Pilot bez kvalifikace přežije v nepříznivých podmínkách 39 sekund

Upozornění: Tento text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.

Česká republika s ohledem na výkonnost své ekonomiky, počet obyvatel a řadu dalších faktorů má své místo na mapě leteckého světa stále až nepřiměřeně vysoko. Máme štěstí, že přes řadu peripetií, jako byl kolaps největších odběratelů, jenž po pádu komunismu přišel de facto ze dne na den, často i rozpad dodavatelských řetězců a zpackané privatizace, naši velcí letečtí výrobci stále existují.

Na rozdíl od mnoha jiných světových výrobců slavných jmen, a to i na západ od našich hranic, dvě největší domácí letecké továrny, Aero a Let, stále vyrábějí a mají světu co nabídnout. Funguje také výroba leteckých motorů, a to nejen ve „Waltrovce“ (nyní GE Aviation), ale jsou tu i noví hráči, jako například PBS.

Ohromným rozvojem prošla výroba letounů kategorie UL (lidově zvaných ultralightů). Naše země je v této kategorii doslova velmocí a nejde jen o počty letounů dodaných zákazníkům nebo šíři sortimentu. Od těch nejjednodušších letadel až po ta, která svým vybavením mohou zahanbit i ta o třídu vyšší. Jména společností jako Bristell, TL Ultralight, Aerospool nebo Evektor patří i ve srovnání se světem k tomu nejlepšímu, co můžete najít.

Stejně tak jako společnost Woodcomp ze středočeských Vodochod, která se z „garážové“ výroby vrtulí stala světovým hráčem, jenž se dnes už zdaleka neomezuje jen na kategorii UL. V těchto firmách jsou zaměstnány tisíce vysoce kvalifikovaných lidí, kteří pokud jim české vlády a Evropská komise přestanou házet klacky pod nohy v podobě neustále bobtnající byrokracie, mohou i nadále přispívat k růstu našeho hospodářského výkonu v jednom z nejkomplexnějších průmyslových odvětví – letectví.

K létání patří také lidé a zázemí. Přestože v 90. letech jsme byli často svědky katastrofických vizí, jak zde bude zanikat jedno letiště za druhým, stal se pravý opak. Reálně zde zanikla pouze dvě civilní letiště (mnohem hůř dopadla ta vojenská) Brno-Černovice a velmi nešťastně a za podivných okolností Holešov.

Naopak, právě díky rozmachu ultralehkého létání zde vzniklo téměř 300 registrovaných ploch (jiná forma letiště) a několik desítek dalších neregistrovaných. Pokud k tomu připočteme špičkové služby těch, kteří řídí vzdušný prostor, včetně mezinárodních letišť, tedy zaměstnanců podniku Řízení letového provozu, přátelského přístupu Armády ČR k pohybu v prostorech, jež obhospodařuje, dá se říct, že jsme téměř v leteckém ráji, který jako by ani nebyl v Evropě, ale spíš v USA.

Skoro by to vypadalo jako nekonečná idyla, ale kromě toho, že stále máme co zlepšovat, je tu faktor leteckých incidentů, tedy nehod, někdy se šťastným a někdy také bohužel s fatálním koncem.

Tím nejčastějším důvodem je stále lidský faktor. Podcenění toho, že letectví je velmi komplexní obor, který kromě kázně a dodržování pravidel vyžaduje celoživotní vzdělávání, ale také naopak přecenění vlastních sil. K tomu paradoxně dochází stále častěji právě díky rozvoji moderních technologií.

V současné době, kdy i do kategorie letounů UL pronikají věci dříve známé jen z dopravních letadel, jako je autopilot v kombinaci se špičkovou navigační výbavou, je pro řadu lidí velmi snadné překročit onu hranici, kdy je to ještě bezpečná cestu. Nebo cesta, z níž není návratu. Právě Michal Orlita na toto téma před časem připravil zajímavý experiment, na který v našem povídání také došla řeč.

Co také zazní v tomto díle: