Příběh Moniky: Věděl, jak mě zmlátit, aby to nikdo nepoznal

Jak už tomu u podobných příběhů bývá, ze začátku byl agresor milý, pozorný a všímavý. „Celkem brzy pak začal mluvit o společném bydlení, což mně osobně také imponovalo. Zhruba po půl roce jsme spolu tedy začali bydlet. Do čtvrt roku začaly první hádky, kdy pomalu verbálně přitvrzoval. První sprostá slova, nadávky,“ vypráví v podcastu Monika.

Postupem času docházelo k „promluvám do duše“ stále častěji. Důvod se vždycky našel. „Buď nebylo uklizeno, nebylo uvařeno, bylo uvařeno špatně, jsem v práci, nejsem v práci, nalíčená, nenalíčená, mluvím, nemluvím…,“ vyjmenovává Monika důvody útoků.

Psychické týrání obsahovalo i urážky typu „jsi tlustá, neschopná, k ničemu a zbytečná“. V Monice partner cíleně vyvolával pocit, že „nikdo jiný s ní nebude“.

Po dvou letech vztahu přišla první facka. „Pak už to byl fofr,“ říká Monika. K pravidelnému mlácení se přidala i sociální separace, tedy stav, kdy agresor cíleně odřízne oběť od vlastní rodiny a přátel.

„Když mě mlátil, tak říkal, že na to chlap musí bejt chytrej, vždyť se s ním budu ukazovat. Že ví, kam praštit, abych si to pamatovala a nebylo to vidět,“ vzpomíná.

Od agresora nakonec odešla po třech letech. „Když mi plivnul do tváře a přikázal mi, abych chcípla. Ještě ten den jsem si sbalila tři igelitky a odešla. Po 14 dnech jsem skončila u psychiatra s posttraumatickou poruchou, úzkostí a rozjetou bipolární poruchou,“ dodává Monika.

Sama tvrdí, že se jí podařilo odejít relativně brzy. Dnes, zhruba po 10 letech, má manžela a miminko. Zveřejněním svého příběhu chce dát dalším obětem domácího násilí vědět, že v tom nejsou samy.

Celý příběh si poslechněte v audio přehrávači v úvodu článku.