Článek
Tento komentář byl původně natočen pro Český rozhlas Plus.
Mně je snaha tohoto pána přiblížit si jinou zemi, tamější obyčeje a chování lidí prostřednictvím národní kultury sympatická. Výčet autorů, které uvedl, odpovídá šabloně, podle které usilují lidé mimo Rusko o poznání způsobů obyvatel tohoto kusu země.
Problém je ale v tom, že tento seznam odráží cosi dnes neexistujícího. Ano, po roce 1989 se v Česku přidal Varlam Šalamov a jeho Kolymské povídky, ale kdo ze současných neruských čtenářů vnímá čirou hrůzu, která je v nich popsána jinak než vzpomínku na časy, které jsou zaplať pánbůh navždy minulostí?
Ani v Rusku samotném není nouze o ty, kteří raději před současným vývojem, v němž se gulag opakuje v novodobé podobě, o čemž svědčí nedávný příběh Alexeje Navalného, zavírají oči a snaží se žít bez přemýšlení, jen každodenní rutinou.
Je pozoruhodné, že stěžejní ruské dílo, které nezaznamenalo jen následky hlubinné nemoci tamního prostoru a bytostí, které ho obývají, jak to udělal například Solženicyn v Souostroví Gulag, ale nenapodobitelnou uměleckou formou odkrylo kořeny ruské bytostné hrůzy, v Česku vyšlo v překladu, a dokonce podle něj vzniklo divadelní představení.
Je to román Andreje Platonova Čevengur napsaný v letech 1926-29, za sovětské moci nikdy nevydaný a znovu objevený až koncem 80. let minulého století díky Gorbačovově perestrojce.
V češtině je snadné najít popis děje románu a všechno kolem něj a jeho autora, proto se u obsahu nebudu zastavovat. Jen poznamenám, že Stalinova nenávist vůči Platonovovi byla oprávněná. Je vůbec zázrak, že poplivaný a odsunutý z literatury geniální autor fyzicky přežil.
Stalin nebyl hloupý, navíc jako neúspěšný básník se celý život podrobně zajímal o literaturu, zvláště tu, která vznikala v jeho říši. Muselo mu být jasné, že Platonov je bytostně nesovětský spisovatel, ne proto, že by nemiloval sovětskou moc, ale kvůli jeho unikátní schopnosti čestně ukázat, do jaké bažiny nasazovali bolševici tzv. revolučním násilím svou vizi štěstí pro chudinu a spodinu na úkor kulturních a chytrých lidí.
Román je právě o tomto beznadějném a depresivním procesu. Hlavní postavou je to, čemu se rusky říká chtoň. Je to ruské označení pro barbarskou, nelidskou, nelítostnou, odpudivou podstatu většinové populace země, která bezděčně nebo záměrně ničí všechno, co se vymyká jejím primitivním představám a zvykům.
Od Platonovových dob se nic nezměnilo. Chtoň se jen rozmnožila a dnes je to hlavní vývozní artikl Ruska. Na Ukrajinu, do Evropy, do celého světa. Tolstoj a Čechov psali o lidech, ale dnes je aktuální Platonov o chtoni.
