Ve stínu ztráty dítěte bojovala o život druhé, předčasně narozené dcery

Klářina první dcera zemřela před narozením. Do nemocnice Klára přijela ve 29. týdnu těhotenství kvůli krvácení a bolestem břicha, miminko se ale už nedalo zachránit. Porod mrtvé dcery zanechal v obou rodičích hluboké šrámy. Následovalo truchlení, které přerušilo ale nečekané druhé těhotenství. Klára se v rozhovoru otevřeně dělí o svou bolestivou zkušenost se ztrátou prvního dítěte a následným druhým, předčasným porodem.

„Vybavuji si, jak jsme těsně předtím viděli v televize dokument o předčasně narozených dětech, kde byly záběry z oddělení a byly tam miniaturní dětičky. Mně to přišlo strašný. Říkala jsem, že tohle bychom nezvládli. A vzápětí jsme si to prožili. Člověk vidí utrpení, se kterým se děti setkávají den co den po dobu několika měsíců, kdy mají zapíchané v těle různé hadičky, ale přesto stále bojují. To mě utvrdilo v tom, že ty děti mají dostat šanci,“ vzpomíná maminka.

Druhá dcera přišla na svět ve 26. týdnu těhotenství a vážila půl kilogramu, což mělo za následek částečnou ztrátu sluchu. Po několika dalších letech přivedla Klára na svět bez komplikací ještě zcela zdravého syna. „Třetí těhotenství bylo za odměnu a velmi uzdravilo všechno to, co se stalo předtím,“ popisuje Klára v rozhovoru.

Kniha s názvem Těhotnej Buddha vyšla v roce 2021 a věnuje se času s první dcerou Žofkou, kterou bohužel musela rodit už mrtvou. Popisuje v ní i svou cestu k předčasnému porodu druhé dcery Serafínky. Nyní vydala pokračování Kojící Spock, kde přibližuje následné měsíce plné bezmoci, strachu, výčitek a vyčerpání strávené odsáváním a s pohledem upřeným do inkubátoru.

„Je to strašné období i v tom, že člověk nemá podporu okolí. Já jsem se setkala se dvěma tábory. Jeden si to představoval jako Hurvínek válku, že je to v pohodě, starají se nám o miminko v nemocnici a nemusíme nic řešit. Druhý se z toho strašně hroutil, že to je děsivé a nechápe, jak to můžeme zvládnout. To není ani jedna věc, kterou by člověk chtěl v tu chvíli slyšet,“ vysvětluje.

První dceru Žofku nemohla Klára nikdy skutečně pochovat, psala jí tedy alespoň dopisy, aby se částečně vypsala ze své bolesti. Co bylo zamýšleno jen pro osobní účely, nakonec ale vypustila ven, když si uvědomila, že její zkušenost může pomoct i dalším rodičům. Alespoň v ujištění, že v tom nejsou sami a že je v pořádku truchlit po svém.

„Psaní pro mě byla určitě forma terapie a vlastně svým způsobem je i nadále. Tím, že o těch věcech píšu, si pomáhám rovnat věci v hlavě. Ale pak mi vlastně přijde škoda to nepustit ven. Hlavně když dostávám reakce od lidí, co to čtou, že jim to pomáhá nebo že to mají dokonce stejně,“ konstatuje Klára.

Na blogu Spocklidem i ve svých knihách Klára zachycuje každodenní realitu mateřství. A to především jeho odvrácenou stranu. Popisuje také své soužití s neslyšící dcerou, která si život těžce vybojovala. Svůj příběh plný bolesti, ale i nečekané naděje vypráví s časovým odstupem.

Jaké vzpomínky má Klára na první dceru? Jak probíhaly měsíce po předčasném porodu? Proč druhou knihu přepisovala? A jak přijali s partnerem dceřinu hluchotu? To vše se dozvíte v rozhovoru v úvodu článku.