Očima Saši Mitrofanova: Za záclonou v zemi, která ohrožuje náš svět

Tento komentář byl původně natočen pro Český rozhlas Plus.

To je pohled zvenčí. Většina lidí vidí Rusko jako agresora na Ukrajině. Ruské činy jsou tam zdokumentovány. Samotnou Ruskou federaci však jako kdyby zakrývala záclona, za kterou dohlédne málokdo. Dějí se tam ale věci, které nelze namalovat jedinou barvou. Zajímavý vhled do části tohoto prostoru poskytl známý spisovatel Petr Aleškovskij, jemuž server Echo Ruska zveřejnil zápisky, v nichž líčí zážitky svých známých z oblastí na sever od Moskvy v blízkosti Volhy. V Česku by se takovým místům řeklo Kotěhůlky.

Spisovatelův obecný závěr je tento: „Starý svět už neexistuje, ale ještě jsme si to neuvědomili až do důsledků. Přesto ten svět už není.“ Hlavní trend života v těchto končinách popisuje autor na případu z vesnice, kde mladík, který se právě vrátil z vězení, už poosmé, zapíchl svého někdejšího spolužáka, protože se mu nelíbilo, jak na něj promluvil. Oběť nechal umírat v zahradě, sám si koupil pár flašek vodky, seděl před svým domem a každému naléval se slovy, že právě zapíchl Vovku Stěpanova a že čeká na poldy, aby ho sebrali.

Spisovatelův přítel se cestou na hřbitov zeptal místní paní, jak se to mohlo stát. „Takový máme život,“ odpověděla. Dal jí za pravdu, jiný život tady nikdy neznali. Neznal ho ani vypravěčův soused, bývalý důstojník, prý strašně hodný člověk. Až na to, že neví, proč Rusko válčí na Ukrajině, ale když už prý válčí, musí Ukrajince zničit.

„Jako kdyby i souhlasil s tím, že kvůli té válce bude jenom hůř, ale bude trvat na tom, že Rusko musí válčit a zvítězit, i kdyby trakaře padaly. Říkám si, nevztekej se, nesuď, buď trpělivý, tenhle puzzle nakonec složí. Říkám si to, ale nejsem si tím vůbec jistý,“ popisuje Aleškovskij.

Má ale občas i důvod k radosti. Jednou do muzea přišla třída z mateřské školy a zazpívala oslavnou píseň na Putina Strejdo Vovo, jsme s tebou. Ale v jiném provinčním městečku se objevila jiná třída z jiné mateřské školy a děti měly největší zájem o běžné předměty ukazující někdejší život lidí v těchto končinách.

Průvodce zvyklý na vlastenecké chovance chtěl i tuto výpravu automaticky zavést do sálu o válce, ale děti doslova zařvaly: „Nechceme válku!“ Žádnou píseň o Putinovi nezazpívaly, jenom na odchodu poděkovaly. Průvodce, který se spisovatelem mluvil o této příhodě telefonicky, se zeptal: „Jsou to protiválečné děti nebo protiválečné tety z mateřinky? Co si o tom myslíš?“

„Co bych si o tom měl myslet? Jenom jsem spolu s ním měl radost,“ uzavírá Aleškovskij.