Očima Saši Mitrofanova: Rusko: „Vše bude stejné. Konce není“

V pondělí 22. listopadu dopoledne byl zakázán vstup do MHD v hlavním městě Kazani více než 500 cestujícím bez covid certifikátů v podobě QR kódů. V metru vypukl skandál, když cestující napadla kontrolory poté, co jí neuznali potvrzení pouze o první dávce. Tramvaje dlouho stály, protože jednu z nich zablokoval muž, který odmítal ukázat jakýkoli doklad.

V autobuse, který jezdí na lince 43, cestující zlomil nos průvodčí, která po něm chtěla certifikát. V autobuse na lince 31 odpověděl cestující na žádost o předložení QR kódu ranou do tváře průvodčí a pak jí stříkl do očí pepřový sprej.

Někdy se setkávám s názorem, že podobné výjevy je snadné vytahovat ze všedního ruského života, ale že sami obyvatelé Ruské federace v tom nevidí nic zvláštního a jsou víceméně spokojeni. Takže jde prý o rusofobii.

Lidem, kteří si to myslí, bych doporučil nový film U Petrovových řádí chřipka. Natočil ho ruský režisér se světovým jménem Kirill Serebrennikov, který žije v Rusku, nikoli v emigraci, podle románu jiného Rusa žijícího v Rusku, Alexeje Salnikova. Žádní rusofobové.

Film i román je nutné vidět a číst, každé vyprávění je jen slabým přiblížením. Podle mého názoru je snímek umělecky silnější než kniha. Všeobjímající, všudypřítomný a naprosto bezvýchodný pocit krutosti a nesmyslnosti ruského života, který má kořeny v životě sovětském, zapůsobil i na mě jako diváka se zkušeností mnoha desetiletí šokově. Kdo film zhlédne, nebude se divit zlomeným nosům a nastříkanému pepřáku v Kazani. Snímek právě ukazuje, jaká divoká, zvířecí zloba žije v Rusech právě proto, že jejich život postrádá jakékoli vyšší odůvodnění.

Ostatně to byla jedna z posledních ruských bílých vran, brilantní publicista Michail Fišman, který v minulých dnech napsal: „Nejen občané Ruské federace, kteří se špatně chovali za života, se po smrti zase dostanou do Ruské federace. Ale samotná Ruská federace se po smrti dostane do SSSR.“

Nejde však jen o záležitost sedmdesáti let sovětské moci. Velký ruský básník Alexandr Blok napsal již v roce 1912 (v překladu Josefa Rubáše): „Noc, ulice, lampa, apatyka, / pošetilé svět(l)a nasvícení. / Můžeš ještě čtvrtstoletí dýchat – / ale vše bude stejné. Konce není. // Umřeš – a začneš znovu. / Kam jít teď? Kam pak? / Noc, zamrzl Měsíc v novu, / apatyka, ulice, lampa.“

A ruský filozof Petr Čaadajev, který žil v letech 1794 až 1856 a kterého carský režim prohlásil za blázna, napsal: „Občas se zdá, že Rusko je povoláno jen k tomu, aby ukázalo celému světu, jak se nemá žít a co se nemá dělat.“