O hrozbách, agentech a proč tajné služby už nejsou tajné

Upozornění: Tento text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.

Hostem podcastu je Jan Paďourek, dnes vrchní ředitel sekce vnitřní bezpečnosti na Ministerstvu vnitra, v uplynulých šestadvaceti letech ale také příslušník Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), české zpravodajské služby, která operuje v zahraničí.

Vedle široké veřejnosti nejznámější české zpravodajské služby BIS a největšího Vojenského zpravodajství může ta třetí služba ÚZSI působit dojmem jisté Popelky. Není tomu tak, jedná se o službu vysoce výkonnou, a co je také důležité, vysoce respektovanou v prostředí zahraničních partnerů. Přitom její začátky nebyly nijak jednoduché, protože po roce 1989 vznikala „na zelené louce“, tedy nijak nenavazovala na svou komunistickou předchůdkyni, což v postsovětském prostoru zdaleka nebylo pravidlem.

Například zpravodajské služby Polska nebo Maďarska v podstatě navazovaly na služby komunistické a Slovensko se k nim v dobách vlády Vladimíra Mečiara vrátilo.

Když pohled na zpravodajské služby v ČR zjednodušíme, tak je možné říct, že ÚZSI je službou nejutajovanější, což je logické, protože pracuje v zahraničí, BIS chrání Českou republiku před útoky zvenčí a Vojenské zpravodajství má jak rozvědnou, tak kontrarozvědnou část.

Všechny tyto služby jsou informační, což znamená, že nemají žádné výkonné pravomoci, nesmí se účastnit vyšetřování nebo trestních řízení. Což je v evropském prostředí na rozdíl od představ z akčních filmů standardní nastavení. Jejich úkolem je shromažďovat a vyhodnocovat informace a ty, které se ukážou jako relevantní nebo hodné pozornosti, s příslušným komentářem distribuovat zákonným adresátům. Zákonným adresátem je v současnosti zejména politická reprezentace, ale mohou to být i jiné instituce nebo dokonce soukromé firmy, například pokud jsou předmětem zájmu nebo útoku nějakého cizího státu.

Pokud se dnes diskutuje o nedostatku pracovních sil od školství přes zdravotnictví až po ozbrojené síly, tak zpravodajské služby v zásadě stále mají schopnost „nabírat“ kvalitní lidi, ale i zde dochází oproti minulosti k některým změnám. Často je to jakási „nedočkavost“ nových uchazečů či kandidátů. Důvod je jednoduchý, každého nově příchozího musí služba důkladně prověřit, což je proces, který trvá řadu měsíců a v zásadě nikdy nekončí. V každé nové generaci to vypadá, že ochota čekat je menší a menší.

Dalším důvodem je, že jak se mění generační návyky, je u mladších generací zřetelná i větší míra k fluktuaci (není možné generalizovat, ale většinově to tak je). Tedy vyzkoušet si několik zaměstnání, mezitím cestovat, užívat si život. To v prostředí zpravodajských služeb z řady objektivních důvodů dost dobře nejde. Nicméně nejedná se čistě o české specifikum. S proměnou, pokud jde o nároky nebo motivaci u nových příslušníků a spolupracovníků, se potýkají všechny zpravodajské služby světa včetně například těch izraelských.

Přestože Česká republika stále patří mezi nejbezpečnější země světa, ani u nás nejsme ušetřeni bezpečnostních hrozeb a nárůstu rizik. Počínaje Ruskem, s jehož útoky nejen v kyberprostoru máme své zkušenosti (včetně obětí na životech), ale například i Číny, která má v našem prostoru zatím zejména hospodářské zájmy.

Ale hrozby se také vyvíjejí, a i když u nás zatím nemáme problémy s nezvládnutou migrací, tak jako je tomu v zemích na Západ od nás, tak například nárůst antisemitismu v uplynulém roce znamená pro české služby další oblast, které budou muset věnovat zvýšenou pozornost.

Samozřejmě že nejlepším „lékem“ na vnější i vnitřní hrozby je soudržná společnost, společnost občanů, kteří mohou důvěřovat svému vlastnímu státu, své politické reprezentaci, že dělá to nejlepší, co v rámci svých možností může ve prospěch svých obyvatel, ale to je bohužel už jiný příběh.

Co také zazní v tomto díle: