Děti dnes s identitou hodně experimentují a my se je bojíme limitovat. Hranice ale znamenají i bezpečí, říká dětský psycholog

Vidíte i ve své ordinaci, že psychických problémů u dětí přibývá?

Dětem je hůř, to bych potvrdil. Zvyšuje se hlavně naléhavost těch případů. I kolegové, kteří pracují v krizové intervenci, říkají, že je velký nárůst sebepoškozování, depresí, suicidálních myšlenek. A neříkají to jen terapeuti, ale třeba i učitelé nebo školní psychologové.

Podle studie Národního ústavu duševního zdraví, která nedávno vzbudila velkou pozornost, právě 40% deváťáků má známky středně těžké až těžké deprese. Zarážející možná je, že jde mnohem častěji o dívky. Čím to je?

Neřekl bych, že dívkám je hůř než chlapcům, ale projevuje se to trochu jinak. Dívky mají v dospívání větší zátěž, musí se vyrovnávat se změnami, které zákonitě přijdou.

To ale přece bylo vždycky, tak proč je to tedy teď vede k takovým depresím?

Přibyly tlaky a nesnáze, které to ještě zhoršují. Myslím tím, že je víc vyhrocených vztahů mezi rodiči a dětmi, víc rodin hlásí krize, které vznikají i tím, co poslední roky prožíváme. U dospívajících dívek také velmi často nespokojenost souvisí s velkou mírou nejistoty a nespokojenosti sama se sebou. Nejistota je krmena právě třeba tím, když mají děti hodně negativních reakcí ze strany rodičů. Pokud se teenageři cítí rodiči přijímaní a akceptovaní, tak to přidává na sebejistotě a klidu.

Další velký vliv jsou sociální sítě, kde dívky víc trpí srovnáváním. A to za posledních deset let výrazně stouplo. Přidat můžeme i tlak školy nebo covidu.

Poslední fenomén jsou dospělí. Čím více jsme my nejistí, nervózní, bojíme se, že se naše dítě nikam nedostane, máme výhrady k tomu, jak se naše dítě obléká, stravuje, kolik času tráví na mobilu, prostě my sami jsme plni úzkosti, tak tím víc znejisťujeme naše děti.

A celé to může vést až třeba k sebepoškozování, což je dnes velké téma.

To ale není projevem jen trápení, čímž to nechci vůbec zlehčovat, protože se to s dětmi táhne a je to návykové chování. Ale je fakt, že většina dětí s tím nezačne, protože se trápí a chce si ublížit, ale protože experimentuje se svým tělem. Vidí, že to dělá někdo z jejich vrstevníků, tak si to prostě chtějí zkusit.

Jaké má formy a kde na to děti vlastně přijdou? Zase na sociálních sítích?

Tak nejčastěji jde o škrábání, pořezávání se nebo popálení. A toho je plný internet. Cílem je hlavně způsobit si bolest. Děti, které jsou depresivní, je jim špatně, tak třeba mají výčitky a tím se trestají. Nebo když mají pocit prázdnoty, potřebují si vyvolat nějaký pocit. A ti, co experimentují, chtějí spíše překonat strach, napodobit spolužáka – jeden chlapec mi třeba řekl: „Mé spolužačce začalo být špatně, začala se řezat a já jsem v tom chtěl být s ní.“ Má to opravdu spoustu variant.

Když tohle dítě dělá dlouhodobě, může se stát, že si toho rodiče nevšimnou?

Určitě ano. Ti, kteří to dělají proto, aby nějak regulovali svoje emoce, ale nechtějí, aby se to řešilo, tak ti to skrývají. Začínají pak třeba nosit dlouhé rukávy, protože nejvíc toho sebepoškozování se děje na rukách a na nohách. Ale ti, kteří to dělají jako nějaké volání o pomoc, nevědí jak jinak na to, tak ti doufají, že se na to přijde a že se někdo začne zabývat jejich situací. Tam je to většinou vidět a zjistí se to rychle.

Roste opravdu i míra sebevražd?

To vlastně nevím. Protože dlouhodobě, už 30 let, se mluví o tom, že jsou dva vrcholy v lidském životě, kdy se lidé pokusí o sebevraždu – jeden je kolem 15. roku a pak v seniorním věku. V těch patnácti je hodně pokusů, kdy naštěstí ta úspěšnost není tak velká.

Jak má rodič poznat, že u toho teenagera něco takového hrozí. Upřímně řeknu, že když jsem četla seznam varovných signálů, moc mi to nepomohlo. Občas je to nejednoznačné – dítě může být podrážděné, nebo naopak laxní, může se přejídat, nebo naopak nejíst… Přece jen zrovna v 15 se člověk komplexně mění, hledá se, vymezuje se, jak poznat, že jde o problém?

