Zapomenutí vojáci, kteří bojovali za již neexistující republiku, a jeden ztracený pilot

Za pár měsíců vypukla druhá světová válka a po jejím skončení opět na zapomenuté hrdiny nebyl čas. A opět z několika důvodů. Kromě toho, že předválečné nejvýchodnější území Republiky Československé nám ukradlo bolševické Rusko, tak i z Maďarského království, proti kterému naši vojáci vedli ztracenou bitvu, se stala Maďarská lidová republika a náš nový, byť poněkud vnucený „spojenec“. Po pádu komunistického režimu a rozpadu Československa už všem tato historie přišla tak vzdálená, že kromě pár historiků a nadšenců nezajímá téměř nikoho. Rád bych vám ji tedy stručně připomněl a současně požádal o pomoc při pátrání po „ztraceném“ pilotovi.

Zejména v internetových diskusích, ale občas i v médiích je možné se dozvědět, že naše armáda vlastně nikdy nebojovala a že ji vlastně ani tolik nepotřebujeme. Nic není vzdálenější pravdě.

Za naše vojáky se na rozdíl od našich politiků opravdu stydět nemusíme. Fakt je ten, že díky našim vojákům bojujícím a umírajícím za tehdy ještě neexistující stát, jsme ho nakonec v roce 1918 získali. Naopak do časů nesvobody nás pak vždy dostali více či méně demokraticky zvolení politici. Vojáci (aspoň někteří) na to vždy upozorňovali a varovali, ale vždy se pak poslušně stáhli, protože respektovali demokracii a civilní řízení státu.

A když nás následně politici opět dostali do maléru, byli to opět vojáci, kteří bojovali a umírali, aby nás dostali na správnou stranu dějin a k tomu, že si svůj samostatný stát zasloužíme. Vojáci za Československo bojovali nejen před vznikem samostatného státu, ale i po jeho zániku. Jen v jedné krátké epizodě však měli možnost za něj bojovat a umírat přímo pod svou vlajkou, ve svých uniformách a se zbraněmi, kterými je k tomu národ vybavil.

Polovina března roku 1939 byla pro Československo dobou agónie. Země byla zmrzačená potupnou Mnichovskou dohodou, kde jsme byli obětováni pro „mír v Evropě“ v údajné snaze ochránit práva německé menšiny „šikanované“ vládou z Prahy. Země, kde potom co prezident Beneš porušil ústavu, a po své abdikaci utekl, se z demokracie posunula spíše k autoritářskému režimu, který již tehdy začal šikanovat své vlastní obyvatele, třeba jen proto, že byli židé.

Události nabraly rychlý spád 13. března, kdy se Jozef Tiso sešel v Berlíně s Hitlerem, aby druhý den, tedy 14. března, Slovenský sněm vyhlásil samostatnost Slovenska. Tímto krokem pak Slováci dodali nacistům poněkud pochybný, ale přesto argument, že po rozpadu Česko-Slovenska již neplatí Mnichovská dohoda, a po brutálním nátlaku na prezidenta Emila Háchu se vydal wehrmacht na pochod.

My se v našem příběhu přesuneme na úplný východ umírajícího Československa, na Podkarpatskou Rus, do nejchudší části společné země. Ani tam nebyla situace již delší dobu jednoduchá, na její území si totiž v té době dělaly zálusk Polsko s Maďarskem a své zájmy zde měli i další aktéři. A nezůstávalo jen u prázdných řečí, zatímco Poláci a Maďaři k nám posílali teroristy, kteří měli za úkol vraždit představitele československého státu, a z jejich pohledu nešlo jen o vojáky a četníky, ale třeba i o pošťáky nebo učitele, tak nacisté vsadili ve své snaze o zničení Československa na takzvané „Sičovce“, ukrajinské nacionalisty, kteří chtěli toto území také odtrhnout a vyhlásit zde svůj samostatný stát – Karpatskou Ukrajinu. Českoslovenští vojáci, četníci, příslušníci finanční stráže a jednotky SOS zde byli v téměř permanentní válce nejpozději od roku 1938.

