Pavel Houdek: Z hluboké bažiny domácího násilí se oběť bez pomoci nevyhrabe

Kurz moderní sebeobrany si klade za cíl naučit lidi, jak se zachovat v krizových situacích a postavit se sám za sebe. Sám Houdek přitom zdůrazňuje fakt, že násilí, to nejsou jen modřiny, zlomené kosti a kopance na zemi.

„Násilí má různé podoby. Samozřejmě můžeš někoho zničit nejen tak, že mu dáš pár facek, ale i tak, že ho neustále deptáš, shazuješ, ponižuješ nebo ho odřezáváš od sociálních vazeb. V kontextu domácího násilí to pak v drtivé většině případů fyzickým násilím končí, málokdy je to oddělené. Násilník si zpravidla připravuje půdu… Z člověka vytvoří psychickou trosku,“ vysvětluje Houdek.

V nejrůznějších diskusích často a hlasitě zaznívají hlasy, které volají po tom, že domácí násilí, to není jen situace, kdy muž bije ženu. Že k tomu dochází i naopak.

„Těch případů je výrazně méně. U fyzického násilí je zhruba v 96 procentech případů agresorem muž,“ říká Houdek a pokračuje: „Je to jasné, proč tomu tak je. Žijeme ve společnosti, která je genderovaná. Mocenské pozice mají v drtivé většině muži. A pak se to odráží i ve vztazích… Myslím si, že kdyby to tak nebylo, tak by se to odrazilo i na domácím násilí. Vidíme to třeba ve firmách, kde jsou ve vedení ženy. Tam dochází k tzv. bossingu ze strany žen. Primárně jde prostě o zneužití moci.“

V další části rozhovoru Houdek poukazuje na to, že průměrná doba, kterou oběť stráví s násilníkem, je osm let. „Hodně z nich tam je mnohem delší dobu. A to není tak, že by ti lidi byli hloupí nebo neschopní. Ale už jsou v té bažině tak hluboko, že bez nějaké vnější pomoci je skoro nemožné, že se z toho dostanou,“ upozorňuje.

Ve dvou případech se však oběti dokážou z posledních sil odhodlat k odchodu od agresora. Takový impulz přichází, pokud se agrese otočí vůči dítěti oběti nebo situace zašla tak daleko, že oběti jde o holý život.

„Já nikomu nechci brát naděje, ale 99 procent lidí se z toho samo nevyhrabe,“ varuje Houdek s tím, že právě kvůli těmto statistikám je potřeba, aby lidé, kteří mají pocit, že jsou ve svém okolí svědky domácího násilí, nezavírali nad situací oči.

„Nemusíme zrovna někomu bušit na dveře. Někdy se stačí jenom zeptat, jestli je všechno v pohodě,“ nabádá spoluzakladatel kurzu a workshopů, se kterými se často dostává společně s manželkou Jasmínou i do škol.

„Usilujeme o to, abychom naučili jednotlivce najít si hranice a za ty se postavit. Aby se uměli ozvat. V případě, že to nefunguje, tak aby věděli, kam se obrátit. Na každé škole za námi přijde obrovská část publika, která nám přijde říct svoje zkušenosti se sexualizovaným násilím,“ přiznává.

Celý rozhovor si pusťte v audio přehrávači v úvodu článku. Dozvíte se, jestli je podle Houdka domácí násilí největší nemocí naší společnosti, proč se v Česku příliš neřeší femicida (vraždy žen kvůli jejich pohlaví) nebo proč muži často nevěří, že k násilí dochází.