Středeční fraška ve Sněmovně opět posunula dno politické kultury a z prezidenta udělala statistu

Středeční jednání Poslanecké sněmovny ovšem objevilo nové dno české politické kultury, nebo spíš nekultury. Napřed se opozice domohla mimořádné schůze na velmi vážné téma rozvoje a koncepce obrany české armády na příštích 10 let, což pro daňové poplatníky znamená mnohaset miliardové výdaje, ale na druhou stranu také jakousi jistotu, že budeme schopni nějaké akce v případě ohrožení zvenčí. Nalhávat si nemusíme, že aktuálně na tom nejsme nijak valně.

Nato ale ministryně obrany Jana Černochová přijde na začátku schůze s tím, že chce prezentovat utajované skutečnosti a je tedy nutné schůzi uzavřít. Jak dlouho asi „chytré“ hlavy na ministerstvu obrany tuhle kulišárnu na opozici vymýšlely, to se asi nedozvíme. Záměr byl ale jasný, ať si Babiš s Okamurou myslí a říkají k obraně země, co chtějí, pár měsíců před volbami nám prostě ve Sněmovně exhibovat nebudou. Válka ne-válka. Tedy, válka ano, ale ta volební.

Mimochodem já osobně za nejhorší part frašky sehrané ve Sněmovně považuji zapojení náčelníka generálního štábu, kterému nic jiného evidentně nezbylo, protože když mu ministryně zavelí, tak do Sněmovny zkrátka musí.

Žijeme v demokracii a nejsme ve válečném stavu, v mém světě se vojáci v parlamentech pohybují mimo válečný stav pouze na příslušných výborech, nikoliv v hlavním sále. Tohle nebylo ze strany vedení ministerstva nic jiného než zneužití armády v rámci předvolebního boje a zvýšení odporu vůči ní ze strany těch, kteří volí současnou opozici.

Je to ještě pikantnější, když je to stejné politické vedení, které neustále poškozuje obraz armády u veřejnosti jalovými výkřiky o „vojenské juntě“ jen proto, že vojáci nadšeně nechtějí podepisovat jakýkoliv nákup techniky, který sice možná vypadá hezky na sociálních sítích, ale její reálný přínos ke zvýšení obranyschopnosti země je přinejmenším diskutabilní.

Obzvlášť prázdně a smutně pak vyzněl předchozí apel prezidenta Petra Pavla, který kvůli důležitosti tématu mimořádné schůze dokonce přerušil svoji cestu po Plzeňském kraji. A přiznejme si, také kvůli tomu, aby politici v zásadní otázce obrany země nepolitikařili a nezatahovali toto téma do předvolebního boje. Škoda slov, chtělo by se říct.

Bylo to vůči němu nízké a nedůstojné, prezident má být v našem ústavním systému spíše jakýmsi režisérem. Pozor, zdůrazňuji režisérem, nikoliv scenáristou. Tím jsou vždy voliči. Včera mu paní Černochová ale přisoudila jen roli statisty v druhořadé frašce.

Já rozumím frustraci, kterou musí zažívat premiér Petr Fiala v rámci nekonečných mimořádných schůzí Sněmovny. Rozumím, že musí být doslova utrpením poslouchat četbu blábolů poslanců a poslankyň, kteří často čtený text evidentně vidí poprvé. Ale to, co se odehrálo ve středu, to bylo něco, co víc a víc vzdaluje víru v politiku těm, kteří ji platí, tedy daňovým poplatníkům. Zde by bylo víc než žádoucí chovat se uměřeně, protože po podzimních volbách se pozice vlády a opozice mohou snadno vyměnit.

Bylo to celé trapné. Bylo to dětinské a efekt to mělo jediný. Zpravodajské televize, připravené na dlouhý přenos ze Sněmovny, byly rády alespoň za hodinovou společnou opoziční tiskovou konferenci, na které měli Andrej Babiš s Tomiem Okamurou „pré“. Řekli si konečně ruku v ruce a svorně své.

Na jejich tiskové konferenci padla celá řada věcí, které by zazněly i v rámci mimořádné schůze, ale tam by na ně mohla reagovat vládní koalice a vyvrátit případné nepřesnosti nebo i lži. Takhle si opozice užila svoji televizní show a lidé, které to úplně neotrávilo, nebo to museli sledovat, tak dostali pěknou antifialovskou koncentrovanou nálož bez jakéhokoliv přerušování.

