Martin Stropnický: Kroky Izraele nelze hodnotit evropským humanistickým pohledem

Pamatujete si, kde jste byl loni sedmého října? Kde jste se dozvěděl o teroristickém útoku na Izrael?

Já jsem tam jel a stalo se to pět dní nato. Takže jsem byl v Izraeli. A nastaly hrozné věci. Tehdy už probíhaly demonstrace proti vládě Benjamina Netanjahua, a to byly demonstrace milionové každou sobotu. Byly klidné, bez násilí a ti lidé měli opravdu obavu, že by mohli přijít o demokratický Izrael, protože v tom prostoru to je jediná demokratická země. No, ale pak nastalo ještě tohle a všude byly vylepené fotky těch unesených. Všude byly vylepené fotky těch zavražděných a to byla opravdu silná káva.

Co to udělalo s izraelskou společností, jak jste to vnímal?

Strašná bolest. Strašné překvapení, zaskočení. Ale ne že by nějak toužili lynčovat viníky, to ne. Ale očekávání, jaká bude reakce, jaká bude ta odplata. Všichni byli připraveni se toho účastnit. Bylo jasné, že Izrael vždy odpovídá na takové útoky, obzvlášť tak drastický masakr. Nechci popisovat detaily, ale já si už nedovedu představit brutálnější, krvelačnější a barbarštější útok, než jaký se stal.

Teď jsme v situaci, kdy se Izraeli podařilo zasáhnout přímo vedení Hizballáhu v Libanonu, zabil vůdce teroristů Hasana Nasralláha, v Pásmu Gazy se zase Izraelci snaží zničit Hamás. Co bude dál podle vás? (Rozhovor se natáčel v pondělí, ještě předtím, než Izrael zahájil pozemní operaci v Libanonu a Írán zaútočil na Izrael – pozn. red.)

Asi se vyhrotí ještě konflikt s Hizballáhem na severu. Také je zásadní role Íránu, který financuje Hizballáh, takže ten je mnohem lépe vyzbrojen než Hamás.

Ale Izrael myslím prohrává do jisté míry dlouhodobě tu mediální válku. Mě názory některých třeba i našich celebrit dost zaskočily, protože si myslím, že tu situaci neznají a že by to měly hodnotit s určitou pokorou. Nejsem stoprocentní přívrženec izraelského způsobu řešení konfliktů, ale zároveň vím, jakým způsobem třeba Hamás v Gaze vládne, že třeba za poměrně malý peníz získává lidi do přední linie tak, aby byli skutečně zasaženi a aby byli usmrceni. U toho stojí kameraman, natáčí to a okamžitě to jde do celého světa. To, že všichni přetiskují počty obětí, kde se vždycky zdůrazňují ženy a děti, tak to jsou čísla Hamásu nebo Hizballáhu. A brát za bernou minci čísla teroristické organizace, to je opravdu zvláštní.

A pak se napíše, že Izrael útočí údajně na vojenské cíle. Jak údajně? To, že Hizballáh má svoje velení nebo nějaké bunkry pod běžnými činžovními domy nebo pod nemocnicemi, pod školami má arzenál, to je známá věc. A Izrael, než začne útočit, vždy na to upozorní obyvatele, shazuje letáky.

Kdyby šlo opravdu do tuhého, tak se Izrael nebude rozpakovat zaútočit na jakýkoliv objekt teroristických organizací, byť by byl kryt bůhvíjak ušlechtilou, jakoby civilní stavbou. Prostě my to nemůžeme skutečně posuzovat evropským humanistickým okem.

A jenom bych prosil, aby všichni, kdo s ušlechtilými humanistickými cíli křičí po odsouzení Izraele, aby si o tom něco přečetli a v nejlepším případě, aby se tam, až skončí ten konflikt, zajeli podívat.

Jak hodnotíte v této souvislosti podporu Izraele Západem?

Má to svoje hranice. Jsou státy, které opakovaně a poměrně nahlas kritizují Izrael, jako třeba Irsko. I severské státy jsou v té podpoře chladnější. Bianko šek nevystavují, což ale docela chápu, protože bianko šek, to je většinou chyba.

A kde by měly být hranice západní podpory?

To je strašně těžká otázka. Nemělo by se ale naskakovat na ta mediální zjednodušení. Nemělo by se říkat, tam zahynulo tolik a tolik dětí, jak řekl Hizballáh, který předtím rozkrájel několik izraelských rukojmí. Rozumíte, to nemůžete. Šéfové Hamásu někde támhle sedí v pohodlí a my jako budeme brát vážně, co tihle lidé říkají?

Samozřejmě těch Palestinců v Gaze je vám líto, protože prostě to jsou oběti hrstky gaunerů, jinak se to říct nedá, kteří jim zamotali hlavu a kteří z toho tyjí a mají za to své vily a své limuzíny.

Jak vidíte situaci na Blízkém východě třeba za pět let?

Já se obávám, a rád se budu mýlit, že maximem je něco mezi válkou a mírem. To znamená takový jakoby zostřený klid. To, co jsem tam vlastně prožíval první dva roky mého působení. Kdy občas byl nějaký útok, ale mezitím byly měsíce relativního klidu. Víc asi nepůjde.

Všechny evropské státy v podstatě říkají, že řešením je dvoustátní řešení. A když se podíváte na mapu, tak máte chuť se zeptat toho politika: A jak to chcete asi v praxi udělat? To jsou takové hezké mírotvorné věty, ale s tou realitou na místě mají pramálo společného.

Co je důležité, aby Izrael normalizoval svoje vztahy s těmi některými okolními arabskými státy. S Emiráty se to podařilo velmi dobře, se Saúdskou Arábií je to na dobré cestě. S Egyptem a Jordánskem má už mírové smlouvy. Tak aby se tohle rozrůstalo. A také aby tam nastoupila vláda bez extremistů.

Kompletní rozhovor s Martinem Stropnickým v rámci podcastu PoliTalk bude zveřejněn v následujících dnech.