V Sýrii se teď hraje i o budoucnost Evropy. Nezdá se, že to naši lídři chápou

Mám na mysli spíš počty obětí, kde africké konflikty jednoznačně vedou, ale Afričané v evropských a amerických médiích nikoho příliš nezajímají. Najednou je středobodem světa Sýrie a konec vlády rodiny Asadů. Řada lidí, kteří ještě dnes hledají Sýrii na mapě, přesně ví, co se stalo, a hlavně co se bude dít. Já to opravdu nevím, a to se Blízkému východu věnuju desítky let, v řadě zemí regionu jsem strávil dost času a dodnes jsem v pravidelném kontaktu s lidmi, kteří se tam narodili. A to včetně Syřanů.

Pokud ještě dnes někteří lidé na Západě tleskají v souvislosti se zemí rozvrácenou 13 let trvající občanskou válkou řečem o inkluzivitě, nesvědčí to o ničem jiném než o jejich stupiditě. Pomyslnou laťku opět nasadila britská BBC a její pomatená reportérka, která se z Damašku rozplývala nad tím, jak „židé, muslimové a křesťané jsou společně v ulicích a věří, že …“

Mohu ji ujistit, že Židé určitě ne. Je otázka, kde vůbec se ti syrští Židé, jejichž počet se odhaduje mezi třemi a pěti, schovávají, nicméně syrská židovská komunita, která při vzniku státu Izrael čítala nějakých třicet tisíc osob, již dávno buď žije jinde, nebo byla vyvražděna. Pokud dnes můžeme hovořit o židovské přítomnosti na území Sýrie, tak jedině v podobě izraelských vojáků (což ale mimochodem nejsou vždy jen Židé), kteří se z okupovaných a anektovaných Golanských výšin v okamžiku pádu Asadova režimu vysunuli hlouběji do syrského vnitrozemí.

Strašně moc, opravdu strašně moc bych Syřanům, jejich sousedům, a vlastně i nám tady v Evropě, kteří jsme byli zasažení migrační vlnou, přál, aby boje v Sýrii skončily, země se pozvedla a příslušníci různých etnických a náboženských menšin zde mohli žít v klidu a míru vedle sebe. Ale jak už jsem říkal, Blízký východ trochu znám a na pohádky už nevěřím. Mimochodem, ač to tak z médií nevypadá, ona ta občanská válka se zapojením vnějších aktérů stále trvá, každý den se v Sýrii střílí, bombarduje a umírají lidé.

Začnu tam, kde jsou boje nejtěžší a chování světového společenství nejostudnější. V syrských regionech Afrín, Kobani a Hasaka. Tam totiž žijí Kurdové. Jeden z největších národů na světě bez vlastního státu. Je jich přes čtyřicet milionů, žijí na území čtyř různých států, historicky jsou obětí skutečné genocidy, dodnes jsou každý den zabíjeni, ale v jejich případě svět mlčí.

Žádné titulky v médiích, žádní dojatí umělci pějící tklivé písně, žádný zájem v OSN. Proč to tak je, nikdo netuší, možná mají jen smůlu v tom, že jejich komunita žije sice na území čtyř států, ale ani jeden z nich není Izrael, takže když si není možné kopnout do Židů, není to pro pokrokový svět zajímavé. Kurdové jsou ale na samostatné téma, hodně dlouhé a hodně smutné. Zůstanu v Sýrii a u aktuálního dění.

Zatímco jsme všichni sledovali vítěznou jízdu „napravených islamistů“ z Hay'at Tahrir al-Sham do Damašku, tak proturecké milice se k nim nepřidaly, ale za vydatné letecké a dělostřelecké podpory Turecka zaútočily právě na Kurdy. Poté co dobyly Manbidž, plynule pokračovaly na Kobani a evidentně jim jde o to dobýt klíčové strategické objekty, jako je například přehrada Tišrín.

Proturecké milice, označované jako Syrská národní armáda, jsou tvořené lidmi, které byste asi v metru potkat nechtěli (i když třeba v Berlíně se vám to může snadno stát). Je to uskupení různých islamistů, v minulosti nezřídka příslušníků Islámského státu nebo Al-Kaidy, což je dodnes patrné i na názvech některých jejích částí, jako jsou Jaish al-Islam, Faylaq al-Šám nebo Ahrar al-Šarkíja. Možná si řeknete, co je nám do Kurdů a jejich protivníků, vždyť se tam řežou stovky let?

Tak bych vás chtěl ubezpečit, že hodně, nechme stranou, že i oni by si zasloužili klid a mír, nechme stranou, že to byli právě oni, kteří nesli největší tíhu bojů s Islámským státem, ale právě oni dodnes za nás, za demokratický svět, dělají špinavou práci tím, že v tamních věznicích zadržují téměř dvanáct tisíc teroristů z Islámského státu a k nim nějakých 60 tisíc jejich rodinných příslušníků.

Nutno podotknout, že z řady rodinných příslušníků jsou dnes stejně schopní teroristé jako jejich tatínkové a manželé. Tisíce z nich mají občanství zemí Evropské unie, a ti, kteří je nemají, se do Evropy dostanou jako „uprchlíci“. Není nutné příliš rozebírat, co by to pro nás v Evropě znamenalo.

Zatím jediná země, která byť omezeně brání Kurdy, jsou Spojené státy. Ale ani jejich pozice není jednoduchá, vzhledem k malému množství přítomných vojáků, extrémně složitému zásobování a neustálých útoků různých „sluníčkových“ a proruských sil, které neustále zdůrazňují, že tam Američané nemají co dělat. A ano, jsou to ti stejní, kteří v roce 2014, když Islámský stát masakroval různé etnické skupiny v Sýrii a Iráku, křičeli, proč Amerika nic nedělá, ale to je zkrátka věčný kolotoč dějin.

Když se mě lidé ptají, jak nyní budou kluci z Hay'at Tahrir al-Sham řídit Sýrii, když ji „osvobodili“, tak se vždy snažím upozornit, že dokud Sýrii nebude kontrolovat jedna vláda, tak nemůže být o míru řeč. Kromě Kurdů a protureckých milic, které kontrolují sever země, je tu Hay'at Tahrir al-Sham, který z Idlíbu dojel do Damašku a postupně se snaží jednak rozšiřovat kontrolu nad územím, které je důležité, zejména o naleziště přírodních zdrojů, kde už nyní naráží na území pod kontrolou Kurdů, a jednak se snaží domlouvat s kmenovými vůdci a jinými povstaleckými skupinami na spolupráci.