Článek
Upozornění: Následující text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.
Petr Borecký se snaží zúročit své předchozí zkušenosti z funkce starosty i z byznysu, a hlavně se nebojí mluvit o nepříjemných věcech, i když přitom občas „střílí“ i do vlastních řad. Má na starosti veřejnou dopravu „jen“ ve Středočeském kraji, v jehož středu je hlavní město Praha, do kterého a ze kterého každý den směřují dopravní toky z celé země. Ono je tedy spíš problém jejich nepovolování, a to z často naprosto malicherných důvodů.
Přitom právo vyjadřovat se k plánované stavbě, a tím často i účelově blokovat jakýkoliv pokrok, má u nás neuvěřitelné množství subjektů. Česká republika je specifická také v tom, že se tyto subjekty mohou vyjadřovat dokonce i opakovaně ve stejné věci (již třeba i vyřešené), navíc v každém stupni řízení.
Karlovarský festival přežil komunisty, divoké devadesátky a neztrácí ani v 21. století
Přestože v obecném povědomí jsou za největší škůdce považovány různé ekologické spolky, často mají na zaostávání naší dopravní infrastruktury stejný podíl orgány státní správy a samosprávy. V podcastu zaznějí konkrétní příklady, z jak malicherných důvodů se blokuje výstavba páteřní sítě cyklostezek ve Středočeském kraji.
V tomto kraji také nyní „sklízíme“ plody divokých devadesátých let, kdy si řada obcí schválila územní plány, které jim umožnily rozsáhlou výstavbu, ale bez ohledu na to, že by někdo řešil dopravní, školskou nebo zdravotnickou infrastrukturu.
Developeři na výstavbě těchto satelitů realizovali zisky i bez toho, aby se na rozdíl od toho, jak je zvykem na Západě, podíleli na nákladech na nezbytnou infrastrukturu. Dalším problémem je i to, že tuto infrastrukturu často není ani kde postavit. Úzké silnice jsou obklopené zástavbou, natož aby zbylo místo pro veřejnou kolejovou dopravu, oddělené cyklostezky, ale často i chodníky.
Pokud dnes řešíme neúměrné zatížení našich dálnic tranzitní kamionovou dopravou, tak narážíme na čtyři faktory. Tím prvním je, že zkrátka ležíme mezi východní a západní Evropou a jsme přirozeným místem pro tranzit. Druhým, že nemáme dobudovanou základní dálniční síť a ta torza, která máme, neodpovídají svou kapacitou dnešním potřebám. Třetím je nízká výše mýta ve srovnání s okolními zeměmi, což opět zvyšuje počty kamionů u nás.
A tím čtvrtým je fakt, že sousední Rakousko má politickou vůli i praktickou možnost, že když je u něj kamionů moc, tak další k sobě už zkrátka nepustí. Pokud se logicky zeptáte, proč tranzitní náklady nepřesuneme na železnici, tak naše železnice je již dnes přetížená a nemá dostatek kapacity ani pro naše domácí nákladní železniční dopravce. A šance na výstavbu nebo zkapacitnění železnice v nějaké dohledné době je ještě menší než u dálnic a silnic.
V závěru podcastu došlo i na lokální železnice, na důvody, proč v České republice není konkurenceschopná ani časově, ani ekonomicky, a co by bylo teoreticky možné udělat, aby se tento nepříznivý stav změnil.
Přehnaná politická korektnost nám brání nazývat věci pravými jmény
Co také zazní v tomto díle:
- Cyklostezky v České republice není možné stavět jako veřejně prospěšné stavby, takže doba jejich povolování se pohybuje kolem deseti let.
- Cyklostezkám se brání obce, které nechtějí nové turisty, ale třeba i odbory životního prostředí, kterým vadí jejich asfaltový povrch.
- Doba evropských dotací na komunikace je pryč, jediným druhem dopravy, kde ještě peníze jsou, je železnice, ale i tam nám utíká čas.
- Česká republika je centralizovaný a zároveň decentralizovaný stát s velmi špatně nastavenými kompetencemi jednotlivých hráčů v tomto státě.
- Rakousko dokáže regulovat počet kamionů, které přes něj projíždějí, Česká republika nikoliv.
- Dnešní nastavení rozpočtového určení daní motivuje obce k tomu, aby nepovolovaly žádný rozvoj průmyslu a služeb.
- Lokální železnice u nás jsou stále nastavené pro potřeby 19. století, proto dnes nejsou konkurenceschopné. Naděje na změnu je při současné legislativě minimální.
Milan Mikulecký má zkušenosti z manažerských pozic v byznysu i státní správě jak v České republice, tak v zahraničí. Se svými hosty diskutuje před kamerou a mikrofonem bez ohledu na dnešní většinové názory. Hlas volajícího na poušti je historicky vyjádřením toho, kdy někteří lidé hlasitě upozorňovali ostatní na nebezpečí, do kterého se jejich společenství dostává, a nebyli včas vyslyšeni. Každý týden otevíráme nové téma.
Odebírejte Hlas na poušti také v podcastových aplikacích a nový díl vám neuteče:
Poslechněte si také naše další podcasty: