Veřejnoprávní média nepotřebují víc peněz, potřebují definovat, co je jejich práce

Upozornění: Následující text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.

Ondřej Neff vystudoval žurnalistiku a již před dokončením studií pracoval jako redaktor Československého rozhlasu a v letech 1979 až 1985 v deníku Mladá fronta, kam se v  roce 1990 opět vrátil a pracoval zde čtyři roky. Během svého života ale prošel celou řadou rozličných zaměstnání.

Od spisovatele svébytného žánru sci-fi přes fotografa až po působení v loutkovém divadle. Řada čtenářů ho ale zná zejména jako vydavatele internetového deníku Neviditelný pes, který nepřetržitě vychází již od roku 1996. Ondřej Neff jako jeden z nejviditelnějších propagátorů internetu se v roce 1998 angažoval spolu s Ivem Lukačovičem a Patrickem Zandlem v čele protestů proti tehdejšímu monopolnímu poskytovateli internetu v ČR a jeho snahám o omezování široké veřejnosti v přístupu k němu.

V debatě jsme mluvili zejména o proměnách médií v čase, o tom, že tištěné deníky se stávají čím dál více „luxusním zbožím“, které v současné podobě nemá příliš naděje na přežití. To je primárně dané rychlým zastaráváním informací, které dnes z největší části převzaly mobilní telefony a levná, téměř všude dostupná data.

Jak ukázaly i poslední americké prezidentské volby, slábne také role těch médií, která se zdála být „nesmrtelná“ – rozhlasu a televize. S tím, jak je stále levnější způsob výroby zpravodajství i publicistiky, i s tím, jak se snižují nároky konzumentů (některým autorům stačí vlastní obývák), tak se do veřejného prostoru dostávají osoby a informace, které by v minulosti skončily na úrovni hospodských diskuzí.

To na jednu stranu znamená ohromnou svobodu, kdy si každý může najít nebo potvrdit „svoji pravdu“. Na druhou stranu to umožňuje nepřátelům západních svobod zahlcovat informační prostor svojí propagandou, a je jedno, zda jde o propagandu ruskou, čínskou, nebo islamistickou.

Zde by měla být role veřejnoprávních médií, u kterých by posluchač nebo divák měl mít garantovanou jistou kvalitu. To ale rozhodně neplatí ve všech případech, protože i do těchto médií si našli cestu představitelé některých extremistických, zejména levicových proudů. Je paradoxní, že v tomto tématu se oba diskutující, kteří se jinak v naprosté většině témat shodují, dramaticky rozešli.

Mikulecký by rád nastavil mantinely pro veřejnoprávní média tak, aby nevyráběla program, který dokážou zajistit soukromá média nebo jednotlivci (například podcasty, webová rozhraní). Chce, aby těmito distribučními kanály veřejnoprávní média šířila jen obsah, který vyrobila pro své vysílání. Ondřej Neff zastává názor zcela opačný.

V čem se naopak oba shodují, je dlouhodobá zoufalost české politické reprezentace, pokud jde o dodržení předvolebních slibů, schopnost modernizovat Českou republiku tak, aby neustále nezaostávala za světem, nebo alespoň za Polskem.

Co také zazní v tomto díle: