují právě s takovou školou.

Kým nebo čím jste konkrétně omezován?

Určitou částí studentů, která je hlasitější než ta většinová a která deklaruje, co je vlastně důležité, vlastně jaký typ pravdy je důležitý a jaká budoucnost by měla být. A oni se snaží nějakým způsobem tu budoucnost přiblížit tomu, co je teď.

Jaká část studentů to je?

Je to každý rok trošičku jiné, řekl bych. Ale je to častější každý rok a může to být třeba takových třicet procent těch studentů.

Jde tedy o nějaký nemístný aktivismus, hyperkorektnost těch mladých umělců?

Asi jo, ale není to ten aktivismus uřvaný z ulic. Spíš se dodržují nějaké striktní etické normy, které třeba mně připadají absurdní a právě omezující, které potom ten život dělají víc otravný.

Pojďme být konkrétnější. S čím jste se třeba potkal?

No když má třeba někdo úzkosti a ty úzkosti jsou teď na škole velmi časté, proto taky máme psycholožku, tak je jasné, že se něco děje. A ono je to vlastně i skvělé téma pro umělce. Ale když to vidím na konkrétních osobách, které často zvyšují  hlas a vypadají traumatizovaně, tak to téma budeme řešit, že ano. Říkám, něco si o tom přečteme, třeba Dostojevského Zločin a trest a pak si řekneme něco o té době. Nebo si naopak přečteme někoho, kdo řeší tu úzkost pozitivně, s humorem. A teď se zeptáte studentky, proč se ona tomu nechce zasmát. A teď druhá studentka vstane a řekne: „Teď se cítím v diskomfortu, protože se bavíte o konkrétní studentce, protože jí pojmenováváte  a ona může být v úzkých.“ Tak začnu přemýšlet, co jsem udělal špatně. My to ale musíme pojmenovávat v té škole, musíme mluvit konkrétně a ne jen abstraktně o všech.

Na jaká témata jsou podle vás ti studenti přecitlivělí nebo citliví?

Vlastně na všechna, která pálí nás všechny. Mají pocit z médií, že jsou zavaleni apokalyptickými  informacemi, které vedou ke konci lidstva, nebo ke konci světa či vesmíru. Já už třeba umím číst mezi řádky a říkám si, tahle informace je buď irelevantní, nebo tohle je úplná blbost, ale oni tohle z valné většiny nemůžou udělat, protože jsou angažovaní, chtějí to změnit, ale nevědí, jak to změnit. A tak křičí a tomu, kdo je nejblíž, dávají vinu. V našem případě je to dejme tomu ten pedagog, který představuje instituci, a instituce je nepřítel.

Ve svém dopise píšete, že vám třeba studenti vytýkali, že jste se necitlivě dotknul Islámského státu, že jste ho diskriminoval? Co jste řekl tak hrozného?

Vlastně jsem ani nemluvil konkrétně přímo o Islámském státu. Jen jsem chtěl v souvislosti s nějakými konzultacemi říct, že existují dva druhy lidí. Ti, kteří mají rádi mnohost – představil jsem si Londýn nebo Prahu, tady když chcete jít na večeři, tak si můžete vybrat špagety nebo kebab. A pak jsou společnosti, které nenávidí ten výběr, třeba právě v té kuchyni, a dejme tomu si dokážu představit, že třeba u Islámského státu mají rádi jenom kebab. Ale nemyslel jsem to fakticky, v důsledku to tak třeba není, byl to jen příklad, schéma. A jedna studentka se zhroutí a říká, že to je šílený, že diskriminuji Islámský stát. A já se jí ptám, víte že to jsou vrazi žen a dětí? A ona mi řekne: „Diskriminovat se nesmí!“ Tak tam sedím jako ten zlý, který diskriminuje. A už jste navíc úplně jinde, vy se chcete bavit přece o umění…

Takže jste se dostal do situace, kdy se vlastně bojíte projevit svůj názor před studenty?

Na základě takových divných aktivistických názorů bojovníků za spravedlnost se dostáváte do úzkých…

A je to specifikum vaší fakulty, protože tu jde o volné umění, nebo jste se setkal s tím, že už je to obecnější jev?

Teď, jak se ke mně dostávají informace ze všech možných stran, většinou pochvalných reakcí na můj dopis, tak zjišťuji, že je to obecný fenomén, že je to i na ČVUT, na Filozofické fakultě na Karlově univerzitě. Všude možně mi píšou lidi, že konečně se o tom mluví. On je to ale celosvětový fenomén. Mám kamarády, kteří žijí venku - v Americe, ve Francii, v Kanadě, všude možně, tak oni říkají, že tohle je zatím jen odvar toho, co se děje tam. Ale je nutné zase říct, že to je přirozený vývoj. Nejde to stigmatizovat. Je nutné to vzít na vědomí. My si o tom tady můžeme popovídat, ale nic nevyřešíme. Je to silný celosvětový fenomén.

