Bek: Některým vysokoškolským učitelům můžou závidět platy i politici

Pane ministře, víte, kolik stojí vybavení prvňáčka?

Nevím to přesně. Bude to ale poměrně nákladné, protože prvňáček potřebuje aktovku a celou řadu dalších věcí. Takže myslím, že je to pro rodiny několikatisícový náklad.

Ptám se i proto, jestli není ve hře speciální pomoc, protože školní pomůcky, podobně jako další věci, zdražily zhruba o 10 procent. Loni touto dobou byl rodinám navíc vyplácen příspěvek 5 tisíc korun, který schválila vláda. Neuvažovali jste o tom i letos?

Letos o tom diskuse neprobíhala vzhledem k tomu, že situace se například kolem cen energií zklidňuje. Nakonec nejpesimističtější očekávání z minulého roku se nenaplnila, takže v minulém roce se odehrávala příprava na školní rok v mnohem dramatičtějším kontextu. Dneska máme výhled na mnohem klidnější vývoj trhu, byť může dojít k výkyvům.

V programovém prohlášení ale kladete důraz na rodinu. Nemělo by se to odrazit v pomoci se začátkem roku?

Sociální dávky musí být vyváženy k možnostem státního rozpočtu. Letos dává státní rozpočet na kompenzaci cen energií tak sto miliard korun.

K rozpočtu se ještě dostanu. Co byste vzkázal rodičům, kteří mají několik dětí, kdy každé je bude stát v září několik tisíc? Zahrnuje to zmíněné aktovky, ale i obědy, kroužky, školní potřeby.

Jako rodič vím, že s dětmi jsou spojeny nemalé náklady. Děti stojí samozřejmě v nákladech všech rodin hodně peněz. A je to nejenom při vstupu do první třídy. Týká se to i střední školy, kdy si hradí větší část učebních pomůcek, týká se to kroužků, obědů a dalších nákladů.

Já ale myslím, že v tomhle kontextu, kdy stát intervenuje ve prospěch společnosti, rodin a občanů na straně problému s energiemi, tak je menší prostor pro nadstandartní intervence. Tohle by byla mimořádná dávka. A pro to teď ve státním rozpočtu prostor není.

A co byste tedy řekl rodičům? Že s tím měli počítat dopředu?

Ne, ne, ne. S dětmi jsou spojeny mnohé náklady. A tohle je jeden z mnoha, který když na něho vyčleníme speciálně podporu, tak nevím, jestli se chováme úplně zodpovědně. Je potřeba hledět na situaci rodin. Ty, které čelí problémům, tak musí dostat speciálním podporu. Vytrhnout z toho jenom pořízení pomůcek považuji za málo rozumné.

Takže je to ale zodpovědnost rodiny.

První zodpovědnost nese rodina. Pokud to nezvládne sama, je namístě pomoc státu.

Zmínili jsme i obědy. Mluví se o tom, že by se měli ujmout financování jídelen zřizovatelé škol. Což jsou u mateřských a základních škol obce.

Probíhá politická debata o tom, zda v budoucnu v našem systému decentralizovaného školství nemá být jasné rozdělení, které by říkalo, že stát financuje a garantuje vzdělávání – tedy platy učitelů – a zřizovatel by financoval obslužné činnosti. To je legitimní téma, o kterém musíme diskutovat. Nápad, který jsem slyšel z různých úst, bude zrát nějakou dobu. Je potřeba o tom vést diskusi se zřizovateli, což jsou obce a kraje. Podle mého soudu by takový krok musel být vyvážen opatřeními v rozpočtovém určení daní.

Co na to říkají vaši staniční kolegové starostové?

Vedeme o tom debatu i v hnutí STAN. Je to otázkou zmíněného rozpočtové určení daní. A je o tom potřeba vést ekonomickou debatu dříve, než přistoupíme k politickému rozhodování. V principu je ale rozumné uvažovat o tomto kroku.

Školství čeká spoustu výzev v následujícím školním roce. Jednou z nich jsou kapacity na středních školách. Bude dostatek míst na všeobecných oborech?

Primární zodpovědnost za to bude na straně zřizovatelů. Ministerstvo tedy nerozhoduje, jestli se bude měnit struktura nabízených oborů přímo. Na druhou stranu jsme ale navrhli dlouhodobý záměr ministerstva pro regionální školství. To je dokument, který vytváří mantinely pro rozhodování krajů. V návrhu, který provází nyní připomínkování, se otevírá prostor pro to, aby poměr mezi všeobecným a odborným vzděláním byl jiný než dosud.

Konkrétně regulace na straně státu doposud říkala, že třicet procent má být všeobecného a sedmdesát procent odborného vzdělání. Chceme připustit, aby to bylo padesát na padesát v krajích, které o to budou stát. Vnucovat to nechceme, ale v regionech, jako je Praha, kde existuje větší poptávka, nevidím důvod, abychom neposunuli hranice ve prospěch všeobecného vzdělání.

