Politici vždy hledají chybu jinde než u sebe

Zásadní problém dnešní politiky spatřuji v tom, že ideální politik s přelomem tisíciletí zdegradoval v jakési neurčité želé, které může měnit barvy, obsah a možná i svůj tvar podle toho, co mu aktuálně „marketéři“ věští z průzkumů veřejného mínění. Takový politik nesmí nikdy vyjádřit jasně vyhraněný názor, který by mu časem mohl někdo připomenout. Vlastně je nejlepší, pokud se nevyjadřuje vůbec, a když už musí, tak když mluví v prázdných obecných floskulích, které se vždy dají zpětně vyložit jakkoliv.

Ale i to je možná příliš, ideálem poslední doby je politik, který maximálně poskakuje ve videích na sociálních sítích, případně po vzoru vůdců Severní Koreje na něco upřeně zírá. Toto jeho zírání je fotograficky zdokumentováno ze všech možných i nemožných úhlů. Podle mě došlo k naprostému ideovému vyprázdnění politiky. Nejen u nás, ale obecně v západním civilizačním okruhu. Lidé, jako byli Ronald Reagan nebo Margaret Thatcherová, ti, kteří dokázali úspěšně své země vést v časech krizí, ti by dnes ve svých politických stranách neprošli ani primárkami.

Těžko říct, kde a kdy se stala chyba. Jednu z příčin vidím v příliš dlouhém období blahobytu a míru v západní Evropě, což rozhodně neznamená, že bych si přál bídu a válku. Problém je ale v tom, že blahobyt, který přišel po hrůzách druhé světové války s Marshallovým plánem a tvrdou prací tehdejších Evropanů, přešel v blahobyt na účet budoucích generací. Totiž zadlužováním jednotlivých národních států.

Jako první tento neblahý trend nastoupila Velká Británie pod vládou socialistů, která si ho ještě urychlila tragickým znárodňováním klíčových průmyslových, ale i dalších sektorů. Jak se opět ukázalo, stát jako nejhorší hospodá sice navýšil zaměstnanost obyvatelstva, ale za cenu stagnace dříve silně exportního průmyslu. A jako cestu ze stagnace si labouristická vláda Clementa Attleeho zvolila „dosypávání“ peněz, které si dílem půjčila, dílem vybrala od lidí zvýšením daní. K úspěchu nevedlo ani jedno.

Stejnou cestou, jen s určitým časovým zpožděním, pokud jde o dotování sociálního státu zadlužováním svých dětí, se vydala i Francie. A postupně v průběhu sedmdesátých let se k nim přidala i většina klíčových zemí Evropského hospodářského společenství. Ale to jsem odbočil k hospodářství, nicméně odbočka to byla nutná, protože právě tento přístup později přivedl k moci populistické politiky, kteří již ani nepředstírali, že jim jde o něco jiného, než získat a držet moc.

Jedním z prvních, kdo pochopil, že již nejde o ideje, ale o to, říkat věci, které lidé chtějí slyšet, byl socialista Tony Blair, který zvítězil v květnových volbách roku 1997. Jistě, konzervativci byli po osmnácti letech nepřetržité vlády unavení, opotřebovaní, vyprázdnění a John Major měl charisma úředníka asi jako Ursula von der Leyenová.

To hlavní ale bylo, že Blair dokázal labouristy navenek zbavit rudého nátěru. A to zásadní, co mu vyhrálo volby, byl fakt, že byl nový, působil mladě a čerstvě a uměl to s médii. Nastoupil tak vítěznou cestu populistů západoevropskou politikou, jejichž asi nejznámějším symbolem zůstane Angela Merkelová. Žena, která nastoupila do úřadu spolkové kancléřky jako předsedkyně pravicové a konzervativní CDU, aby v roce 2021 odcházela sice za stejnou stranu, ale s reálně prosazeným programem, o kterém se nezdálo ani zeleným či rudým radikálům.

Ostatně tu naprostou vyprázdněnost podtrhl svým vítězstvím současný německý spolkový kancléř Olaf Scholz, který kandidoval za socialistickou SPD s heslem, že bude vládnout stejně jako jeho předchůdkyně Merkelová z CDU, tedy z opačné strany politického spektra.

Ještě jedna věc stojí u těchto „názorově elastických“ politiků za pozornost, totiž jejich schopnost neomylně za pomoci vnitrostranických intrik eliminovat každého, kdo by je v jejich pozici mohl ohrozit. To pak v konečném důsledku vede jednak k vyzdvihování vysloveně slabých lídrů, kteří jen souhlasně kývou na všechno, co předseda či předsedkyně strany říká a dělá, jednak k nezbytnému pádu celé politické strany, když nešťastnou shodou okolností mají nakonec stranu vést.

Pro příklad můžeme zůstat v Německu a u Angely Merkelové. Té se postupně podařilo eliminovat skutečně silné konzervativní osobnosti, jako byli Friedrich Merz, Jens Spahn, Karl-Theodor zu Guttenberg, ale i třeba Horst Seehofer ze sesterské CSU. Namísto nich si prosadila Annegret Kramp-Karrenbauerovou, známou jako AKK. Tady je asi nutné upřesnit, že známou byla jen v roce 2018, kdy právě s pomocí Merkelové získala pozici předsedkyně CDU, aby ji po sotva dvou letech musela po zoufalých výsledcích své práce opustit.