Ta nejtěžší zkouška však přišla v ranních hodinách 14. března 1939. V šest hodin ráno zahájila pravidelná maďarská armáda útok po celé délce demarkační linie, která zde byla vytyčena po Vídeňské arbitráži v roce 1938. Československé jednotky byly ve značné nevýhodě, početně slabší, kvůli tlaku vlastních politiků v nevýhodných pozicích, v očekávání avizované schůze Slovenského sněmu, od kterého nikdo nečekal nic dobrého s rozleptanou morálkou části slovenských branců. Přes to všechno naše jednotky začaly pod vedením generála Olega Svátka bojovat, a bojovaly až do 21. března, kdy poslední oddíl československých vojáků, kteří do té doby bránili Velký Bočkov, přechází do spojeneckého Rumunského království.

Popis samotného průběhu bojů je na knihu a osudy jednotlivých vojáků republiky na mnoho knih a možná i nějaký ten film, a pokud by vás tento konflikt hlouběji zajímal, mohu vám doporučit například Válku o červeného medvěda od Jindřicha Marka. Nebo článek Radana Láška Obrana Podkarpatské Rusi.

Já bych vám chtěl přiblížit jeden zapomenutý příběh. Napsali ho 16. března letci státu, který již neexistoval. Je také příběhem jediného československého vojenského letadla, které nepadlo do rukou nacistického Německa, klerofašistického Slovenska nebo Maďarského království vedenému nikoliv králem, ale admirálem Horthym, tedy zemím, které měly aktivní podíl na nacistických zvěrstvech během druhé světové války.

Mimochodem jediným československým civilním letadlem, kterému se podařilo před okupací uletět, byl Lockheed Electra 10A firmy Baťa, který neuvěřitelnou shodou náhod přežil v letuschopném stavu do dnešních dnů, a pokud by vás to zajímalo, můžete ho vidět nejen na zemi, ale občas i ve vzduchu v Leteckém muzeu Točná.

Československé vojenské letectvo mělo při působení na Podkarpatské Rusi velmi ztížené podmínky pro své působení. Moderní předválečné letiště v Užhorodě skončilo po Vídeňské arbitráži v maďarských rukách a k dispozici k nějakému pravidelnějšímu provozu tak bylo pouze spíše sportovní letiště v turisty oblíbených lázních Slatinské doly. To neumožňovalo trvalé umístění nějaké větší jednotky, a proto je sem od 12. letky 3. Leteckého pluku ze Spišské Nové Vsi přemístěn pouze tříčlenný roj víceúčelových letounů Letov Š.328. Tyto letouny zde primárně vykonávaly hlídkovou, průzkumnou a kurýrní službu. Létání v těchto otevřených letounech zejména v zimních měsících nebyl pro jeho posádky „žádný med“, stejně tak jako létání v prostředí Karpatských vrcholů, nicméně pro zde dislokované posádky, ale i pro místní obyvatele, kteří zůstali věrni Československu, byla jejich přítomnost důležitá.

Těsně před vypuknutím maďarského útoku přichází rozkaz k návratu všech letounů na domovskou základnu do Spišské Nové Vsi. Dva letouny odlétají, ale třetí kvůli technické poruše zatím zůstává. Na jeho uvedení do letuschopného stavu pilně pracují nejen zbývající mechanici, ale i jeho posádka nadporučík Václav Pálka a četař aspirant Jiří Mikulecký. Je také nutné připomenout, že v těch dnech ve střední Evropě panovalo extrémně nepříznivé počasí, které mimo jiné zhatilo všechna pomyšlení na úlet letců dislokovaných v době německé okupace v českých zemích.

Ve čtvrtek 16. března je již letoun připravený k letu, motor běží, palivo načerpané, zbraně připravené k boji, nicméně počasí má stále daleko k ideálu, nízké mraky, ze kterých každou chvíli sněží, to nejsou podmínky, ve kterých by vzlet v prostředí Karpat dával velkou naději na přežití. Nicméně když na letiště dochází zpráva, že evakuační vlak plný českých civilních uprchlíků je na nádraží v Chustu ohrožován tlupami Sičovců, letoun jde do vzduchu přímo z hangáru. Po použití palubních zbraní, a to včetně ostřelování kulomety ozbrojených band, rychle dochází odvaha a vlak může vyrazit, a po překročení řeky Tisy se ocitá v bezpečí v Rumunsku.