V pubertě těžko. Kdo má děti v tomto věku, ví, že i když s nimi chcete mluvit, oni třeba nechtějí. Ono je nejlepší si s dětmi povídat od malička, adekvátně k věku. Když má s námi dítě odmala tu zkušenost, že se s námi fajn povídá, tak máme velkou šanci, že se nám s něčím svěří. Také je důležité jim v tomto věku nabízet tu možnost mluvit, ale nevyslýchat. Obecně vzato se ale dítě v depresi víc uzavírá, je víc protivné, protože deprese není jen smutek, ale i napětí a naštvanost – to je zase častější u kluků, holky jdou víc do lítosti. Ztrácejí zájem o koníčky, zhoršují se ve škole, mají problémy se spaním a často mají různé problémy s jídlem.

Co když puberťák třeba v hádce začne rodičům vyhrožovat sebevraždou? Jak brát takový demonstrativní projev?

On existuje rozšířený omyl, a to, že když je něco demonstrativního, tak je to jenom manipulace, a že to nemá mít tu pozornost. Když už někdo začne mluvit o sebevraždě, tak to znamená, že je v tu chvíli hodně naštvaný, nebo hodně smutný. U dětí je čistá manipulace velká výjimka, tam se to moc neděje. Já bych to bral určitě vážně. Je potřeba v tu chvíli ujistit dítě, že ho berete vážně, i jeho problémy, a že to s ním chcete řešit. A když je třeba po nějaké chvíli možnost, tak si o tom pořádně popovídat, to leckdy hodně pomůže. Někdy to stačit nemusí, a když dítě řekne: „Mně už je takhle blbě třeba rok,“ tak tady bych asi řekl: „Jsem moc rád, že ses mi svěřil, svěřila, ale na tohle asi sami nestačíme a budeme hledat někoho, kdo nám s tím pomůže.“

S tím vším možná souvisí i to, co se o dnešní mladé generaci říká. Tedy, že je přecitlivělá. Někdo mluví o snow flakes, tedy sněhových vločkách, které při prvním problému roztají, někdo o toastové generaci. Co tomu říkáte?

Já tyhle nálepky nemám rád. Myslím, že se tím hází zodpovědnost na děti.

A já v tom čtu i to, že vlastně naše generace tak citlivá nebyla, to je podle vás pravda?

Tohle je stará vesta, už naši dědečkové říkali našim rodičům – my jsme žili jinak. Dneska je to víc pravda v tom, že se ten svět vyvíjí o něco rychleji. Ale pokud my máme potřebu hodnotit, jak jsou děti dnes citlivé, tak bychom měli říct, jak my k tomu přispíváme, jak my to vytváříme, protože my je nějak vychováváme. Takže možná, že jsme v nich určitou větší citlivost vytvořili my. A jak jsme to udělali? Za posledních 50 let se dost mění fungování rodiny. Vedle sebe jsou rodiny, které vychovávají ještě dost autoritativně, někdo má moderní rodinu s tlakem na výkon a pak jsou tu rodiny takové „nevýchovy“. Ale asi téměř všude dnes převládá to, že dítě je centrem dění. Do toho všeho se navíc poslední tři roky naše společnost nemá moc dobře, zvýšil se pocit nejistoty i u dospělých. A v té chvíli se pozornost nás dospělých stahuje k těm problémům a děti vnímají, že na ně nemáme tolik času. I to vytváří ten pocit, že jsou děti sněhové vločky.

Říkal jste, že nemáte rád nálepky. Ale děti je hodně používají, neustále hledají, kam patří, kam se přiřadit. Označují se třeba za nebinární, fluidní nebo transgender. Proč je toho tolik, je na ně v tomto směru nějaký tlak?

Je dlouhodobě zmapovaná adolescentní krize – běžné pochybnosti dítěte v pubertě se vyhrotí do intenzivnější míry, ale nejedná se ještě o duševní poruchu. Jednou formou je i krize identity. Poměrně dost dětí má nějakou nejistotu, jestli v té roli, do které se narodily, uspějí. V minulosti se o tom ale příliš nemluvilo a spíše se to patologizovalo – ve smyslu, ten má moc pochybností, ten má nějak moc problémů. A to, co se stalo, je, že společnost změnila pohled – děti dostaly takový vějíř možností, který říká – je normální o sobě pochybovat, můžeš se zařadit k transgender, fluidním, nebinárním, a to je normální. Ono je to zbaví té úzkosti, což je to dobré. Ale co je špatné, je, že v rámci adolescentní krize – což je stav složitý – jsou většinou pochybnosti jen přechodné. Jenže v momentě, kdy se zabydlíte v nějakém šuplíku s nějakým označením, tak je pak hodně těžké z toho vylézt ven v rámci dalšího vývoje.

Takže, když se třeba v USA diskutuje zákon, že by už samy děti mohly o sobě rozhodnout, jestli se nechají přeoperovat na opačné pohlaví, bez souhlasu rodičů…?

Já s tímhle absolutně nesouhlasím, myslím si, že se má odborná společnost zabývat dětmi, které mají pochybnosti o svém pohlaví, ale na nějaké zásadní změny, možná až na nějaké extrémní výjimky, by mělo dojít až v dospělosti. Já bych rád dětem umožnil nějaké experimentování, ale i to musí mít nějaké limity. A na to zapomínáme. Bojíme se limitovat, protože to bereme jako omezení, jako něco, co je v rozporu s tolerancí a respektem. Ale hranice dávají také bezpečí.