Možná je tu ale další problém, který by se řešit měl – tedy to, že studenti podle vás neunesou od pedagoga kritickou reflexi? Napsal jste, že se vaše role přesouvá spíš do role psychologa. Jak to tedy v praxi vypadá? Vy nesmíte zkritizovat mladému umělci jeho dílo?

Dřív s tím nebyl vůbec problém. Začalo se to měnit postupně, není to nic, co by se dělo ze dne na den, a bylo cítit, že ti noví a noví studenti jsou z té kritiky nějakým způsobem vystresovaní. Něco řeknu a najednou zírám, protože holka běží na záchod. Tak se ptám, co se děje a odpověď – no tys jí řekl tohle….Novodobá pedagogická metodologie doporučuje, že byste měli pochválit toho studenta a nesmíte říct, že udělal něco špatně. Vlastně on udělal třeba něco, co kdysi se říkalo, že je třeba slabé nebo málo kreativní, ale to je dnes stigma, které lepíte na toho chudáka studenta. Tak dnes už máte ten slovník tak úzký, že je těžké dát najevo, že je nějaké umění třeba zástupné.

Cítil jste se na tohle téma na fakultě sám?

No to já zase nechci stigmatizovat mé kolegy, protože na to není vůbec jednoduchá odpověď.

Proč to ale vyústilo ve váš odchod? Proč se nedalo něco změnit, nastavit studentům nějaké hranice?

Cítil jsem, že mám větší nároky, protože jsem si vždycky myslel, že dějiny umění jsou absolutní základ a je nutné se k nim vztahovat. Bez toho nemáme nástroje, nevíme, jak s těmi věcmi zacházet. A poslední třeba tři roky jsem cítil, že je vlastně ústup od tohoto typu učení a že umění začíná být jen v podtextu, ve studentských emocích a subjektivitě. A když tedy to já vnímám jako něco, co pro mě není kvalitou, ale pro ně to kvalitou je, tak to znamená, že si nerozumíme.

Je to mezigenerační problém?

Jo, už je to nějaký problém. Já to vnímám jako regresi. Ale oni to vnímají opačně.

Jak se v tuto chvíli vy cítíte – je tu nějaká deziluze?

To ne, cítím se velmi dobře, protože mám svobodu. Odešel jsem a můžu říkat, co chci. Ale taky cítím obrovskou zodpovědnost kvůli tomu, že se toho chytila média. Nebo i další lidi. A musím se obecně těch mladých lidí zastat, protože si myslím, že to nemají vůbec jednoduché. Je to generace, na kterou je ohromný tlak, i kvůli sociálním sítím, které za to do značné míry nesou zodpovědnost. Ale musíme si počkat na dobu, kdy oni budou třeba ochotní o tom v klidu diskutovat.

Až dozrají?

Zase stigmatizace. Takový expresivní výraz - dozraje. Ono kdy kdo z nás dozraje, že jo?

To už bylo ode mě nekorektní, takhle by to studenti brali?

To by bylo nekorektní. Vy nemůžete říct studentovi, že je nevyzrálý. To nejde dneska. Nebo že je příliš mladý, to taky nemůžete. On se cítí jako dospělý člověk, vám rovný, a dokonce se cítí, že je hlasatelem jakoby něčeho daleko důležitějšího, než vy si dokážete představit.

Na vás hodně zapůsobil obraz Edwarda Muncha „Výkřik“. Sám jste vytvořil jeho jakési podobenství, možná i vám se teď chtělo zakřičet. Byl ten dopis takovým výkřikem?

A víte, že ne? Protože já jsem ten dopis psal pro své kamarády ve škole a vůbec jsem nepočítal, že budu někde něco křičet. Ale pak za mnou přišli kluci z  ČAVU (Česká akademie vizuálního umění - pozn. red.) a říkali, jestli by mi nevadilo, kdyby si to dali na školní stránky… A pak mi začal drnčet telefon…

Jaké máte plány do budoucna?

Já jsem velmi kreativní člověk, takže budu tvořit, budu se věnovat dětem, své ženě a budu si užívat života.

Myslíte, že se někdy vrátíte do role pedagoga?

No nevím, ale teď to moc nevidím. Jsem šťastný, že se můžu věnovat něčemu, co mě baví, v čem vidím jakoby živost. Protože právě to učení mi připadalo, že to vázne, že je to taková bramboračka, pořád se musí kňourat, furt se hledají chyby tam, kde ty chyby nejsou. Takže tohle teď nemusím řešit a jsem šťastný.