O jakém časovém horizontu se tu bavíme?

V některých případech se to dá udělat relativně rychle. Prostor tu je, je ale těžké říct, na kolik to využijí kraje za rok.

Letošní chaos prvního kola přijímacích zkoušek má vyřešit digitální přihláška. Nebojíte se průšvihu, když to není vyzkoušené?

Nebojím se průšvihu. Připravili jsme návrh, který zajišťuje, aby se přihlašování začalo konat elektronicky, a tedy se mnohem rychleji vyhodnocovalo umístění na požadované školy. Návrh prošel již debatou mezi poslanci, po projednání ho budeme finalizovat a cestou poslaneckého návrhu, pod který jsou připraveni podepsat zástupci všech klubu Sněmovny – včetně opozice –, takže by mohl projít velmi rychle.

Současně probíhá i výběrové řízení na dodavatele softwarového systému. Jsem si přiměřeně jistý, že zvládneme technickou stránku řešení do potřebného času, což je do konce roku.

Vzpomínám si na covid, například na přihlašování k očkování. Stránky tehdy hodně padaly.

My máme po technické stránce zkušenost s provozováním maturit. A koneckonců si i populace zvykla, že vyřizuje věci elektronicky. Nový model bude navíc připouštět pro děti, které by nebyly schopné podat přihlášku elektronicky, ji podat papírově. Škola následně přihlášku zpracuje.

A bude tohle stačit? Daniel Münich například říká, že by nejprve měli studenti složit příjímací zkoušky, pak by měli znát svoje výsledky, a to i v rámci výsledků ostatních dětí. A pak až podávat přihlášky. Tím by se vyhnuli taktizování.

To je sice teoreticky správný názor, ale školy mají své školní části přijímací zkoušky. To v řadě případě znamená konání rozhovorů či specifického testu. Tímto bychom vyvolali změnu u chování škol i uchazečů. A není v tuhle chvíli důvod, abychom uměle vyvolali opuštění školních částí. Spoléhalo by se tím jenom na testy.

Čeká se také stále na změnu rámcových vzdělávacích oborů, ale pořád se to oddaluje. Proč?

Když budu velmi otevřený, tak se to oddaluje proto, že proces začal bez jasného politického zadání. Minulá revize vzdělávacích programů byla provedena před dvěma dekádami se záměrem, že bude docházet k periodickému updatování (vylepšování – pozn. red.) vzdělávacích programů, a to se pak nedělo.

Já jsem jako pozorovatel zpovzdálí zaznamenal výroky typu, že máme naředit učivo nebo že nemáme vyžadovat některé znalosti. Zadání ale nešlo moc dál. Teprve za chodu se postupně precizovalo zadání. Takže nepochybně to nabírá zpoždění, ale nabyl jsem dojmu, že ve všech zemích trvá reforma kurikula déle, než si na začátku aktéři myslí. Nevadí mi, pokud to bude trvat déle, i když to nesmí trvat donekonečna.

A aktuálně to nabírá zpoždění proč?

Je to kvůli míře neshody, která panuje u odborné veřejnosti, která na tom pracuje. Myslím, že nás také nenutí nic zásadního k tomu, abychom si neřekli: „Spojme debatu s diskusí o prodloužení povinné školní docházky.“ Pokud se tam totiž dokážeme dohodnout, tak to musí ovlivnit revizi vzdělávacích programů.

A rozseknete to jako ministr do konce vašeho mandátu? Jak debatu o středních školách, tak o předmětech?

Brzy zjistíme, jestli se na některých věcech dohodneme. Některé témata jsou důležitá a asi přesáhnou horizont dvou let. Věřím ale, že například u prodloužení školní docházky můžeme dospět k dohodě rychleji.

Jak se daří začleňovat ukrajinské děti do škol?

Nedaří se to tak snadno, jak bychom si byli přáli, zejména pokud jde o jazykovou přípravu. Podlehli jsme iluzi, že protože jsou Ukrajinci Slované, tak pro ně nebude existovat jazyková bariéra. Ukazuje se, že část dětí nepokročila v češtině tak, aby jim to umožňovalo bezproblémové fungování v českých třídách.

Nemáme také vytvořenou strukturu, která by zajišťovala výuku češtiny cizinců v masovém měřítku. Čeká nás debata s fakultami vzdělávající učitele o tom, jak začlenit do přípravy učitelů cizího nebo českého jazyka trénink v oblasti výuky češtiny jako cizího jazyka.

O jak velké části ukrajinských dětí mluvíme?

Uvidíme po zahájení školního roku, kolik jich doopravdy nastoupí. Jedná se o ale několik desítek tisíc dětí, z nichž některé zvládly jazykovou bariéru rychle, ale pro část dětí to představuje problém.

S dětmi na Ukrajině se pojí i šikana ve školách. Řešíte to?

