Článek
Vždyť někteří žijí, anebo nežijí… To se nedá pochopit. A jak odcházejí? Kvůli vodce nebo kvůli něčemu jinému… Nedá se to pochopit. Pak odešli. Jestli žili, anebo nežili? Nějak se to nepozorovaně protočilo… Člověk možná žil, a možná ani nežil. Ale váš syn žil, rozumíte? Dosáhl svého cíle. To znamená, že tento svět neopustil zbůhdarma. Chápete to? Z tohoto hlediska se ukázalo, že jeho život byl smysluplný, měl výsledek, dokonce ten výsledek, o který usiloval.“ Konec citace.
Tato slova pronesl Vladimir Putin. Říkal to ženě, která byla na setkání s ním koncem loňského listopadu představena jako matka vojáka, jenž šel válčit na Ukrajinu a tam byl zabit. Takových žen bylo přítomno více. Putin jim vysvětlil, že jejich synové se mohli uchlastat nebo je mohlo zajet auto, ale usilovali o to, aby byli zabiti kvůli ruskému státu, tudíž kvůli jeho, Putinově tažení. Patří jim vůdcova úcta. Žít vlastně nepotřebovali.
Pečlivě vybrané ženy Putinovi za tuto možnost pro své děti děkovaly. Nemohly porušit kremelskou linii nasazování kultu smrti. Samotní představitelé ruské věrchušky však své děti zpravidla na smrt neposílají.
Zato se předhánějí v ideovém zdůvodnění nutnosti slavně umřít za Putina. Patriarcha Kirill prohlásil, že takto zemřelým budou odpuštěny hříchy. Herec a poslanec Dumy Dmitrij Pěvcov řekl: „V tom, jak naši dokážou milovat a umírat, tkví naše síla.“ Vrchní kremelský propagandista Vladimir Solovjov uvedl: „Život se silně přeceňuje. Proč se bát toho, co stejně přijde. Navíc když víme, že se dostaneme do ráje! Smrt je završení jedné pozemské cesty a začátek další cesty.“ Příkladnou sebevraždu však nespáchal.
Pravoslavný protojerej Andrej Tkačov, který přeběhl z Ukrajiny do Ruska, to rozbalil pro své ovečky naplno: „Válečná smrt je lepší než všechny další smrti. Lidé umírají jako prasata, dusí se zvratky, to vám povím… Pod stolem. Takových blbých smrtí je hafo! To je potom lepší umřít za vlast se zbraní v ruce… A ještě se před smrtí pomodlit.“
Kreml si ale kult smrti nevymyslel. Jen navazuje na tradici, která má ve společnosti odvěké kořeny. Lze rozeznat zhruba dva typy hledání smrti. První byl spojen s nelidskými podmínkami života nižších tříd. Alexandr Puškin v 19. století napsal, že vedly k „ruské vzpouře, nesmyslné a nelítostné“, jejímž koncem byla zákonitě smrt rukou pánů. Druhý typ hledání smrti se týkal vzdělanějších vrstev a měl hrdinský nádech, kdy jedinec věděl, že společnost mu nedovolí svobodné chování, a raději provokoval brzkou smrt, aby situaci nějak vyřešil. To udělal před očima celého světa Alexej Navalnyj.