Také posádka letounu musí zamířit stejným směrem, protože návrat do Slatinských dolů je vyloučený. Opět nepříznivě zasahuje počasí a posádka „Šmolíku“ je ráda, že v počínající sněhové bouři se jí daří úspěšně přistát na rumunském vojenském cvičišti v Marmarošské Sihoti. Tam si také letoun druhý den přebírají příslušníci Rumunského královského letectva a následně ho úspěšně přelétnou na svoji základnu.

Tento příběh odvál čas i „velké“ dějiny druhé světové války. Nikdo z účastníků tehdejších událostí již bohužel nežije. Nikdo dnes neví, co se stalo s letounem Letov Š.328 výrobního čísla 129, víme jen, že zůstal v rumunských rukách, a to i přes usilovnou snahu Slovenského štátu, aby ho získal právě on. Pokud jde o mechaniky, kteří letoun k jeho poslednímu letu pod československou vlajkou vypravili, tak neznáme křestní jména ani mechanika Tudoršího, a v případě jeho kolegy dokonce ani přesné znění jeho příjmení, někdy je uváděn jako Majeršák, někdy jako Masják. Pokud by někdo z čtenářů o nich věděl něco bližšího, budu vám vděčný za jakoukoliv zprávu.

To zásadní se týká pátrání po osudech nadporučíka letectva Václava Pálky. Jediné, co víme bezpečně, tak to, že se spolu se svým kolegou vrátil do protektorátu, kde zůstal, a nevydal se do zahraničního odboje. Podle některých nepotvrzených zpráv měl pracovat na obecním úřadu v Ostravici a ještě v roce 1940 měl být vyslýchán gestapem právě kvůli bojům na Podkarpatské Rusi. Bohužel pro další pátrání v archivech neznáme to nejdůležitější, datum jeho narození. Proto za jakoukoliv informaci, která by vedla k objasnění jeho dalších osudů, bude autor tohoto textu vděčný.

Pro příznivce šťastných konců pak mohu konstatovat, že četař aspirant Jiří Mikulecký se dožil požehnaného věku 89 let. Předtím ještě stihl odejít z protektorátu do odboje, projít krátkou službou v Polském letectvu, přežít téměř dva roky „péče“ v ruských vězeních a koncentrácích (toto štěstí bohužel neměla řada dalších československých letců a vojáků, kteří ve zrůdném Stalinském režimu zmizeli beze stopy). Po propuštění působil jako osobní kurýr podplukovníka Ludvíka Svobody. V průběhu lodního transportu do Velké Británie prošel martyriem během potopení postupně dvou britských křižníků v Severním moři a teprve na palubě třetí lodě šťastně dorazil do skotského Greenocku.

Po vstupu do RAF jako pilot stíhacího Spitfiru u československé 312. stíhací squadrony úspěšně odlétal více než čtyři desítky náročných bojových misí. Bohužel ani konec druhé světové války a jeho návrat do vlasti neznamenal příchod klidných časů. Již o pouhé tři roky později se na poslední chvíli vyhne zatčení komunistickou Státní bezpečností a následné perzekuci tím, že spolu s dalšími bývalými „rafáky“ ulétne ze základny v Českých Budějovicích do Velké Británie. Tam ho čeká další služba v Královském letectvu, a to nejen na britských ostrovech, ale i v zámoří, a to na velmi exotických místech. Během svého působení v Malajsii se dokonce účastní bojů se starým nepřítelem – komunisty. Jeho letecká bojová kariéra tak paradoxně končí, stejně jako v roce 1939 začala, ostřelováním tlup radikalizovaných teroristů, jen je to tentokrát na druhé straně světa.

Na tehdejší bojový let se do dnešních dnů zachovala jen jedna jediná hmatatelná památka. Československá zimní letecká kombinéza, ve které Jiří Mikulecký absolvoval svůj první bojový let. Po šťastném přistání v Rumunsku vyrazil na cestu zpět do Čech vlakem i s touto kombinézou přes rameno, a tím že necestoval přes Slovensko, nebyl ani okraden o osobní věci, tak jako řada jiných našich vojáků. Během svého krátkého pobytu ve Sloupnici, před svým odchodem do exilu, ji daroval mému dědečkovi a dodnes ji uchováváme jako cennou rodinnou památku.