Obecně platí, že se zde aplikují pravidla jako na jakoukoli šikanu. Myslím, že nás ale čeká společná práce se školami a učiteli na kultivaci prostředí. Bylo by nešťastné, kdyby do škol pronikal ideologický či politický konflikt, který by se promítl do vztahu mezi dětmi.

Co za šikanou stojí?

Za částí případů, které byly mediálně známé, stojí spíše než opravdový politický spor osobní spor, kde se použije jako nástroj vyřizování sporu mezi dětmi politický konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Je těžké tomu předejít. Děti se občas pustí do konfliktu, do rvačky a mohou padat nejrůznější argumenty ve sporu.

Nebagatelizuji to ale, ukrajinské děti jsou už dostatečně stresovány na to, aby musely snášet ještě další dodatečnou dávku nepříjemného zážitku. Doufám, že se to podaří zklidnit.

A není to vina i vládních politiků? Někteří politologové mi totiž minulý týden říkali k protiukrajinským náladám, že vláda špatně komunikuje ukrajinskou otázku.

Nechci hájit komunikaci vlády, ale takhle vláda dává zcela jasné signály, na které straně sporu stojí. Myslím, že konflikty ve školách mohou ovlivnit politici jen nepřímo. Mohou to ovlivnit hlavně učitelé a další pedagogové, kteří ve škole jsou.

Příští rok jste měl na ministerstvu škrtnout 30 miliard korun. Podařilo se vám přesvědčit pana ministra financí Zbyňka Stanjuru (ODS)?

Nemám moc rád personální věci, jakože to byl spor jednoho ministra s druhým. Tak to není. Ministr financí má říkat nedám, jeho hlavním úkolem je vyrovnanost veřejných financí. Proti tomu resortní ministři mají říkat, že chtějí co nejvíce, aby jejich resort fungoval.

Jde mi spíš o těch necelých 30 miliard.

Nikdy to nebyl politický návrh, nikdy nebyl legitimován vládou. Je to východisko technického procesu, takže nikdy z mého pohledu neexistoval vážně míněný návrh na škrt tohoto rozsahu. Bylo by to v rozporu se závazky vlády.

Které souvisí i s platy učitelů? Ty se mají navýšit na 130 procent průměrné mzdy.

Ano. My hledáme rovnováhu v obtížném procesu vyjednávání, kdy se postupně nároky resortů uspokojují. V tuhle chvíli máme například dohodu, že neklesají finance pro vysoké školy. Máme také dohodu o minimálním uspokojení nárůstu (platů). Vedeme teď ale ještě debatu, protože někteří z nás si myslí, že by měl být nárůst větší.

Minimálně se zvednou platy ale o tři tisíce.

Ano, na tom je dohoda. Není ale ještě ustanovena základna, ze které se to počítá. Tedy pro ústavní činitele se to například počítá tak, že se průměrný plat na rok 2024 vezme z roku 2022. A tak to chce ministerstvo financí i u platů učitelů. Plat by se tím zvýšil minimálně právě o tři tisíce.

Vzniklo ale očekávání, že se to bude měřit příznivěji. Takže je rozdíl, jestli vezmeme číslo pro přepočet z roku 2022, nebo 2023.

Vy jste pro rok 2023…

Ano, ale znamenalo by to navýšení zhruba o dalších 10 miliard korun, které se budou hledat ve státním rozpočtu neuvěřitelně složitě na úkor někoho jiného.

A dohoda na tom ještě není…

Stále o tom jednáme.

Jak se vyvinuly debaty o platech vysokoškolských učitelů?

Podrobně jsem se seznámil, jak vypadají platy vysokoškolských učitelů. Když se podíváme na univerzity v průměru, tak mají odborní asistenti o něco více, než je plat učitelů v regionálním školství. Odborný asistent je někdo, kdo by se měl do deseti habilitovat, postoupit kariérně a mít vyšší plat. Plat v regionálním školství je pak za všechny učitele, tedy od nejmladších po ty před důchodem. Docenti mají o 20 až 25 tisíc víc, profesoři mají kolem sto tisíc.

Takže se vám zdají platy adekvátní.

Za všechny univerzity si myslím, že jsou to platy, které jsou z pohledu širší veřejnosti poměrně vysoké. Některé mohou závidět i politici nebo poslanci. (smích) Problém je v tom, že existují obrovské rozdíly mezi fakultami, a to je výsledek rozhodování samosprávních orgánů vysokých škol. Jsou případy, kdy při stejných rozpočtových pravidlech ze strany státu, tak jedna fakulta má platy nejvyšší a druhá je má nejnižší. Velký díl zodpovědnosti je na straně vysokých škol.

Jsme ale připraveni upravit pobídky mechanismu financování vysokých škol, tak aby byly školy motivovány k tomu, aby platy nepřekračovaly v diferenciaci mezi fakultami rozumné intervaly.