Mimochodem to celé působilo jako tisková konference dvou koaličních partnerů, což v očích řady voličů může jen legitimizovat Tomia Okamuru a jeho byznysový projekt, a tak posílit skutečný extrém v české politice. Současná vládní koalice středeční fraškou udělala pravý opak toho, co tvrdí, že je jejím cílem, a to zvyšovat bezpečnost naší země a snažit se omezovat vliv extremistů v politice.

A teď tedy to hlavní - ostatně na to už mnohokrát apeloval prezident republiky a paradoxně s tím souhlasí každý politik, kterého se novináři zeptají - obranná politika země je natolik vážná věc, že na ni musí existovat jasná shoda všech politických směrů a při případné změně vlády musí takovou koncepci nový kabinet přejmout a pokračovat v ní.

Tak jako se to podařilo například v tak často zmiňovaném Polsku, nebo naopak nezmiňovaném Finsku, kde hrozby berou očividně vážně a kde pochopili, že politikaření musí jít prostě stranou, když jde doslova o životy.

Vláda měla možnost ukázat, že to také bere vážně. Mohla si vyslechnout otázky opozice, byť některé z nich by nebyly ničím jiným než předvolební kampaní, ale mohla na ně reagovat. Pokud měla utajované informace, mohla uzavřít jen část jednání, ale až poté, co by před poslanci zazněly projevy těch, kteří schůzi svolali nebo těch s přednostním právem řečnit. Nebylo jich mnoho.

I takový návrh zazněl od opozice, a kdyby na něj vládní strany zodpovědně přistoupily, mohla si následně také opozice v klidu a zodpovědně vyslechnout ty údajně tajné informace, které ale předpokládám stejně má, protože se musí probírat i na sněmovním výboru pro obranu, kde mají všechny politické strany své zástupce.

Ostatně nadužívání režimových – utajovaných – informací současným politickým vedením ministerstva obrany, kterému se nechce odpovídat na leckdy oprávněné otazníky kolem podivných nákupů bez výběrových řízení, a právě jejich účelovým utajováním i v parametrech, které v žádné západní civilizované zemi utajení nepodléhají jen zvyšuje nedůvěru v kroky vlády jak u opozice, tak u veřejnosti.

Množství přímých nákupů od předem určeného dodavatele mimo výběrové řízení je skutečně znepokojující. Je zde řada důvodů se domnívat, že nezbytný průzkum trhu byl v mnoha případech pouze formální a že nebylo vynaloženo dostatečné úsilí k dosažení co možná nejnižší ceny. Zda úmyslně, či z neschopnosti, o tom lze jen spekulovat.

V této souvislosti vláda dluží mnoho odpovědí o politice tzv. „společných nákupů“ s jinými zeměmi. Tento obecně užitečný instrument by neměl být zneužíván k účelovému obcházení výběrových řízení a k obcházení jakýchkoliv českých výrobců finálních produktů.

Mimochodem začátkem března navštívila paní ministryně Černochová Slovensko a podepsala tam s panem ministrem Kaliňákem dokument o vzájemné spolupráci. Tento dokument, přestože jde údajně o nezávazné memorandum, je z neznámých důvodů přísně utajován. Mezinárodní spolupráce je zvlášť v dnešní době užitečná věc, ale bylo by dobré si vyjasnit rozdíl mezi pojmy „společný nákup“ a „společné spiknutí za účelem dosažení vyšších nákupních cen a za účelovým obcházením výběrových řízení a některých konkurentů“.

Bylo by skvělé, pokud by zde byly politické strany, které by se v duchu zdravého rozumu a opravdové politiky ve prospěch České republiky snažily dojít i k nějakému konsensu, který je tolik v této otázce potřeba. Oproti tomu ale bubliny, ve kterých žije vláda a opozice, jen sílí. Nejen že tak nehrozí, že by tyto bubliny třeba praskly, ale navíc skrze ně neproniknou ani ty rozumné argumenty, které zákonitě každý tábor někdy má.

Jedno z hlavních témat prezidenta Petra Pavla při jeho nástupu na Hrad bylo, že chce stmelovat polarizovanou společnost, že má ambici být jakýmsi mediátorem znesvářených stran. Tohle se zatím příliš nedaří a příkopy jsou naopak evidentně stále hlubší. Prezident tak ve středu jen seděl vedle předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéty Pekarové Adamové a zřejmě sám nevěřil tomu, co naši zákonodárci opět předvádějí.

Jako bývalý voják, generál a aktuálně vrchní velitel ozbrojených sil má teď ale jedinečnou možnost a zcela jistě i povinnost bouchnout do stolu a za každou cenu přivést znesvářené politiky k jednomu stolu. A tentokrát to nesmí dopadnout jako při jednání o důchodové reformě. Protože tady jde opravdu o hodně. O naši bezpečnost.