Očima Saši Mitrofanova: Mistr a Markétka jako jablko sváru

Tento komentář byl původně natočen pro Český rozhlas Plus.

Jeden, v režii Jurije Kary, se stal trezorovým filmem nikoli z politických důvodů, ale kvůli nesouhlasu autorových dědiců. Dostal se k publiku velmi dlouho po natočení.

Mezitím vznikl seriál Mistr a Markétka Vladimira Bortka a právě s ním měli diváci donedávna spojenou představu o zfilmování. Jenže nejnovější verze románu na filmovém plátně vyvolala v Rusku tak hlasitý skandál, že neutichl ani teď, několik týdnů po premiéře.

Michael Lockshin anebo Michail Lokšin zní režisérovo jméno. Použil jsem jak anglickou, tak ruskou verzi, protože to odpovídá jeho životopisu. Narodil se v USA, má americké občanství, ale rodiče ve druhé polovině 80. let coby američtí komunisté požádali o azyl v SSSR, takže vyrůstal už v Rusku. Teď je ale v Americe. A má kliku. Protože nadávky, kterými ho častují ruští „vlastenci“, by se mohly zhmotnit jako fyzická újma.

O kvalitě filmu by bylo možné diskutovat zvlášť. Omezím se na vlastní dojem, že jde o dílo druhotné, bez hloubky. Na tom ale v Rusku málokomu záleželo. Snímek totiž zasáhl většinu putinovského Ruska hned na dvou místech.

Zaprvé je otevřeně odmítavý k době Josefa Stalina. Jenže v současném Rusku budují stále nové Stalinovy pomníky. Zadruhé divákům včetně těch, kteří se nikdy nezabývali filmovou kritikou, vyráží dech doslovná shoda tehdejších represí s represemi Putinlandu. Stejné pronásledování nepohodlných tvůrců, stejné udavačství, stejné šťáry tajných…

Film z kin zatím nestáhli, protože je nejziskovější ze všech, které momentálně běží. Zároveň se stal jablkem sváru nejen mezi putinovci a odpůrci ruského diktátora, ale i v opozici samotné. Známý publicista Sergej Medveděv, který přednáší na Karlově univerzitě, zařadil film, který mu přišel umělecky pochybný, mezi vábničky, na které nespokojení Rusové rádi skočí, když není nic lepšího. Snímek podle něj v tomto smyslu stojí vedle pochybného kandidáta na prezidenta Borise Naděždina.

Exilový politolog Vladimir Pastuchov si všiml, že Medveděv se kvůli tomuto postoji stal vyděděncem protiputinovské opozice. Pastuchov ironicky poznamenal, že „skuteční naši musí být vždy pro to, co se nelíbí těm, kteří nejsou naši“.

Svou úvahu o příbuznosti ruského režimu a ruské opozice uzavřel slovy: „Lidé, kteří sedí v Kremlu, a lidé, kteří nenávidí ty, kteří sedí v Kremlu, jsou často jedni za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet, protože jsou si psychologicky rovni a mohou být prohozeni. Kdyby v Kremlu došlo k výměně jedněch za druhé, v Rusku by se nezměnilo nic. Kromě slov.“