Zpověď ženy, která se i přes boj s vážnou depresí rozhodla stát mámou

Iris bojuje už řadu let s depresí. Tři celé roky se motala v kruhu. Medikace jí nezabírala a ze svého utrpení neviděla žádné východisko. V nejtemnějším období přemýšlela i o sebevraždě, ale nakonec dokázala najít vhodnou léčbu a postupně se začala vracet do života.

Cesta z deprese je běh na dlouhou trať, a tak se Iris rozhodla, že už nebudou s mužem čekat, až (a jestli vůbec) se jí podaří vysadit všechna antidepresiva, aby se mohli stát rodiči. Nejprve si bohužel prošla ztrátou, když potratila ve třetím měsíci, dnes má však doma už téměř tříletou zdravou dceru.

Iris přiznává, že mateřství je pro ni náročné a komplikované i kvůli jejím psychickým blokům a úzkostem. Přesto by neměnila. „Užívám si to, protože malá je skvělá, ale bylo by hezčí, kdybych si to uměla více užívat a neměla všechny své bloky a problémy. Kéž by to šlo trošku lehčeji,“ sdílí s posluchači.

Iris vzpomíná na dramatický incident, který výrazně ovlivnil její psychické zdraví: „Byla jsem přepadena, byl to pokus o znásilnění, to všechno změnilo.“ Tento moment se stal spouštěčem deprese, která postupně sílila a odhalovala další traumata z dětství.

Po incidentu se Iris necítila nikde v bezpečí. I když nadále dokázala chodit do práce a snažila se žít jako předtím, po čase jí byla diagnostikována farmakorezistentní deprese.

„Během deprese jsem si uvědomila, že opravdu nezáleží na tom, jak člověk vypadá zvenčí. Člověk může klidně fungovat, zatímco uvnitř může neuvěřitelným způsobem trpět. Ale navenek může mít postavenou fasádu, takže nikdo nic nepozná.“

Po neúspěšných pokusech o léčbu tradičními antidepresivy našla Iris úlevu v experimentální léčbě ketaminem. Ten docházela řízeně inhalovat a postupně na sobě sledovala zlepšení. „Bez ketaminu bych to nezvládla, ale komukoli to řeknu, tak se zděsí,“ přiznává s nádechem humoru o své nekonvenční cestě k lepšímu duševnímu zdraví.

I když se Iris bála, jak ovlivní antidepresiva těhotenství a potenciálně i její dítě, rozhodla se pokračovat v léčbě. „Byla jsem pak už na medikaci a řekla jsem si, že budu máma na antidepresivech, no a co? Všichni doktoři mi mé rozhodnutí schválili, a tak nebyl důvod to nezkusit.“

U antidepresiv ovšem neexistují studie, které by jasně říkaly, které léky jsou vhodné při početí a nebudou mít negativní vliv na vývoj plodu. Vychází se tedy pouze ze zkušeností jiných pacientek. Velké téma je potom také kojení, kterým se do mléka dítěte mohou antidepresiva dostat. Iris v podcastu mluví i o dědičnosti duševních chorob, která jí dlouho bránila v rozhodnutí si pořídit rodinu.

Iris skrze svou zkušenost připomíná ostatním, že i v nejtemnějších chvílích života je vždy naděje a není nutné se nemocí nechat zcela vyřadit ze života. Těm, co s depresemi a úzkostmi nemají vlastní zkušenost, dává možnost nahlédnout do hlav těch, kteří se s nimi potýkají.

O životě s depresí Iris sepsala knihu Můj černý mrak, na jejíž vydání právě vybírá na Doniu. Kromě svého příběhu se v knize snaží popsat, co vlastně člověk během depresivních stavů zažívá: „Je to nepředstavitelná bolest, která vyplní celou hruď. Myslíte si, že to exploduje. To nic, které v sobě cítíte, způsobuje tak nesnesitelný stav, že nevidíte žádné východisko. A to je přesně to, co si zdravý člověk neumí představit.“

Dnešní epizodou provázejí moderátorky Tereza Rakoušová a Žaneta Stratílková. Celý rozhovor si můžete poslechnout v přehrávači v úvodu článku.