Vyrábět v České republice atomovou zbraň? Naprostý nesmysl

Upozornění: Tento text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.

Před několika týdny média probírala výrok vojenského analytika Lukáše Visingra o tom, že Česká republika by si měla vyrobit svoji vlastní jadernou zbraň. Jistě je to něco, co umí vyrobit titulky, ale debata s politiky, kteří o tématu vědí totéž co laická veřejnost, nemohla nic kloudného přinést.

Jak se dalo očekávat, nikdo v diskusi neřešil takové „drobnosti“ jako nutnost odstoupit od celé řady mezinárodních smluv. Nikdo neřešil ani časový faktor, natož finanční náročnost takového projektu.

Jediné, co tato kauza ukázala, je naprosté odtržení médií od reálného světa, protože na začátku by si každý musel položit otázku, kde na území naší země, kde je problém získat souhlas k silničnímu obchvatu libovolné obce, by mohla „projít“ výstavba zařízení na obohacování uranu pro vojenské účely. Stejně tak jsou ploché úvahy na téma „kdyby si Ukrajina ponechala jaderné zbraně, k žádné válce by nedošlo“.

Vlastislav Bříza, který se kromě soupeření jaderných velmocí a historie vývoje jaderných zbraní zabývá také ekonomikou, v dnešním podcastu vysvětluje, jak výroba komponent nezbytných pro jaderné zbraně probíhá a co všechno tento proces komplikuje.

Současně se dozvíte, že samotná jaderná zbraň je jedním z mnoha problémů komplexního řešení. Že stejně složité, a možná ještě složitější, je jadernou zbraň miniaturizovat a získat pro ni nosič, který se bude případným protivníkům jen obtížně likvidovat.

S ohledem na současný vývoj vztahů mezi Spojenými státy a zbytkem NATO je také důležité pochopit, jak funguje, případně nefunguje jaderné odstrašení. Pokud by došlo k nejhoršímu možnému scénáři, totiž ke stažení americké účasti z jaderného deštníku, který Evropu (v minulosti západní, nyní i střední) již téměř 80 let chrání, tak jen těžko můžeme hovořit o odstrašení.

V takovém případě by totiž nějakých 500 jaderných hlavic, které mají k dispozici Francie a Velká Británie proti pěti tisícům, kterými disponuje Ruská federace, naprosto vychýlilo rovnováhu sil v neprospěch Evropy.

Pokud by takový brutální nepoměr chtěla Evropa zvrátit, znamenalo by to nutnost minimálně po dobu jedné dekády vynakládat na zbrojení mezi pěti až šesti procenty HDP. Ano, obdobná procenta HDP vydávalo na zbrojení v osmdesátých letech i Husákovo Československo, ale zrovna ti, kteří dnes nejraději vzpomínají na tehdejší dobu, budou ti, kteří budou proti takovému navýšení.

Problém vlastnictví jaderných zbraní je pak kromě extrémně vysokých nákladů nejen na jejich výrobu, ale i prosté držení také v tom, že je reálně není možné nasadit, pokud se nechystáte ukončit existenci planety Země.

Své o tom ví i Izrael, který ani jaderné zbraně (byť jejich vlastnictví oficiálně nepřiznává) neuchránily před útoky teroristů z Pásma Gazy, z území Libanonu nebo Jemenu. Použití jaderných zbraní je v rámci ozbrojeného konfliktu tak asymetrickou odpovědí, že její držitelé v rámci demokratických států by k jejich použití přistoupili až v okamžiku, kdy by byl zřejmý i jejich vlastní konec.

To je i jeden z argumentů, proč držení jaderných zbraní Ukrajinou by s nejvyšší pravděpodobností nijak nezabránilo ruskému konvenčnímu útoku. Ani v roce 2014, kdy použilo klasickou „salámovou metodu“, a ani později v roce 2022, kdy zaútočilo přímo. V okamžiku, kdy by Ukrajina jako první použila jaderné zbraně, následovala by jednak drtivá ruská odplata, ale hlavně, zbytek světa by odsoudil ji, přestože by byla v pozici napadeného, který se brání.

Co také zazní v tomto díle: